Nártoun

Ahoj, lidi. Já vím, že poslední dobou ten blog tak trochu zanedbávám a zveřejňuju toho docela málo, ale mám toho teď vážně hodně do školy a prostě nějak nestíhám. Tak tu pro vás zatím mám aspoň jeden úkol, co jsem psala do školy, konkrétně to bylo na zadání 'Příběh věci, co máte doma'. A mě nenapadlo nic lepšího než psát o plyšákovi, kterýho jsem dostala k Vánocům. Je to jen docela krátký, ale doufám, že se vám to třeba aspoň trochu zalíbí... =) 

Hádám, že nejlepší by bylo, abych se hned na úvod představil. Jmenuji se Hiddy a jsem nártoun. Tedy, údajně jsem. Když jsem to naposledy kontroloval, nártouni sice neměli jemně mentolovou barvu (tu a tam doplněnou světle fialovou), ale co už s tím. Řekněme, že jsem prostě zatraceně podivný nártoun. Podivnější třeba i tím, že jsem tak trochu plyšový. No dobře, trochu víc.
Abych se přiznal, tak nějak nemám tušení, jak bych měl svůj příběh začít. Není to tak, že bych si jeho úplný začátek vůbec pamatoval. Možná je to dobře, jelikož předpokládám, že všechno to sešívání a vycpávání by nebylo tak docela příjemné.
První, na co si opravdu vzpomínám, je tma. Tma a všude okolo další plyšáci. Jak se ukázalo po nějaké době všemožného natřásání a převalování, nacházel jsem se tehdy v krabici plné nejrůznějších malých tvorečků, z nichž všichni mi byli vážně podobní. Minimálně těma obrovskýma očima. Ach, ano, a taky tím, že svými bláznivými barvami vůbec nepřipomínali zvířata, která byla jejich předlohou. Snad až na lemura. Ale to jsem všechno zjistil až mnohem později. Prozatím jsem byl jen zmatený náhlým přílivem světla, mírně potlučený a v uchu mě svědil zvláštní plastový piercing s nějakou cedulkou na konci.
Netrvalo to dlouho, než jsem skončil v další krabici, s dalšími plyšáky, a pak zase v další, a v další... Skoro nikdy ne se stejnými, takže v té třetí jsem se už ani nesnažil dělat si přátele, protože jsem věděl, že o ně nejspíš stejně přijdu. Přišel jsem si jen jako věc, na které nikomu nezáleží. V té době jsem byl nejen podivný, ale i zatraceně smutný nártoun.
Po nějaké době cestování konečně skončilo a já se ocitl na regále v supermarketu. Pořád ještě jsem byl potlučený, kožíšek jsem měl pocuchaný a na očích pár malých škrábanců. Zkrátka nic příjemného. A co víc, nikde kolem jsem neviděl vůbec nikoho, kdo by mi byl podobný. Žádné velké oči, žádné šílené barvy kožichů. Byl jsem úplně sám, sám mezi spoustou opic a medvídků a psů a koček... Poslední svého druhu.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a cítil se opuštěně. Chvíli bylo světlo, chvíli byla tma. Když bylo světlo, prošel občas někdo kolem mě, občas mě i vzali do ruky, ale nakonec si stejně vybrali toho roztomilého medvídka s červenou čepičkou. Bylo tehdy před Vánoci.
Když mě třiadvacátého prosince pozdě odpoledne braly další ruce, ani jsem si nedělal naděje, že by se na mě ještě mohlo usmát štěstí. Jaké bylo moje překvapení, když jsem (poprvé) slyšel, jak neskutečně jsem roztomilý, když mě ruka nesla pryč od regálu a když jsem byl usazený do nákupního vozíku...
Pak mě čekalo další cestování, tentokrát v igelitové tašce, vedle tepláků s motivem Batmana. Ještě jsem párkrát zaslechl, jak se o mě baví dva ženské hlasy, z nichž jeden prohlašoval, že se bude pod stromečkem tvářit překvapeně a že o mně rozhodně neví.
Ještě den jsem musel vydržet sám, tedy, skoro sám, pořád v tašce. Dokonce jsem se na nějakou dobu zase ocitl ve tmě, tentokrát v balicím papíru. Ale pak...
Pak, když mě z toho balicího papíru vybalila a zbavila mě toho divného plastového piercingu, už jsem sám nebyl. Pořád jsem poslední svého druhu, aspoň v nejbližším okolí, ale skoro pořád mám nějakou společnost a hlavně pocit, že mě má někdo rád, že někomu přijdou moje oči neodolatelně roztomilé a moje barva 'naprosto dokonale ujetá'. Zkrátka, mám svoji kamarádku, co mě neopustí, i když už dávno není ve věku, kdy by měla mít na posteli plyšáka.
Jsem teď vážně zatraceně šťastný nártoun...

 

A takhle zhruba vypadá. No není to ťutítko? To jméno vůbec nedostal proto, že má tak rozkošnej kukuč a dlouhej ocásek, kdepak... =D