Jen se smějte

No, tak jsem tady zase. Vzhledem k tomu, že tahle dějová linka sklidila poměrně úspěch, mám tu pro vás ještě tu jednu povinnou část, kterou jsem minule víceméně slíbila. Tohle je ovšem vážně poslední povídka s touhle trojicí kluků. No, na devětadevadesát procent poslední. Možná pětadevadesát. Ehm... No dobře, prostě uvidíme, co s tím ještě provedeme. Každopádně mezitím si tuhle povídku, přirozeně podle tématu 'Jen se smějte' (poslední dobou mi vážně jde originální pojmenovávání!) hezky užijte. Snad se vám bude líbit. =)

A jen tak mezi řečí, dneska mám tak nějak narozeniny. A ano, komentáře považuji za vhodný dárek... =D

Musel jsem se zhluboka, zhluboka nadechnout, než jsem se vůbec přiměl stisknout kliku dveří bytu. Věděl jsem, že Jirka tam bude. Kryštof mi řekl, že ho zve na večeři.
Bože můj, proč já to o sobě jen říkal rodičům? Kdybych to neřekl, nevykopli by mě. Kdyby mě nevykopli, nevzal si mě k sobě brácha. Kdyby si mě k sobě nevzal brácha, nepotkal bych jeho kámoše. Kdybych nepotkal jeho kámoše, tak bych se do toho kámoše nezbláznil. A kdybych se do něj nezbláznil, no... můj život by byl rozhodně podstatně jednodušší.
Už zhruba čtyři měsíce jsem se pokoušel sám sebe přesvědčit, že je to špatný nápad. Že se mi nemá co líbit kluk, se kterým můj bratr spí. A dost pravděpodobně i chodí, když na to přijde, protože za tu dobu, co jsem u něj bydlel, si Kryštof nepřivedl nikoho jiného a ani o nikom nemluvil.
Ksakru...
„Jsem doma!“ křikl jsem.
„No to to trvalo,“ ozvalo se z obývacího pokoje. „Už jsem myslel, že vůbec nedorazíš na večeři!“
Skopl jsem z nohou boty a šel za Kryštofovým hlasem.
„Promiň, ale když jsem v práci sotva tejden, můžu si jen těžko vyskakovat,“ konstatoval jsem. „Ahoj, Jirko.“
„Ahojky, Aleši,“ usmál se na mě ze své židle u jídelního stolu. „Jak je?“
„Ehm... Dobře?“ pokrčil jsem rameny.
Špatně. Příšerně. Protože máš zase jednou rozpuštěný vlasy. Protože tohle tričko ti tak strašně sluší. Protože když se usmíváš, tak ti září oči...
„Jo. Měl jsi pravdu, zlato. Je ztracenej případ.“
„To mi povídej,“ zašklebil se Kryštof. „Jen se podívej. A to ho nevidíš, když o tobě mluvím, když tu nejsi.“
Polkl jsem.
„C-co se tu děje?“
Kryštof se otočil zpátky ke sporáku.
„Ale nic. Krom toho, že jsi do Jirky naprosto udělanej.“
„To ještě ne. O tom bych něco musel vědět,“ zakřenil se Jirka.
Cítil jsem, jak mě polévá studený pot.
Kurva, kurva, KURVA.

