A nepoučí se a nepoučí

A je to zase tady. To magické období konce semestru, který se poděl kdovíkam a který přece ještě nemůže končit, vždyť teprve včera začal, tak proč všichni chtějí referáty a seminárky? A vy náhle zjistíte, že je konec dubna a vy jste... Lehce v háji. A jak že jste se k tomu stavu dostali tentokrát?

Začne to tím, že si během prvního týdne hned několik vyučujících nakráčí se sdělením, že budou chtít tohle... a tohle... a taky tohle... A kdybyste se nudili, tak ještě tohle, tohle a tohle. Zkrátka, ten semestr, o kterém jste si mysleli, že bude poměrně klidný, bude všechno, jen ne klidný. Ale tak... To se zvládne, ne?

Zkrátka, překonáte touhu okusovat si nehty a řeknete si, že si necháte pár týdnů klidu, než na tom začnete průběžně makat. Koneckonců, Markéta Lazarová počká, no ne?

Pár týdnů vesele uteče a vaše seminárky stále ještě poletují někde v imaginárním prostoru. A vy místo jejich psaní sedíte a čučíte na filmy/seriály. A občas přečtete nějakou tu akutnější četbu, co musíte mít na každý týden...

Dny v kalendáři nemilosrdně naskakují a vám začíná docházet, že toho máte, no, trochu moc.

Trochu víc než moc.

Načež začíná závod s časem. Kolik seminárek dokáže člověk vyprodukovat za týden? Kolik za víkend? A ideálně, kolik za noc?

Samozřejmě, že to všechno, spolu s usilovným doháněním povinné četby (to je ta Markéta Lazarová) a mírným stresem, pak nemá nejlepší vliv na vaše výkony přímo ve škole... Nebo kdekoli jinde.

(Jen tak mezi řečí, stres taky nemusí mít zrovna nejlepší vliv na vaši váhu. Fakt, že nedopnete džíny, jen málokdy přidá na klidu.)

A samozřejmě, že když se vás někdo zeptá, co škola, záhy zjistí, že právě udělal jednu ze svých životních chyb. Na podobné otázky totiž máte tendenci reagovat poněkud násilnicky.

Zkrátka, to jediné, na co se těšíte, je to, až ten zatracený semestr milostivě skončí a vy budete mít chvíli klidu. Tedy, až po zkouškovém, jistě...