7 – Koně

Ehm, ahojky. Přiznávám, dneska jsem málem zapomněla, že je čtvrtek a já mám zveřejnit kapitolu, než pojedu do školy. Takže jsem ji tak nějak málem ani nezveřejnila. A teď ji sem házím, když už bych se pomalu měla chystat na cestu. Ale co bych pro vás neudělala, že?

Každopádně, musím vám říct, že na příště jste si odhlasovali téma Galaxie, což mě potěšilo, ačkoliv vůbec nemám tušení, co na něj napsat. Ale to se poddá. Na příště mi ovšem náhodné losování vyplivlo anketu, které se vyloženě děsím. Tak schválně, co vyberete. Každopádně to bude asi docela... zajímavé psaní. =D

A teď už mlčím (a jdu se oblíkat). Užijte si Koně. I když to možná není tak docela to, co jste čekali... =D

„Patriku, ty jsi byl nakupovat.“
„Ehm, to nebyla otázka, co?“
„Ne. To bylo konstatování.“
„A... Co přesně tě k tomu konstatování vedlo?“
„Já nevím. Třeba ty boty, co jsou v předsíni nastrčený tak, abych si jich musel buď všimnout, nebo o ně zakopnout, až přijdu?“
„Upřímně doufám, že sis jich všimnul. Protože jestli jsi o ně zakopnul a ublížil jim, tak to bude někoho bolet. A já ten někdo nebudu.“
„Hm, to zní slibně... Ale všimnul jsem si jich, bez obav.“
„Hodnej kluk. A co na ně říkáš?“
„Jsou to... boty.“
„Nejsou to boty. Jsou to KONĚ.“
„Aha. Jasně. Promiň. Já to nepoznal, když nejsou osedlaný.“
„Idiote.“
„Co jsem provedl?“
„Těm BOTÁM se říká koně.“
„Ach. Jasně.“
„Vážně, jsi ty vůbec teplej?“
„No, jestli ne, tak by ses asi měl odstěhovat zpátky do svojí bejvalý ložnice.“
„Leda v tvejch snech, Lukášku.“
„Spíš nočních můrách. Ačkoliv, když vezmu v úvahu to, jak sebou někdy házíš a že občas mě dost bolestivě kopneš do nohy...“
„Radím ti, zůstaň u těch nočních můr, těma sis docela polepšil.“
„A já si měl polepšit? Ahoj, kotě, mimochodem.“
„Mhm, ahoj... A jasně, že sis měl polepšit. Ještě jsi mi totiž neřekl, jak se ti líbí moje nový botičky.“
„Já myslel, že to jsou koně.“
„Dobře, tak jak se ti líbí mý nový koně.“
„Jsou zelený.“
„Nepovídej. Toho jsem si nevšiml, když jsem je kupoval.“
„Jsou absolutně tragický.“
„To říkáš skoro o každejch botách, co si koupím, nebo se mi to jen zdá?“
„Rozhodně jen zdá, Paťulínečku.“
„Už jsem se bál.“
„I když, taky by to mohlo bejt tím, že boty, co si koupíš, většinou JSOU tragický.“
„Tak hele. Já ti minulej tejden taky nepomlouval ty tvoje příšerný nudný nový boty!“
„Moje příšerný nudný nový boty jsou běžecký, zrzounku.“
„No, a moje koně jsou... jsou...“
„...“
„Jsou...“
„Já čekám, Patri.“
„Když řeknu, že jsou jezdecký, tak se mě zeptáš, kdy si hodlám pořídit koně, na kterým bych mohl jezdit, co?“
„No, teoreticky bych se zeptat mohl. Ale nejsem si tak docela jistej, jestli bych to dokázal, aniž by se mi do hlavy vloudila představa... kapku jinýho ježdění.“
„Sakra. Věříš, Luky, že to mě snad ani nenapadlo?“
„Co? NE? Kurva. Ukaž, nemáš horečku? Cítíš se dobře? Nepraštil ses někdy během dneška do hlavy? Nedal sis nějaký veselý houbičky? Nepřehnal jsi to s tím svým zeleným čajem? Neunesli tě mimozemšťani? Hele, varuju tě, jestli jsi klon a mimozemšťani tě sem nastrčili místo mýho muže, brzo se přesvědčíme o tom, jestli klony cítí bolest, protože já-“
„Luky, teď zníš, jako by sis ty veselý houbičky dal ty.“
„Protože mi přijde absolutně nemožný, aby tě při zmínce o ježdění nenapadlo... to kapku jiný.“
„Jo, to mně teď taky, když to zmiňuješ. Ale... Sakra. Snad nezačínám bejt... USEDLEJ?!“
