11 – Svatba

Tak schválně, co jste čekali, že dostanete v dílu s názvem Svatba? Že se do toho kluci zničehonic rozhodnou praštit? No, teorie je to rozhodně zajímavá... Ale jestli si ji chcete potvrdit/vyvrátit, budete si tu kapitolu muset přečíst, protože já mlčím jako hrob.

Řeknu vám jen tolik, že na příště jste si odhlasovali téma Mrkev, a pod tím už teda vůbec nevím, co si představujete. Ale plán mám, to se nebojte. Vlastně mě ta vaše volba vcelku potěšila. A samozřejmě, že můžete hlasovat v anketě o přespříští námět. Jak to tak sleduju, z Falešného knírku je nová Krabice. Jak dlouho tu asi bude strašit, hm?

Ehm, jo. Já vím, už mlčím. Jděte se podívat, jakou 'svatební' kapitolu jsem si na vás nachystala. A užijte si to...

„Paťulko, jsem doma! Promiň mi to zpoždění, ale klient mi přišel o půl hodiny pozdějc, tak jsem se seknul i já a... Ahoj. Copak se děje?“
„Co by se mělo dít?“
„No, já nevím. Skoro nikdy mě nechodíš vítat ke dveřím. Většinou se neobtěžuješ zvednout z gauče.“
„Hm, takže se musí něco dít, abych mohl jít říct svýmu Lukáškovi ahoj?“
„Ještě jsi to neřekl.“
„Ne? Ahoj, lásko.“
„Ahoj, zrzounku. Jak ses dneska měl?“
„Hm, Luky, víš, že ti to dneska moc sluší? V tomhle kabátě jsi vážně sexy...“
„Tak jo. O co tady jde, Patriku?“
„O nic! Už jsem řekl-“
„PATRIKU!“
„Víš, že tímhle tónem jsi moje jméno už hodně nevyslovil? Zas se z tebe stává můj příšerně otravnej spolubydlící.“
„Myslíš ten, co s tebou nikdy neměl sex?“
„!!!“
„Vybal, co se děje, nebo se ten Lukáš vrátí. A najde si místo sekretářky, i kdyby kvůli tomu měl ošukat šéfku personálního. A bude nosit košile a trika s dlouhym rukávem, abys neviděl jeho bicepsy, jeho bříšáky a vytetovanou duhovou vlaječku, a-“
„To NE! Lukášku, lásko, miláčku...“
„Mluv. Co se tady dneska dělo? Šukal jsi s tim sexy sousedem? Jestli jo, já ti odpustím, neboj. Jeho zabiju, ale tobě odpustím.“
„No dovol? Co si to o mně myslíš?“
„S pošťákem?“
„S nikým jsem nešukal! Luky, slíbil jsem, že tě nikdy nepodvedu, a na tom trvám!“
„Tak o co jde? Rozbil jsi mi lahvičku s vodou po holení? Zničil jsi televizi? Roztřískal lávovou lampu? Usnul ve vaně, voda přetekla a vytopila tu babu pod náma? Co jsi provedl, Patriku?!“
„Proč myslíš, že jsem JÁ něco provedl?“
„Protože jinak by ses nesnažil odvádět pozornost od mojí otázky, jak ses dneska měl, tím, že mi budeš lhát o tom, jak skvěle vypadám po celým dni práce.“
„Vážně vypadáš nádherně.“
„Hm. Víš co? Jdu najít nějakou tu starou košili.“
„Ne! Prosím, já ti řeknu všechno!“
„Výborně. Poslouchám.“
„V obýváku?“
„Nevyhodil jsi ho do vzduchu?“
„Pojď, prosím tě. A aby bylo jasno, není to zase tak hrozný, jen... Jen se ti to prostě nebude líbit.“
„Tak už mluv. Děsíš mě.“
„Ach jo... Fajn. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o tom klukovi, co jsem s ním chodil, když mi bylo šestnáct? Tom, co mě naučil spoustu věcí v posteli a...“
„Tom, co bych mu měl bejt za spoustu věcí vděčnej?“
„Přesně tom.“
„Hm... Co s ním?“
„Ale. Dneska se tu stavil. Někdo z kluků z baru mu dal moji adresu.“
„Byl TADY?“
„Jsem ti věrnej, pamatuješ? Řešili jsme to ani ne dvě minuty zpátky.“
„Dobře, dobře. Takže... Co chtěl?“
„Pozvat mě na svatbu.“
„Ehm... Doufám, že ne jako nevěstu.“
„Ne, lásko, tu má. Teda, vlastně... On je tak nějak nevěsta. Takže má vlastně ženicha.“
„Ach... Tak. A ty jsi teda...“
„Já jsem prostě pozvanej. Jakožto někdo, kdo je tak nějak svedl dohromady.“
