Sebeprezentace

Tuším, že jsem vám někdy v uplynulých dnech slíbila, že vám sem hodím svůj první úkol na seminář tvůrčího psaní. Šlo o sebeprezentaci, která měla být pojatá originálním způsobem. Nakonec jsem byla jediná vážně originální, takže jsem si přišla spíš trochu jako idiot, ehm. Ale byla přijatá docela kladně, takže si zase až tak nestěžuju. Uvidíme, jestli se bude líbit i vám.

Tak prosím. Můj sebeprezentační rozhovor s Múzou.

Já vím, vám to moc originální připadat asi nebude... =D

Ahoj. Jmenuju se Katka. Je mi třiadvacet let, moje oblíbená barva je červená (a poslední dobou i jasně zelená), miluju kafe, ale i zelený čaj, tic tac, rock a metal, duhu, kočky...
Ani nemusím zvedat hlavu, abych se přesvědčila, že se nade mnou vznáší rozcuchaný tmavovlasý kluk, jelikož je mi naprosto jasné, že ano.
Tato skutečnost se mi potvrdí, když se vzápětí ozve jeho hluboký hlas.
„Tobě to nějak jde.“
Zhluboka se nadechnu a zvednu hlavu.
„Mně?“ zeptám se. „To ty jsi zodpovědnej za moji inspiraci, Múzáčku.“
„Dnešní autoři jsou tak zoufale líný,“ ušklíbne se a snese se na zem vedle mého křesla. „Všechno byste házeli na nás.“
„Všechno ne. Jen tohle,“ zabručím a hlavou kývnu směrem k počítači. „Víš, že jestli něco nesnáším, jsou to nejrůznější představovací blbinky. Nikdy nevím, co tam mám napsat.“
„A JÁ ti to mám diktovat, jo?“ nakloní hlavu. „No tak. Logicky vzato tě nemůžu znát líp, než se znáš ty sama.“
„Ptal se tě někdo na názor?“
„Ehm... Ne?“
„Správně,“ kývnu. „Chci jen poradit.“
„S tím, jaká jsi.“
„Áno.“
Natáhne krk a na krátkou chvíli se zahledí do počítače.
„No, to důležitý jsi už řekla,“ konstatuje. „Teda, tak... No, možná čtvrtku z toho.“
„Tohle nic je čtvrtka? Jsem tak zoufale NUDNÁ?“ zaskučím.
„Ale ne, drahoušku. To víš, že nejsi,“ řekne nepřesvědčivě. „Tak... Co jinýho bys o sobě ještě ráda pověděla?“
„Já nevím. Já fakt nevím,“ vzdychnu a zoufale složím tvář do dlaní. „POMOC?“
„No. Tak se na to podíváme. Co takhle zmínit to, že ráda píšeš, hm?“
Zvednu hlavu a šokovaně se na něj zadívám.
„Fajn. Oficiálně jsem úplně blbá.“
„Ale ne, nejsi,“ usměje se povzbudivě. „Prostě jen neumíš psát o sobě. Ale mezi náma, to neumí snad NIKDO. Představovačky jsou hrozně nudný.“
„Díky, všimla jsem si.“
„Tak... Oblíbenou hudbu tam máš. Příklady?“
„Sabaton, Alice Cooper, Def Leppard, Europe, Edguy, Ava...“
„Dobrý, dobrý, to stačí. Teď se tě skoro bojím zeptat na oblíbený filmy.“
„Pán Prstenů, Velvet Goldmine, Mrtvá nevěsta.“
„Výborně,“ pokývá. „Mimochodem, Velvet Goldmine jsme už dlouho neviděli, co bys řekla na to, abysme...“
Větu nedokončí, jen se široce zaculí.
„Proč se na tyhle věci vlastně ptáš, hele?“ zamračím se. „Moji oblíbenou muziku znáš, pouštim ti ji furt, filmy taky, tak-“
„Oblíbená literatura?“
„Vážně?“
„Povídej.“
Zvednu oči v sloup.
„Zeměplocha, Nightrunners, Pán Prstenů, Stopařův průvodce, pak nějaká ta klasika, jako třeba Wilde...“
„No vidíš, a pak, že to nezvládneme,“ mrkne. „Tak, teď bysme se mohli mrknout na tvoje psychický vlastnosti.“
„Beran.“
„To jako má stačit, ano?“ pozvedne obočí.
„Áno,“ potvrdím. „Berani jsou paličatý, výbušný, umanutý, schopný prorazit hlavou zeď, když si to do ní vezmou... Do tý hlavy, ne do zdi.“
„Jo, máš recht. Beran je fajn definice. Tak... A ještě bys možná mohla zmínit to, že jsi zapřísáhlej optimista a nesnášíš, když věci končí špatně.“
„Taková jsem?“ zamrkám.
„No samozřejmě. Protože máš ráda 'všichni jsou naživu, Rose', ne 'všichni jsou mrtví, Dave',“ poznamená. „Proč mě asi nikdy nenecháváš zabíjet postavy?“
„Hele, pár jsem ti jich už dovolila odkrouhnout!“ ohradím se.
„Dobře. Pardon. SKORO nikdy. V devětadevadesáti procentech případů mě to udělat nenecháš.“
„Díky, je fajn znát přesný čísla,“ ušklíbnu se.
„Není zač,“ pronese s mírnou úklonou.
„Ještě něco bych jim měla říct?“
„Že banány jsou skvělý zdroj draslíku?“ pozvedne obočí.
„O SOBĚ,“ zavrčím.
„Hm... Ne. Asi ne. Nevím o tom,“ zavrtí hlavou. „Kdybych si ještě na něco vzpomněl, dám ti vědět.“
Přikývnu a usměju se na něj.
„Díky, Múzáčku. Jsi fantastickej.“
„Bylo mi potěšením,“ mrkne. „A teď, drahoušku... Můžeme se jít zase věnovat knížce?“
Vrhnu rychlý pohled na hodiny v pravém dolním rohu obrazovky. Je jen pár minut před půl dvanáctou.
„Fajn,“ řeknu a zvednu ruce ke klávesnici. „Ale jen na chvíli, jasno?“