Bezejmenný ex

Ehm... Já už se sem skoro i bojím něco psát, věříte? Je mi dost trapně, že na tenhle blog tak nehorázným způsobem kašlu, ale prostě nějak nemám moc času, a když je čas, tak pro změnu není nálada nebo inspirace... Zkrátka je to všechno na pytel. Ale abyste neřekli, že to tu zase tak zanedbávám (nebo spíš abych to zanedbávání zamaskovala), donutila jsem se přece jen dát dohromady nějakou tu povídku. Malé postrčení od Múzy taky nepochybně pomohlo. Takže, no, tady to máte, a já upřímně doufám, že se vám to bude aspoň trochu zamlouvat... :D

Zdravíčko

„Ehm... Zdravíčko.“

„Už zase ty?“

„Mhm.“

„Dlouho jsme se neviděli.“

„To mi povídej.“

„Tentokrát za Dvanáctku?“

Závislosti

Vidíte to? No vidíte? Povídka! Včera jsem na facebooku říkala, že na ní pracuju, no, a už je tady. Teda, tím bych se asi neměla moc chlubit, protože dřív jsem něco takovýho vysekla za večer, zatímco teď na tom pracuju večery tři, ale... No, snaha se cení, a nějak se do toho psaní musím dostat zpátky, no ne? Takže tady je jedna nepříliš dlouhá rádoby povídka, tentokrát neinspirovaná žádným tématem, ae prostě jen... sepsaná na základě inspirace vlastní. Tak snad se vám bude aspoň trošku zamlouvat... :)

Seriálový TAG

Zdravíčko! Hádám, že jste naprosto v šoku, že se ozývám dřív než týden od posledního článku. Tentokrát vám ovšem nenesu nic extrémně zajímavého. Jen mě vcelku zaujal jeden tag u Mati na blogu a rozhodla jsem se ho nenápadně ukrást a taky vyplnit. Takže pokud někdo ještě neví, jak jsem na tom s oblíbenými seriály, no... Můžete se vesee pustit do čtení... :D

Basic hadry, aneb „Jen jestli ty nejsi nějaká náročná...“

Tak si říkám, jak moc vás to vyděsí, když se ozvu po takové době, po jaké se tu ozývám, a ještě se článkem věnujícím se tématu, které se na tomhle blogu tak nějak moc nerozebírá, a dost pravděpodobně sem ani nepatří. Ale co už, změna je život, a k něčemu tu rubriku na zamyšlení používat musím, no ne? A kdyby něco, vždycky můžu tvrdit, že jde o nepovedený pokus o fejeton...

Říkám to upřímně, tenhle článek není pro ty jedince (schválně neurčuji pohlaví jedinců, aby se někdo necítil uražen, ale musím varovat, že celé zamyšlení budu psát ze svého, tudíž z větší části ženského, pohledu), co ke svému rannímu oblékání přistupují stylem 'tyhle kalhoty nosím teprve týden a tohle triko leží na vršku hromádky, ideální kombinace'. Ale na druhou stranu není ani pro ty, jejichž skříň a botník přetéká těmi nejvíc IN kousky, které si ovšem dotyčná osoba po té jedné sezóně už nikdy nevezme na sebe, protože jsou najednou strašně OUT. Je to zkrátka pro ty, co sice trochu přemýšlí, co že si to berou na sebe, ale na druhou stranu jim je vcelku jedno, jestli to je nebo není dost trendy.

Splaskni, bublino

Zdravíčko! Asi si teď říkáte, jestli je to vůbec pravda, ale... Yep, je to přesně tak, jak to vypadá. Po dlouhé, dlooouhé době jsem se nejen rozhodla sepsat zase nějakou povídku (ehm, "povídku"), ale rovnou i zase navštívit naši oblíbenou přihřátou dvojku. Takže tady máte menší příběh Patrika a Lukáše inspirovaný tématem "Život není fér". A věřte tomu nebo ne, ale to psaní jsem si vážně celkem užívala. Zejména ten závěr, co se prostě tak nějak vynořil odnikud. No jo, to se tak někdy stává... :D

Oblíbená hudba #4 - Sabaton

No jo, co na to říct, tvůrčí krize je prostě mrcha. A protože momentálně prostě nedokážu nic napsat a jsem líná dát dohromady další filmový tip (náhodou tu mám ještě jeden film, co jsem zatím nedoporučila, ale nějak se mi do něj prostě nechce, budu se asi muest podívat na něco dalšího), mám tu pro vás po velmi, velmi dlouhé době zase jeden ze článků se svou oblíbenou hudbou, i když to patrně nikoho extra nezajímá.