Doufal jsem, že si nikdo z nich nevšimne. Modlil jsem se, aby si nevšimli. Snažil jsem se být nenápadný, ale...
„Fajn. Tak do mě,“ rozhodil jsem rukama. „Jen se smějte! No tak, do toho! Jo, tak jsem zatracená malá naivní buzna, to chcete slyšet?“
„Jsi hlavně příšerná drama queen, Aleši. Vážně,“ zvedl Jirka oči v sloup. „Nikdo se ti nesměje.“
„Ty se směješ. Teď ses smál. A Kryštof se určitě taky skvěle baví. Ale já za to nemůžu. Tohle není fér, brácho. Nemůžeš mi naservírovat pod nos dokonalýho kluka a čekat, že... že...“
„Že se do něj nezblázníš? Nečekám.“
„Co?“ zamrkal jsem.
Kryštof zvedl vařečku, olízl ji a strčil zpátky do hrnce s omáčkou.
„Přiznávám, že ho poslední dobou zvu trochu víc, než by bylo nutné.“
„To rozhodně,“ potvrdil Jirka. „Za poslední tři tejdny jsem tu byl sedmkrát. Víš, kolikrát jsme spolu spali?“
„Ani jednou,“ odvětil Kryštof. „Ale je tak rozkošný, jak se na tebe Aleš kouká...“
Vytřeštil jsem oči.
„Já... Já musím... Já... Asi jsem si v práci zapomněl... něco. Jo. Něco, co každopádně nutně potřebuju.“
Vyrazil jsem zpátky do předsíně a sehnul se pro boty, ale než jsem si je vůbec začal obouvat, dveře obývacího pokoje tiše klaply.
„Aleši,“ ozvalo se za mnou.
„Nech mě. Já si fakt něco zapomněl.“
„Aleši, no tak. My to nemysleli špatně.“
„Ne?!“ vyhrkl jsem a napřímil se. „Vysmíváte se mi! Jako bych mohl za to, že se mi líbíš, zatraceně!“
„Tak ještě jednou pro ty pomalejší. Nikdo. Se. Ti. Nevysmívá,“ frkl. „Fajn, promiň. Bylo to přes čáru, uznávám. Ale...“
„Ale?!“
„Ale popravdě, mně to, že se ti fakt líbím, došlo asi tak před minutou nebo dvěma, předtím jsem to Kryštofovi vůbec nevěřil, když mi to... tvrdil.“
„Jasně. To víš, že jo. Určitě se tím skvěle bavíte už celý ty zatracený čtyři měsíce!“
„Čtyři...“ vytřeštil oči. „Ale kurva. JAK dlouho?!“
„Nic jsem neřekl,“ zamumlal jsem. „Vůbec nic. Běž... Běž za bráchou. Smějte se mi spolu dál. V pohodě.“
„Ať žije selektivní hluchota,“ vzdychl Jirka. „Proboha, Aleši...“
„Řekni mu, že... Já nevím. Dneska zůstanu v hotelu. Nebo tak něco. Každopádně se odstěhuju, co nejdřív to půjde. Já...“
Udělal jsem krok ke dveřím.
„Pořád nemáš boty, ty zatracená drama queen.“
Zarazil jsem se a chtěl se zase sehnout, ale on už tou dobou NĚJAK došel ke mně a teď mi v tom docela efektivně bránil.
„Rád bych se obul,“ zamumlal jsem.
„Ani omylem. Teprve až mi vysvětlíš, proč jsi, zatraceně, něco nekváknul,“ vzdychl Jirka. „Protože, no, dobře, asi tě omlouvá, že nejsi buzna moc dlouho, takže se v tom ještě tak nevyznáš, ale, víš, většinou musíš klukovi, co se ti líbí, ŘÍCT, že se ti líbí, pokud chceš s věcma nějak pohnout dopředu.“
„Nechci s ničím pohnout dopředu,“ řekl jsem a upřímně se snažil, aby můj hlas zněl pevně, a zoufale v tom selhal. „Chodíš s mým bráchou.“
„SPÍM s tvým bráchou, OBČAS, a nespal jsem s ním přes TŘI TÝDNY. Krom toho, myslím, že on se teď zbláznil do jedný kolegyně, ale neříkej mu, že to vím. Já a Kryštof spolu rozhodně nechodíme. Což jsem ti řekl hned, jak jsme se poznali, mimochodem.“
„Ale... Víš, jak to bejvá,“ polkl jsem, protože byl zatraceně blízko ke mně a vážně moc hezky voněl, a když jsem se mu díval do očí... „Když spolu dva jen spí, vždycky to skončí... tak, že se... zamilujou.“
„Ať žije výchovná hodnota amerických romantických filmů,“ vzdychl Jirka. „Ne, ne, NE. Tohle NENÍ ten případ.“
„To nemůžeš vědět. Možná se to prostě jen ještě nestalo. Možná-“
„MOŽNÁ můžu, protože se mi MOŽNÁ líbí někdo jinej,“ frkl. „A MOŽNÁ je pro mě ten někdo milionkrát lepší, než by kdy byl jeho brácha.“
„Výborně. To ti přeju. V tom případě bys měl asi jít za tím někým, chytit ho a-“
„Jak tenhle kluk odmaturoval, to je mi záhadou,“ zašklebil se a najednou mě držel kolem pasu. „Promiň. Chytit ho a... Dál? Napadlo by mě hned několik scénářů, ale chci ti dopřát ten, co jsi měl na mysli ty.“
Zamrkal jsem, podíval se na jeho ruce, pak na jeho obličej, na mírně pozvednuté obočí...
„Aha. Brácha. Ehm...“
A v tu chvíli jsem cítil, jak rudnu.
„Jo. Kdyby to pořád nebylo zřejmý, NĚKDO jsi ty,“ konstatoval. „A taky se mi líbíš už chvíli. Ale nechtěl jsem ti dělat zmatek v hlavě před maturitou, tak jsem...“
„Místo toho dál spal s Kryštofem?“
„Jo,“ kývl. „Tak to můžeš taky říct. Vzhledem k tomu, že jsi mě právě chytil kolem pasu, hádám, že ti to extrémně nevadí.“
Nevím, kde jsem v sobě sebral tu odvahu, abych ho políbil, ale sebral jsem ji. A v tu chvíli jsem měl pocit, jako by mnou projel elektrický proud. Bylo to absolutně úžasné. Na ten polibek jsem čekal tak dlouho, že teď, když přišel...
„Kdyby vás to snad zajímalo, večeře je hotová,“ poznamenal náhle Kryštofův hlas. „Mezi náma, nejsem tímhle vůbec překvapenej.“
„Popravdě, já trochu jo,“ odpověděl Jirka, když se odtrhl od mých rtů. „Hezký. Moc hezký. Myslím, že tohle by mohlo mít jistou budoucnost.“
„Ocenil bych, kdyby ji to nemělo na mým gauči,“ řekl Kryštof.
Pak jsem byl Jirkou otočen a postrčen směrem ke dveřím obýváku, ještě pořád šokovaný a mírně zmatený.
Co... Co přesně že se to tu stalo?