12 – Mrkev

Dnešní kapitola je tu trochu později než obvykle, ano. Moc se vám za to omlouvám, ale bohužel jsem tak nějak docela nebyla doma, takže, ehm... Jo. Ale už tu jsem, a kapitola se mnou.

A je tu se mnou i sdělení, že na příště jste si poměrně přesvědčivým rozdílem odhlasovali téma Youtube. Abych pravdu řekla, tohle bude ještě docela zábava. Muhaha... Ehm, jo. A zábava bude i další anketa. Jen hezky hlasujte o přespříští námět. Řekla bych, že tentokrát máte docela zajímavý výběr.

Ale teď už asi konečně chcete tu kapitolu, co? Tak prosím, užijte si Mrkev... =)

„Patri, vzbuď se. Už jsme doma, lásko.“
„Mhm, cože?“
„Říkám, že jsme doma.“
„Co? Ještě před chvílí jsme byli na dálnici.“
„Samozřejmě. Na tý jsi totiž usnul, zrzounku.“
„Blbost. Já nespal. V žádným případě jsem... Mhm...“
„Nezkoušej usnout znova. Varuju tě. Jestli to uděláš, spíš v autě.“
„Prosím?“
„Slyšel jsi. Já tě nahoru neponesu.“
„Proč ne? Sílu na to máš. Tvoje... mhm... svaly... Lukášku...“
„Nezavírej ty oči! Nezkoušej to!“
„Já je nezavírám. Já...“
„No tak, Patri. V postýlce se ti bude spinkat líp.“
„Postýlka je daleko. Spoustu schodů daleko.“
„Víš, mohli jsme si pronajmout pokoj v tom hotelu, kde spí všichni.“
„Abych poslouchal, jak si můj bejvalej užívá svatební noc? Ne, díky, lásko.“
„No, kdybysme nestrávili víc jak dvě hodiny cestou domů, mohli jsme si užívat taky. Teď těžko budeme, když je po půlnoci a ty sotva držíš oči otevřený.“
„Hm... Moc dlouho je už ale držet nemusím, viď?“
„Jen než vystoupíš z auta a vylezeš ty zatracený schody k našemu bytu.“
„A můžu dlouho spinkat?“
„Jasně, že můžeš, lásko. Kdybych tu nebyl, až se vzbudíš, jel jsem Radimovi vrátit auto.“
„Chápu. Mhm, Lukášku, já jsem tak unaveňoučkej...“
„To se ani nedivím. Po všem tom tancování a dojatym fňukání.“
„Luky, až pojedeš vrátit to auto, stav se cestou domů v supermarketu a kup pár balení mrkve, protože fakt blbě vidíš. Já rozhodně dojatě nefňukal.“
„Mrkev ale funguje na šeroslepost, lásko. Takže bych ji potřeboval, kdybych teď neviděl, jak se na mě dotčeně díváš. Což vidím, takže...“
„Ale já NEFŇUKAL.“
„Jasně. Takže to popotahování jsem-“
„Mrkev asi nepůsobí i na zlepšení sluchu, viď?“
„Když nechceš, abych slyšel tvý popotahování, měl bys mi chtít sluch spíš zhoršit, ne?“
„Fajn. Kup mrkev. A kup baby karotku. A až příště pojedem na nějakou svatbu, narvu ti ji do uší.“
„Proč prostě nepřiznáš, že jsi byl dojatej, Patri?“
„Protože bejt v tomhle případě dojatej je proti mýmu přesvědčení, proto.“
„Kašli na přesvědčení.“
„Nebudu na něj kašlat. Nemůžu. Ty to možná nechápeš, ale pro mě je ta věc s manželstvím docela důležitá. A přijde mi fakt nefér, že bráchové se vesele můžou ženit, a já, jen proto, že jsem teplej, se nemůžu-“
„Vdát?“
„LUKÁŠI!“
