Město v oblacích

Říkám to předem, tahle povídka bude docela divná. Docela dost divná. Je hodně odlišná od toho, co píšu obvykle, ale TT 'Město v oblacích' (kdo by to z toho názvu povídky řekl) mě prostě tak nějak... zvláštním způsobem inspirovalo. A možná to není povídka s nejoriginálnější zápletkou nebo koncem, ale stejně jsem nějak měla potřebu to napsat. Dalo to víc práce než obvykle, ale... No, uvidíme, třeba se vám tenhle experiment zalíbí... =)

Ve vzduchu se vznášela jemná vůně šeříku. Světlo, které mi tlačilo na zavřená oční víčka, bylo zvláštním způsobem měkké, jako by mě ujišťovalo, že až oči otevřu, neoslní mě. Kolem mě bylo ticho, ale ne ten druh ticha, které vyvolává strach, ne. Byl to ten druh ticha, co zvláštním způsobem uklidňuje. Nejspíš to, o kterém se jen neříká, že léčí.
Bylo mi, jako bych ležela na obláčku, na měkounké matraci povlečené hedvábným prostěradlem a přikrytá hedvábnou dekou, která mě udržuje v teple, ale zároveň chladí.
Když jsem otevřela oči, světlo bylo přesně takové, jakým slibovalo být. Jemné, něžné a nažloutlé, jako by ke mně pronikalo přes okvětní lístky slunečnice.
Opatrně jsem se posadila a rozhlédla. Místnost, ve které jsem ležela, byla bílá, ale stejně jako s tichem, tohle nebyla znervózňující nemocniční bílá, byla to bílá, která jako by zároveň byla všemi ostatními barvami.
Byla jsem zmatená, ale necítila jsem strach. Zvláštní.
Jako by to všechno byl jen sen. Ale něco ve mně tušilo, že není. Že je to všechno zatraceně reálné.
Zvedla jsem se z postele, jen abych zjistila, že mám na sobě dlouhé bílé šaty empírového střihu, něco, co bych si za normálních okolností nikdy v životě neoblékla. Znovu jsem přeletěla pokoj pohledem, tentokrát s větším soustředěním, jelikož první rozhlédnutí bylo spíš zmatené těkání očima.
Ovšem ani na to druhé nebylo nic moc, co vidět. Jen nijak velká místnost, v níž jediným kusem nábytku byla postel, ze které jsem právě vstala, dřevěná postel s čelem protkaným složitými vyrytými ornamenty. Uprostřed jedné ze stěn pokoje bylo okno z mléčného skla, na protilehlé zdi pak dveře, tedy spíše jen jejich rám. Nikde žádné doplňky, nikde žádná květina, nic.
Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z místnosti. Ve dveřích se mi kolem nohy zničehonic prosmýkla bílá kočka, ale já se nevyděsila. A to jsem za normálních okolností neskutečně lekavý člověk.
Jenže teď jsem sebou netrhla ani tehdy, když se přede mnou na chodbě (protože přesně tam jsem se octla, na chodbě, nekonečně dlouhé chodbě s desítkami dveří) objevila zelenooká tmavovlasá žena v azurově modrých šatech podobného střihu, jakého byly i ty mé.
„Ještě nejsi připravená, abys viděla Město v oblacích,“ oznámila mi tichým a vyrovnaným hlasem, který předem odmítal veškerou neposlušnost.
„Ehm, prosím?“ odkašlala jsem si.
„Vrať se do svého pokoje,“ řekla a já zjistila, že se i proti své vůli otáčím. A znovu procházím dveřmi.
„Ale já jen chtěla zjistit-“
Ohlédla jsem se přes rameno, ale žena už tam nestála. A já nějak věděla, že kdybych se pokusila opětovně opustit pokoj, vrátila by se. Co by udělala, to jsem netušila. Ale nehodlala jsem riskovat.
Došla jsem k posteli a posadila se. Na můj klín vyskočila bílá kočka. Když jsem bezmyšlenkovitě zvedla ruku a pohladila ji, pustila se do hlasitého předení.
Nebyla jsem překvapená, když jsem ve dveřích zahlédla další ženu, tentokrát s dlouhými vlnitými blond vlasy, pronikavě modrýma očima a ve světle fialových šatech. Byla naprosto jiná než ta na chodbě, ale přesto jsem měla pocit, jako by byly jedna a tatáž.
„Jen jsi chtěla zjistit, kde jsi,“ řekla blondýnka. „V pořádku. Ale to můžeš i odsud.“
„Jak?“ pozvedla jsem obočí. „Je tu jen jedno okno. A není přes něj vidět.“
Žena se nepohnula. Dívala se na mě a na tváři jí hrál mírný úsměv.
„Toto místo nemá jméno,“ řekla. „Jiné než Město v oblacích.“
„To je... metaforické pojmenování?“
„Co myslíš?“
Nemyslela jsem. Věděla jsem, že není. Věděla jsem mnohem víc, než bych vědět měla.
„Nejsem mrtvá, že ne?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděla. „Rozhodně nejsi.“
„Jak jsem se sem dostala?“
„Tajemství.“
Kočka v mém klíně zavřela oči a pokojně usínala.
„Proč tu jsem?“
„Ze stejného důvodu jako všichni,“ řekla žena a stále se nepohnula. „Abys mohla žít v lepším světě. Nemluvila jsi zrovna včera o tom, jak nemůžeš dál? Všechno to násilí, všechna ta bolest a utrpení, nenávist, pomluvy, vztek... Můžeš se toho všeho zbavit. Nechat to za sebou. Necítíš se už teď lépe než dole na Zemi? A to jsi ještě ani neviděla celou krásu Města v oblacích.“
„Ehm, jo. A kdy že tu úžasnou utopii budu moct vidět?“
„Až budeš připravena.“
„Kdy budu připravena?“
Žena zavrtěla hlavou.
„To ti nemůže nikdo říct předem.“
„Hm...“ kousla jsem se do rtu. „A můžu se aspoň zeptat, o co přicházím? Víš, co je tam venku? Jasný slunce a duha a nebe bez mráčku a domy ze zlata a jednorožci jako dopravní prostředek?“
„To, co je venku, není podstatné. Podstatné je, co tam není.“
„Jasně. Není tam nic negativního. Chápu,“ zamumlala jsem. „Je tam Laura? Nebo v nějakým jiným z těch pokojů, co do nich vedou ty dveře z chodby?“
„Možná. A možná ne. Myslíš, že její povaha sem patří?“
V tu chvíli jsem věděla, že moje hádavá, často protivná a neustále ironická přítelkyně se v žádném z těch pokojů zaručeně nenachází.
„Tohle je jen nabídka,“ řekla jsem. „Můžu odmítnout. Můžu říct, ať si tu svoji duhovou utopii s vůní šeříku strčíte tam, kam slunce nesvítí. A pak se vrátím domů.“
„Je to nabídka, která se nebude opakovat. Pokud jednou odmítneš, odmítla jsi navždy.“
Cítila jsem, jak se pod tu neproniknutelnou slupku nebeského klidu, který jsem cítila, začíná provrtávat vztek. Tiše, pomalu a nenápadně.
Jen proto, že jsem věděla, že když zůstanu, už nikdy neuvidím Lauru.
„Fajn,“ kývla jsem. „Tak si tu svoji zatracenou duhovou utopii strčte do prdele.“
Blonďatá žena zmizela.
Kočka v mém klíně se probudila, zasyčela a prudce mě kousla do ruky.