A protože mi už teď začal vznikat guláš v tom, jakou hudbu už jsem to vlastně stihla doporučovat (a pořád to rozklikávat se mi nechce), rozhodla jsem se, že začnu psát název skupiny rovnou do názvu článku. Bude to lepší i pro vás, budete vědět, jestli se mát vůbec obtěžovat článek otevírat. Tedy, pokud vám ten název kapely něco řekne, protože, přiznejme si to, můj hudební vkus jde kapku mimo tradiční mainstream. Pravda, v metalu to obvykle mainstream je, ale pro většinovou společnost je i metalový mainstream obvykle jedna velká neznámá.

Tajemně vs. polopaticky, aneb Odhalujeme fakta

Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli tenhle článek spadá spíš do kategorie Ke psaní, nebo do kategorie Zamyšlení. Možná bych to označila za jakési zamyšlení nad psaním. Nikoli tím vlastním, i když se to dá samozřejmě vztáhnout i na něj. Celkově je to ale zamyšlení spíš z pohledu čtenáře než pohledu autora, pročež se, logicky, bude věnovat spíš tomu psaní cizímu.

Dává ten úvod smysl? Ne? To jsem ráda, chvíli jsem se bála, že bude.

Dnes si tu budeme povídat o tom, jaké možnosti autoři mají, když svému čtenáři chtějí sdělit a odhalit fakta důležitá pro příběh, ať už se jedná o informace o postavách, minulých událostech, nebo čemkoliv jiném.

Seriálový tip #3 - Vicious

K tomuhle seriálovému tipu jsem se dokopávala celou věčnost. Z větší části to bylo proto, že jsem byla líná vytvářet k němu gify, pak proto, že jsem byla líná vůbec hledat scény, z nichž vytvořit gify, pak taky proto, že je tak těžké vybrat scény, z nichž vytvořit gify (což se stalo podstatně lehčím ve chvíli, kdy mi došlo, že většina toho, co bych chtěla zgifovat, je prostě na jeden gif moc dlouhá, takže výběr se značně zúžil).

Je to škoda, že mi to trvalo až tak dlouho, protože Vicious je naprosto perfektní (a naprosto dokonale britský) sitcom, který si prostě musíte zamilovat, pokud si aspoň trochu potrpíte na britský humor. Krom toho, kde jinde můžete vidět Gandalfa a profesora Yanu, neboli Mastera (neWhoviani si budou všímat jen Gandalfa a nás magory ignorovat) jako pár, hm? :D

Need for Speed

Zdravíčko. Tohle jste nečekali, co? No, já taky ne. Je tu zase jednou po době jedna povídka. Je značne mizerná, nebo aspoň mně tak připadá. Rozhodně to není to, co jsem chtěla. No, tak to dopadá, když vyjdete ze cviku a marně se do něj snažíte zase dostat. I když si říkám, jestli to vůbec má ještě cenu. Ehm, depresivní kecy stranou. Prostě si užijte čtení, třeba se vám to bude zamlouvat... :)

Teď si dáme Deli?

(Vysvětlení pro mladší ročníky: Kdysi dávno byla reklama na tyčinky Deli, z níž si nepamatuju naprosto nic než to, že obsahovala dialog "A co teď?" "Teď si dáme Deli." Je to vážně už pěkná řádka let, ale tý hlášky jsem se nikdy nezbavila a s její pomocí odpovídám prakticky vždycky, když mi někdo výše zmíněnou otázku položí. Prostě si nemůžu pomoct Jen objasňuju, kdyby to snad někdo neznal...)

Pravidelní čtenáři už, hádám, tuší, že tohle bude zase jeden z těch všemi milovaných ufňukaných článků, v nichž si budu vylévat srdíčko nad tím, že nemám ani tucha, co chci a mám s tímhle blogem vlastně dělat. No, bingo. Aspoň víte, že případně můžete rovnou přestat číst.