„Je to škoda, jasně. Byl bys jako nevěsta krásnej. Úplně to vidím. Stejná zelená košile, jakou máš teď, stejný náušnice...“
„Ty jsou od tebe, víš?“
„Hm, jo, Patri. Vím. Ale vzal by sis bílej oblek...“
„Ty tu věc s vdáváním myslíš vážně, co? Pch.“
„Ale no tak. Jen mě baví škádlit tě...“
„Tím, že naznačuješ, že jsem zženštilej? PCH.“
„Teď ses urazil, Patri?“
„ANO.“
„No tak, lásko moje. Zrzounečku...“
„Hele, nech toho. Strč si ty pracky-“
„Schválně, kam?“
„Sakra, Lukáši...“
„Dej mi pusu, Patri. No tak.“
„Myslíš, že pusou si to vyžehlíš?“
„Není co žehlit. Nejsi DOOPRAVDY uraženej. Jen to hraješ.“
„To nemůžeš vědět.“
„Vím to. Kdybys byl uraženej, nelíbáš mě teď na krk.“
„Když ty tak krásně voníš... Celej den si říkám, co to máš za novou vůni. Přivádí mě k šílenství.“
„To se nedivím. Santalový dřevo.“
„Ty jeden hnusnej podrazáku...“
„Hm, někdo nám tu už neusíná?“
„Někdo se právě probudil.“
„Počkej. Patri, no tak. Nemůžeme šoustat v autě.“
„Proč ne? Nikdy jsi to v autě nedělal?“
„Jasně, že dělal. Ale tohle ani není naše.“
„Chyba. Musíme si pořídit auto.“
„Bezva. Pořídíme. Ale teď ruce pryč, ano?“
„Lukášku...“
„Bože, co ty neuděláš, aby se přestalo mluvit o tom, že jsi byl dojatej na svatbě?“
„Ale ne, už ZAS?“
„Jo, zas. Já totiž třeba klidně přiznám, že jsem skoro brečel, a to jsem ty kluky viděl poprvý v životě.“
„Tak kdo z nás že by měl bejt nevěsta?“
„Samozřejmě, že ty. Mně by bílá neslušela.“
„Tobě? Byl bys v bílý DOKONALEJ.“
„Jo? Tak kdo že tu potřebuje mrkev, Paťulínečku?“
„JÁ rozhodně ne. Co kdybych po ní byl ještě zrzavější?“
„Jsem si jistej, že mrkev nemá vliv na barvu vlasů. A kdyby snad jo, já bych neprotestoval. A ty taky ne, tak se takhle netvař. Já náhodou vím, že jsi hrdej zrzek.“
„Sakra. Budu muset tenhle vztah přehodnotit. Chodit s někým, kdo o tobě ví všechno, je menší zábava, než jsem myslel.“
„Kecy, kecy, kecy. Neumíš si život beze mě představit.“
„Tak v tom máš pravdu. Neumím.“
„Proto ses ke mně na tý svatbě tak měl? Pořád jsi se mnou chtěl tancovat a tisknul ses ke mně a líbal jsi mě...“
„Mrkev nepůsobí na paměť, co? Myslím, že se ti to v hlavě trošku pomotalo.“
„Paťulko. Patriku...“
„Fajn. Byl jsem dojatej, spokojenej? Byl jsem dojatej a myslel na to, jak moc miluju já tebe. Na to, jak jsem rád, že jsi tam se mnou. Jak moc ti to sluší. Že jsi můj chlap a klape nám to a... Ale to neznamená, že si tě najednou budu chtít vzít, jasno?!“
„Jasno, zrzounku.“
„Kdybys mě totiž snad chtěl požádat o ruku, tak vezmu tu mrkev a narvu ti ji-“
„Já to chápu, kotě.“
„Výborně. Hodnej kluk.“
„A co kdybych tě požádal o to, abys konečně vylezl z auta a šel se mnou nahoru, abych já tobě mohl na příslušný místo vrazit něco kapku jinýho, když už jsi dneska tak tulivej?“
„Luky, jsi dobytek, víš to?“
„Ven z auta, Patriku. Okamžitě.“