Knihomol

To, že jsem na víkend pryč, mi nezabránilo v tom, abych vám sem hodila povídku na TT. Ještě aby zabránilo, že ano. Tentokrát je to na téma 'Knihomolství', jak by vám mohlo asi docea dobře dojít z názvu. =D

Nebudu vás zdržovat nějakým složitým úvodem, stejně to nejspíš nikdo nečte. Prostě vám jen popřeju, ať se hezky pobavíte. =)

(A mimochodem, kdo bez nápovědy pozná knížku, o které se tam mluví, bude mít u mě velký plus. A kdo si ji sežene a pustí se do jejího čtení, bude mít ještě větší...) =D

 

Na okraji mého zorného pole se mihly jeho rázně pochodující stehna. Ušklíbl jsem se, ale neobtěžoval jsem se zvednout oči od knížky. Tu radost jsem mu nehodlal dopřát.
„Já se NUDÍM,“ uslyšel jsem.
„Knihovna je tamhle,“ konstatoval jsem a ukázal směrem k příslušnému kusu nábytku.
Velký bůh Om právě poprvé oslovil svého vyvoleného Brutu.
„Nechci knihovnu. Chci něco zábavnýho!“
Obvyklá diskuse. Nehodlal jsem do ní zase zabřednout.
„Tamhle je televize.“
„Nemůžu si přece pustit televizi. Ty si čteš. Rušil bych tě.“
„Kdežto teď mě vůbec nerušíš, co?“ pozvedl jsem obočí, ale neodtrhl zrak od stránky.
Mlčel. Kupodivu mlčel.
Vyvolený Bruta právě zděšeně utíkal ze zahrady.
Nějakou chvíli bylo ticho a já měl klid na čtení. Pak jsem periferním viděním zase zaregistroval jeho nohy.
O moment později se rozeběhl kávovar.
Tím se mě snažil odtrhnout? Ale no tak.
„Jo, dám si taky, díky,“ zamumlal jsem, zatímco bratr Nimrát přednášel vyvolenému Brutovi o hlasech, které se ho budou pokoušet svádět.
„Nikdo ti nic nenabízel,“ frkl.
„Já vím. Ale dám si. Aspoň se zabavíš.“
„Parchante.“
Netrvalo ani dvě minuty, než na stolku přede mnou přistál hrnek s kávou.
„Díky, lásko,“ usmál jsem se zářivě.
„Hlavně, jestli ty se bavíš.“
„Já? Skvěle.“
Svalil se na křeslo, nohy přehozené přes jednu z opěrek. Věděl jsem to, protože jsem na malý moment přece jen zvedl oči. On to naštěstí nepostřehl.
Mlčel jako hrob. Snažil se mě vynervovat. Nedocházelo mu, že já naopak velice ocením klid na čtení. Vydržel to přinejmenším dvacet minut. A dokonce si za tu dobu stihl i vypít kávu.
Tiše jsem se zasmál.
„Co zas?“ zabručel.
„Ále, velký bůh Om umí vážně originálně proklínat.“
„Konkrétně?“
„Aby tvým pohlavním orgánům vyrostla křídla a uletěly ti!“
„Hm...“ zamyslel se. „A vyrostla?“
„To ještě nevím. Ale docela o tom pochybuju. Velký bůh Om momentálně není zrovna ve své kůži. Doslova.“
Vzdychl a významně poklepal ukazováčkem na stolek.
„Víš, tohle fakt nikdy nepochopím. Jak můžeš bejt takovej knihomol? Co tě na tom vlastně BAVÍ? Pořád jen ležet v knížkách a číst a číst a číst...“
„Zkusil jsi to někdy?“ pozvedl jsem obočí. „Myslím, jindy než když tě na střední nutili číst Babičku.“
„Ehm, ne, obávám se, že u tý Babičky jsem se nějak zaseknul,“ odkašlal si. „Ale to je jedno, vždyť... čtení je čtení. Je to NUDA.“
„Nechápu, jak je možný, že jsem s tebou už rok a půl, přísahám,“ frkl jsem. „A jak je možný, že pořád vedeme tyhle debaty, mimochodem. Čtení je... Už jsem ti to přece vysvětloval. Čtení není způsob, jak zabít čas. A nudu.“