„Soudě podle těch bot, zrovna usedlosti se rozhodně bát nemusíš.“
„Takže se ti líbí?“
„Už jsem ti řekl, že jsou tragický. Tyhle možná víc než všechny tvoje ostatní dohromady.“
„Takže se ti líbí.“
„Jak jsi z prohlášení, že jsou tragický, vydedukoval, že se mi líbí?“
„Z prohlášení ne. Z úsměvu ano.“
„Hm... Jen jsem prostě rád, že z nich máš radost. Vždycky jsem rád, když si koupíš něco, co se ti líbí. Když to teda neruinuje náš domácí rozpočet. Neruinujou ty boty náš domácí rozpočet, že ne?“
„Bez obav. Nebyly moc drahý.“
„Výborně. V tom případě se mi líbí.“
„Hm, a kdybych ti třeba řekl, že jsem ti koupil taky takový, ale modrý...“
„!!!“
„Klídek. To bych neudělal.“
„Uf.“
„Ale vidím, jak se ti líbí.“
„Budou se mi líbit NA TOBĚ, Patri. Ale já bych v nich vypadal jako naprostej idiot.“
„Jako teplej idiot.“
„Ještě lepší.“
„Ono je to jedno, na tu tvoji obrovskou nohu stejně takovýhle boty určitě nedělaj.“
„Ach. Takže ony jsou navíc dámský.“
„Ehm...“
„Ne, zrzounku, ty se vážně nemusíš bát usedlosti. Mimochodem, víš, že máš... na krku cucflek? Doufám, že sis aspoň vzal šálu, když jsi šel nakupovat.“
„Já? To je moje ostuda, že se neumíš ovládat. Ale jo, vím, že tam je.“
„Promiň. To nebylo v plánu. Ale když ty jsi byl včera tak sexy...“
„Samozřejmě. Kdy nejsem?“
„Myslíš kdy nejsi vyloženě sexy? No, třeba když se ráno probudíš, celej neupravenej a rozcuchanej a... Ne, odvolávám, to jsi neskutečně sexy. Hlavně když jsi moc dobře nespal. Když jsou ty pihy na tvý bledý kůži ještě výraznější, když máš kruhy pod očima a konečně jednou kašleš na to, jak vypadáš, každej vlas ti trčí jinam, máš na sobě jen tepláky a otrhaný tričko...“
„Luky, myslím, že vím, kam tohle míří. Kušuj od mýho krku. Hej! Přestaň si mě představovat neupravenýho!“
„Promiň, ale to už asi tak docela nepůjde.“
„Jsi divnej. Jak tě může vzrušovat, když se na mě naprosto nedá koukat?“
„Nevím. Já nevím. Ale jsi tak krásnej, když jsi dokonale přirozenej. Jsi perfektní. Tak perfektní, jako nebudeš ani se všema šminkama na světě.“
„Luky...“
„Neříkám, že máš ty serepetičky přestat používat, jasno? Jen, že... se mi líbíš bez nich. A jak.“
„Počkej, Lukáši. No tak. Pusť mě.“
„Proč? Kam chceš jít?“
„Ále, jen... zbavit se tužky na oči a korektoru.“
„Kurva, jo.“
„A večer... Co bys řekl na to, že bych si večer vzal do postele ty nový boty?“
„Že upřímně doufám, že jsi je ještě nezkoušel na ulici, protože pakliže ano, tak si je v žádným případě-“
„Luky, kazíš speciální nabídku na zpestření sexuálního života.“
„Nabídku, že si na nohy vezmeš koně a projedeš se na koni?“
„Přesně tu, miláčku.“
„Odlíčenej.“
„Dokonale odlíčenej.“
„A můžu tě cuchat, jak se mi zlíbí.“
„To můžeš vždycky, ne?“
„Jo, ale většinou se snažím krotit, abys pak neprskal, že to už nikdy nerozčešeš.“
„Fajn. Můžeš si mě cuchat, jak se ti zlíbí, ale jestli to nerozčešu, jdu na ježka.“
„Jestli to nerozčešeš, budu trpělivě sedět a česat tě třeba do rána, dokud tvoje vlasy nebudou zase jemný a hebký a naprosto podle tvých představ.“
„To je lepší než na ježka, co?“
„Rozhodně.“
„Tak jo. Beru. A jdu se zbavit líčení.“
„Perfektní.“
„Mimochodem, zmínil jsem se, že dneska je na tobě řada s večeří? Já jsem po tom nakupování STRAŠNĚ unavenej. A taky potřebuju ještě něco málo přeložit. Vzhledem k tomu, že večer se k tomu, ehm... poněkud nedostanu...“