Věříš?

Víte, jak jsem minulý týden říkala, že jsem se ovládla a i přesto, že se to s tématem Cestování časem nabízelo, v povídce jsem ani jednou nezmínila Doctora? No, s tématem 'Život mimo Zemi' jsem se už ovládnout nedokázala. Ono se to prostě nabízelo. Stejně jako se nabízela spousta dalších věcí. Výsledek?

Značně šílená povídka, která není naprosto o ničem a je tvořená vlastně jen blábolením o nejrůznějších formách života mimo naši planetu. Nebo dočasně na naší planetě. Že jste zmatení? No, upřímně, nevím, jestli na tom po přečtení budete líp. Ale zkusit to můžete... =D 

 

„Lásko, věříš v život mimo Zemi?“
Zděšeně jsem polkl. Poslední hodinu jsem strávil zoufalým modlením se, aby to nepřišlo. No, zdálo se, že libovolná vyšší moc, co měla vyřizování modliteb na starosti, nehodlala těm mým věnovat ani špetku pozornosti. Bylo to tady.
Na stole ležela prázdná lahev vína, druhá napůl plná stála vedle ní a ve sklenkách už zase zbýval sotva centimetr temně rudé tekutiny.
Přišel čas na filosofické debaty.
Zhluboka jsem se nadechl. A řekl přesně to, co se ode mě očekávalo.
„Nevím. A ty?“
Mou správnou odpověď ocenil širokým úsměvem a dolitím vína. I když, to druhé nejspíš souviselo s tím, že se právě rozhodl doplnit i svou sklenku.
„Samozřejmě, že ano,“ přikývl, když se zase pohodlně opřel o křeslo, na kterém seděl. „Kdo by si mohl myslet, že jsme jedna jediná planeta v celičkým vesmíru, na který existuje život? To by bylo naprosto šílený, no ne? A zatraceně osamělý.“
„Nepochybně,“ odsouhlasil jsem váhavě.
„Budou ti tvrdit, že nikde jinde nejsou podmínky pro to, aby tam život mohl vzniknout, ale jak to můžou vědět? Kolik z vesmíru známe? Jak můžeme vědět, že kolem tamhletý nebo tamhletý nebo tamhletý hvězdy tisíce a miliony světelnejch let od nás čirou náhodou fakt nekrouží planeta, na který žijou mimozemšťani, co mají dvě srdce a umí cestovat časem a prostorem?“
„Gallifrey má dvě slunce,“ odvětil jsem automaticky.
„Fajn, tak že kolem DVOU hvězd nekrouží taková planeta?“ zašklebil se a upil ze své sklenky. „Nebo že o kus dál nekrouží kolem jiný hvězdy planeta, na který obyvatelé zmutovali a teď se schovávaj ve velkejch pohyblivejch kovovejch schránkách?“
„A nechtějí exterminovat každýho, koho potkají?“ zasmál jsem se.
„A nechtějí exterminovat každýho, koho potkají?“ pozvedl obočí.
Kousl jsem se do rtu.
„Tohle mi nedělej.“
„Tohle mi nedělej,“ zaculil se.
„Idiote.“
„Idiote.“
„Jestli okamžitě nepřestaneš, je jedno, kam odcestuješ časem, protože ODE MĚ se už sexu nedočkáš.“
Vytřeštil na mě oči.
„To není fér!“
„To není fér,“ neodpustil jsem si.
Natáhl nohu a špičkou mě šťouchl do žeber. Posadil jsem se na gauči o kousek dál od křesla.
„A jak víš, že život mimo Zemi se už nedostal na Zemi?“ nadhodil vzápětí. „Já osobně si hodlám dávat pozor na každou sochu anděla, kterou potkám.“
„Ne, že bysme jich potkávali nějak moc.“
„O to víc se bojím těch, co potkáme,“ olízl si rty. „A co když se po Británii toulá nějakej zrzavej mimozemšťan, co rád zdraví auta, protože si myslí, že jsou tu nejvyšší formou života?“
„Teď jsi ale vyměnil Doctora za Stopařova průvodce,“ konstatoval jsem.
„Co když se jednoho dne na obloze objeví obrovský lodě a my zjistíme, že stojíme v cestě intergalaktický dálnici?“ vydechl.
„No, to se samozřejmě může stát,“ kývl jsem. „Osobně bych doporučoval radši dobrovolně jít s každým podezřelým týpkem, co bude mít dvě hlavy a bude ti chtít ukázat svou vesmírnou loď. I když bys mi teda udělal radost, kdybyste se pro mě taky zastavili. Víš, ani já nemám zrovna chuť nechat se rozmetat na kousky.“
„Chceš po mně, abych šel s naprosto cizím mimozemšťanem do jeho vesmírný lodi?!“ vytřeštil oči. „A co když bude chtít, abych před ním poklekl?!“
„Tak hlavně nepropadej panice,“ pokrčil jsem rameny. „Mimochodem, uvědomuješ si, že jsi zase skočil naprosto jinam?“
„Co když mě donutí pokleknout tak, že mi bude vyhrožovat svým velkým kladivem?“
„Ten s kladivem ale nenutí lidi klečet. Ten, co nutí, nemá velký kladivo. Má velký docela jiný věci,“ zašklebil jsem se. „A nemá vesmírnou loď. Ale kdyby tě do nějaký snad vzal, TRVÁM na tom, abyste se pro mě stavili. Kdyžtak mu řekni, že já pokleknu ochotně.“
„Tak hele, tohle bys neměl říkat před svým přítelem!“ ozval se dotčeně.
„Jen se netvař, jako by TEBE musel k pokleknutí nutit, i kdyby to kladivo snad měl,“ mrkl jsem.
„A co když ta loď bude velká a celá černá, hm?“ pozvedl obočí. „A co když ten mimozemšťan bude mít bílej cop a divný oblečení?“
„Stejně se stavte. Ten hlubokej hlas je sexy,“ olízl jsem si rty.
„Co když nás pak vezme na svět, co je placatej a putuje vesmírem na zádech obří želvy?“
„Už aby to bylo.“
„A co když... Co děláš?“
Zvedl jsem se z gauče a sebral svému drahouškovi jeho opět skoro prázdnou skleničku.
„Myslím, že dneska jsme už měli dost, co ty na to?“ zeptal jsem se. „Vážně nechci, aby se z toho stala debata o tom, co by se stalo, kdyby Loki potkal Hokiho a vzal si do hlavy, že spolu ovládnou Cori Celesti. Nebo kdyby se na Neviditelný univerzitě objevila TARDIS. Nebo jestli by si Malekith rozuměl s Vogony. A už vůbec se nechci dostat k tomu, jestli čtyřicet dva náhodou není odpověď na otázku 'Doktor kdo?'.“
„Sakra!“ vytřeštil oči. „A co když vážně...“
Zvedl jsem lahev vína.
„Myslím, že je čas, abych ti šel uvařit pořádný kafe.“