Filmový tip #16 - Home for the Holidays

Říkám upřímně, že k podívání se na tenhle film jsem měla jen jeden jedinej důvod. A přiznávám, že když jsem to, že ten důvod mám, zjistila, strávila jsem asi minutu vydáváním neidentifikovatelných kňučivých zvuků, které jsem tlumila jen kvůli tomu, že bylo zhruba půl druhé v noci. Ehm, ano, měla bych se nad sebou vážně zamyslet. Taky bych asi měla přestat tajnůstkařit s tím, co je ten důvod, že? Ehm, okej, Robert Downey Jr. v gay roli, stačí to tak? Já si myslím. :D

Home for the Holidays (česky Domů na svátky) je taková obyčejná, mírně ujetá americká oddechovka, říkám to rovnou. A ta gay tématika se tam moc nevyskytuje, je to jen takový okrajový motiv, ale je tam. A na jednu stranu je vcelku důležitá k vykreslení jednotlivých členů rodiny. Chicht, dělám v tom zmatky, co?

Vůbec mi to nevadí (ale běda, jak to uvidím)

Ani nevím, jak dlouho jsem se na tenhle článek chystala. Hrubým odhadem tak... Rok? Dva? Jsem si naprosto jistá, že námět na něj jsem si někde poznamenala do notýsku. Želbohu nevím do kterého, a dost možná daný notýsek vlastně už ani nevlastním. Tohle berte jako důkaz toho, že co stojí za to napsat, to si zapamatujete i bez toho, abyste ten nápad museli mít někde na papírku. Nebo spíš jako důkaz toho, že poznamenávat si něco nemá smysl, jelikož poznámky mají tendenci pěkně po anglicku mizet.

Ale dost bylo zcela nesouvisejících (a lehce nesouvislých) úvodů, vzhůru k hlavnímu účelu sepsání dalšího zamýšlecího článku. (Poslední dobou to s nimi poněkud přeháním, zdá se. Tedy, zejména s jejich poměrem vůči celkovému mizernému počtu publikovaných výplodů. No jo, stane se...) Je to poměrně užívaná hláška, se kterou jsem se setkala především ve spojitosti s LGBT(hromada dalších písmenek) menšinou, ale která je zároveň aplikovatelná prakticky na všechno, co vám vadí, ale nemůžete to přiznat, jelikož by to bylo politicky nekorektní.

Filmový tip #15 - Behind the Candelabra

Tak vás zase jednou hezky zdravím. Máme krásný letní den, venku paří sluníčko, a já, protože mi zjevně ještě nebylo dostatečně teplo, jsem se rozhodla podívat na jeden z těch filmů, co se mi už kdovíjak dlouho válí na flashce a já si pořád říkám, že si je 'zítra' pustím. A vzhledem k tomu, že na blogu mám poslední dobou asi tak živo jako v márnici, tak proč hned nenapsat nějaký ten hezký filmový tip, hm?

Pokud ani vám není dostatečně teplo, můžete to napravit přesně tímhle snímkem. Behind the Candelabra (česky Liberace!) je jeden z těch filmů, na něž jsem si brousila zuby snad už od doby, kdy jsem se o něm dozvěděla, ale prostě jsem se k němu nikdy nedostala. A i když se patrně nestane jedním z mých nejoblíbenějších snímků, tak toho, že jsem ho viděla, rozhodně nelituji.

O romantických orientacích

Článek na tohle téma jsem vám slíbila už před nějakou dobou. Někdo to možná nepostřehl, někdo na to třeba zapomněl, někdo si všiml a pamatuje si to, ale stejně teď kouká na monitor s velkým WTF výrazem v obličeji. O čem že to tu bude řeč? Jaké romantické orientace? To je zase nějaký výmysl někoho, kdo se hodně nudil?

Dobře, pravda, možná JE to výmysl někoho, kdo se hodně nudil. A není to zrovna dvakrát oficiální, odborné ani všeobecně známé, ale to naprosto nic nemění na faktu, že to zcela zjevně existuje.