„Svedl dohromady?“
„Jo. Ten, co si ho bere, byl můj spolužák na střední. Když jsme se rozešli, seznámil jsem je.“
„To od tebe bylo milý.“
„Hm... To víš, prostě jsem myslel, že se k sobě budou vážně hodit. No, a oni se k sobě hodili tak, že jsou spolu přes deset let. A teď se rozhodli vzít.“
„No páni. Páni.“
„Páni.“
„Tak to chápu, proč tě zvou na svatbu.“
„Mě a můj doprovod.“
„Ach. Asi už chápu, která že část se mi to podle tebe nebude líbit.“
„Promiň. Ptal se, jak se vede mně. A když jsem řekl, že jsem už skoro tři měsíce s jedním klukem...“
„Jsme spolu teprv tři měsíce?“
„Jo, lásko. Ani ne.“
„Přísahal bych, že je to dýl. Mnohem dýl.“
„A já snad ne? Ale ne, je to teprve od července. No, to je jedno. Prostě, řekl jsem, že někoho mám. A v tu chvíli se pozvání začalo vztahovat i na tebe.“
„A ty jsi ho mým jménem přijal, pravda?“
„Promiň, hezounku. Zlobíš se?“
„Ne, ani ne. Líbilo by se mi míň, kdybys tam šel sám. Kuš! Já vím, že jsi věrnej. Jen... Jen ti prostě rád budu dělat doprovod. Koneckonců, když jsi jednou zadanej...“
„Měl bych to dávat najevo. Chápu.“
„Ale prosím tě. A navíc, až budeš celej dojatej fňukat, kdo ti bude podávat kapesníčky a obejme tě, no?“
„Myslíš, že budu fňukat?“
„No jasně. Brečíš u každýho romantickýho filmu, co vidíš.“
„Jo, ale tohle není romantickej film.“
„O to víc budeš brečet, miláčku.“
„Nebudu. Protože gay svatby nemám rád. Teda... Uzavírání registrovanýho partnerství, abych byl přesnej.“
„Aha. Už to chápu.“
„Jo. Správně. Nebudu brečet, protože se mi to nelíbí. Protože s tímhle nesouhlasím. Kdyby to byla normální svatba, spotřebuju nejspíš celej balíček papírovejch kapesníčků, ale takhle... Ne, díky.“
„Hm...“
„Co? Co tak koukáš?“
„Ale. Nikdy jsem nemyslel, že někdy budu větší romantik než ty. Podle mě je to úžasný, když si můžeš stoupnout před svoji rodinu a přátele, říct, že tohohle chlapa, co stojí vedle tebe, miluješ nade všechno a neumíš si bez něj představit život... Nic to s tebou nedělá?“
„Ne. Protože tohle všechno je sice hezký, ale dva chlapi stejně nemůžou bejt manželé. Na tom papíře stojí, že-“
„Není to úplně jedno, co stojí na nějakym blbym papíře? Ať si tomu ta banda idiotů, co to vymyslela, říká jakkoliv, kdybysme se my dva někdy vzali, byl bys můj manžel. Tečka. Mohli by tvrdit, že jsi růžová chobotnice, ale pro mě bys byl můj muž. Chápeš?“
„Ach, Luky...“
„Vidíš? VIDÍŠ? Slzíš už teď, a to jsem tolik neřekl. Počkej na tý svatbě.“
„Na tý svatbě brečet nebudu. Ale ty jsi tak rozkošnej. Lukášku, jsi úžasnej chlap, víš to?“
„Neboj. Nehodlám tě žádat o ruku.“
„Uf.“
„Uf? UF? Ty jsi fakt miláček.“
„No co? NEHODLÁŠ mě žádat o ruku. Nemusíš bejt deprimovanej z toho, že nechci, abys mě žádal.“
„To je fakt.“
„Vidíš. Prostě... Půjdeme, užijeme si svatbu mýho bejvalýho, zatancujeme si spolu, nebo tak něco... A pak na to nebudeme myslet. Dobře?“
„Dobře, Paťulínku.“
„Fajn. Hodnej kluk. Miluju tě, víš to?“
„Jasně, že vím. A zcela mezi řečí, kdy že je ta sláva?“
„Příští sobotu.“
„Výborně. Oblečení?“
„To ti vyberu, neboj.“
„Jasně. Ach, Patri. Ani si tě nemusím brát, uvědomuješ si to? Moje ženuška jsi už teď.“
„Tohohle výroku budeš litovat, Lukáši.“
„Vážně? Co uděláš, hm?“
„Ty moc dobře víš...“
„Zase budeš využívat toho, že mám rád, když mě zezadu šukáš a taháš mě u toho za vlasy?“
„Ano. A myslím, že zase jednou použijeme i pouta.“
„Patri...“
„Dneska večer, Lukášku... DNESKA budeš ženuška TY. Za to ti ručím...“