„Ne? Mám ti připomínat, že když se nudíš, máš OBZVLÁŠŤ velkou tendenci číst? Vlastně jsi schopnej popadnout i nějakej stupidní časopis pro ženský a-“
„Čtení dobrejch knížek není způsob, jak zabít nudu,“ odsekl jsem. „Je to... Sakra, já nevím, jak ti to mám popsat. Není to únik od reality, je to prostě... návštěva jinýho světa. Krátká návštěva. Nebo o něco delší. Je to... nahlídnutí do života někoho jinýho. Je to dobrodružství a napětí a vzrušení a strach... Ne, já fakt nevím, jak ti to mám říct. Nejspíš to nikdy nedokážeš pochopit. To, jak člověku začne záležet na docela fiktivních postavách, to, že člověk chce, aby se jim tohle nebo tamto podařilo a aby se jim nic nestalo a aby naopak ten hajzl byl krutě potrestanej. Nepochopíš, proč je tak skvělý prožívat všechny ty věci, co jinak prožít nemůžeš, nepochopíš, kolik ti toho může jedna blbá knížka dát, když se zamyslíš nad tím, co se ti vlastně doopravdy snaží říct, protože zdaleka ne vždycky je to jen o tom příběhu...“
„Teď mi naznačuješ, že jsem idiot?“ pozvedl obočí.
„Ne. Ne, to nikdy,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen říkám, že nejsi knihomol. A že musíš bejt knihomol, abys to pochopil. Obávám se.“
„Hm...“ zadíval se do stropu.
„Víš, jestli chceš, v tý knihovně je spousta fakt DOBREJCH knížek,“ odkašlal jsem si. „A chápu, že Babička tě mohla od čtení odradit. Já ji taky naprosto nesnáším.“
„Ehm, ne. Díky,“ olízl si rty. „Ne, myslím, že já prostě holt nejsem ten typ, kterej čtení baví. Koneckonců, přijde mi docela otravnej i samotnej ten PROCES čtení. Návštěva jinejch světů zní fajn, ale... Asi o ni zůstanu ochuzenej.“
„To bych se na to podíval,“ zaculil jsem se a otočil zpátky na první stranu.
„Co děláš?“ zamračil se na mě. „Proboha, neříkej, že jen proto, že jsem tě rušil, hodláš začít číst zase od začátku!“
„Ne tak docela. I když je to kvůli tobě. Tak mlč a poslouchej,“ mrkl jsem a odkašlal si. „Podívejme se spolu na želvu a orla. Želva je tvor, který žije na zemi. Není možné...“

„Hej! Co si myslíš, že děláš?!“ vyhrkl, když jsem odložil knížku.
„Promiň, ale myslím, že dneska už dál číst nedokážu,“ zamumlal jsem. „Už se mi plete jazyk. A mám příšerný sucho v puse.“
„A to mě jako má zajímat?“ pozvedl obočí. „Chci vědět, jak to bude pokračovat?“
„Jo? Vážně chceš?“ ušklíbl jsem se, vstal z gauče a hodil knížku svému milovanému přítei na klín. „Tak to zjisti.“
Vyšel jsem z obývacího pokoje. Krom jiného jsem nutně potřeboval do koupelny. Ale byl jsem naprosto smířený s tím, že až se odtamtud vrátím, budu pokračovat v předčítání.
Ale když jsem se opravdu vrátil, můj miláček upřeně zíral do knížky.
„Mlč!“ vyhrkl ještě dřív, než jsem vůbec stihl otevřít ústa. „Tamhle je knihovna. Vezmi si jinou knížku. Neodvažuj se promluvit. Je to napínavý.“
Když jsem mířil ke knihovně, neubránil jsem se vážně zatraceně širokému úsměvu.