Otevřela jsem oči a zírala na dřevěná prkna na stropě našeho podkrovního bytu. Stěna po mé levici byla sytě fialová, matrace mě tlačila a povlečení bylo jen z bavlny. Oknem dovnitř pronikalo bledé a pochmurné světlo zataženého dne. Z vedlejší místnosti zněla metalová hudba. Ve vzduchu se vznášela vůně kávy a vajíček na cibulce. A já na sobě měla svoje oranžové pyžamo s obrázkem roztomilého medvěda.
Usmála jsem se, zvedla se z postele a prošla rámem dveří, který nevedl do nekonečné chodby, ale do obývacího pokoje, kuchyně a jídelny v jednom.
„Nazdar, kotě,“ ozvalo se z gauče. „Jak ses vyspala?“
„Měla jsem ten nejšílenější sen za dlouhou dobu,“ zívla jsem. „Byla jsem v divným bílým pokoji a nějaká ženská mi nabízela, že můžu žít v dokonale utopickým světě bez násilí a pomluv a negativity a-“
„Doufám, že jsi ji poslala do prdele,“ ušklíbla se a zvedla se. Černé tričko s logem Judas Priest se svezlo dolů a zakrylo ještě před malou chvílí odhalené štíhlé břicho. „Když kolem není žádná negativita, z dobrejch věcí se stanou naprosto normální věci. A proč by sis jich pak měla vážit?“
„No... To má něco do sebe,“ kývla jsem. „Já...“
Došla ke mně a na rty mi vtiskla krátký polibek.
„Říkala jsem ti, ať večer nepřemejšlíš nad tím, jak je svět zlej. To je filosofování, co se má provozovat dopoledne. Když máš ještě celej den na to, aby sis po něm zlepšila náladu,“ mrkla. „Tak co? Mám ti udělat tvoje přeslazený teplý mlíko s kapkou kafe, abys mohla ocenit dobrý věci ve svým životě?“
„Už je oceňuju,“ usmála jsem se. „Ale budeš hodná, když mi uděláš kafe, jo.“
„Hned jdu na to, madam,“ zasalutovala. „Mimochodem... co to máš na tý ruce? Nějaká vyrážka?“
Zamračila jsem se a zvedla pravačku, které se při svých slovech letmo dotkla. Kůže na hřbetě byla mírně zarudlá. A uprostřed toho zarudnutí byl sotva znatelný otisk, co vypadal úplně jako kočičí zuby.
„Jo,“ zamumlala jsem. „Asi nějaká... vyrážka.“