Člověk míní, lenost mění

Jak víme, plány jsou od toho, aby se při nejbližší příležitosti měnily. Kdykoliv si nějakou činnost rozvrhnete tak, abyste na ni měli dost času, objeví se něco (povětšinou vaše podvědomí, které vám říká, že přece máte dost času), co vás od ní vytrvale odlákává tak dlouho, že na ni náhle máte času, ehm... o poznání méně. Ďáblík, co vám sedí na rameni, zkrátka dokáže pokazit i ty nejčistší úmysly.

Osobně jsem se o tom přesvědčila už mnohokrát. Naposledy... No, zhruba tak teď.

To, že je ze mě po pár letech flákání zase vysokoškolák, vám cpu do hlav tak vytrvale, že si to nejspíš už pamatujete. (Kdyby ne, to nic, osobně si to neberu, v mém mozku mají informace taky životnost přestárlé jepice.) Že s vysokou se pojí docela dost stresu, a to i když studujete poměrně snadný obor, je asi obecně známý fakt. A že úkoly se mají dělat průběžně, to se vysvětluje už dětem na základce. (A ty samé děti si ještě u maturity vyčítají, že neposlouchaly, přirozeně.)

Víte, když se vrhnete na studium češtiny (nebo čehokoliv, co s ní souvisí), musíte počítat s jednou věcí. Budete číst. Budete HODNĚ číst. Dost možná budete číst i věci, co vás rozhodně číst nebaví a číst je nechcete. A je tu jistá pravděpodobnost, že jich bude dokonce i víc než těch, co budete číst s radostí. (A taky je určitá šance, že občas překvapíte sami sebe, když se vám zalíbí něco, co byste nikdy nečekali, že se vám zalíbí, jasně. Ale někdy to funguje i naopak, ehm.)

Na konci minulého semestru jsem si slibovala, že už nebudu nechávat úkoly na poslední chvíli. Nebudu dělat seminárky a referáty až tehdy, když mi bude hořet koudel u zadku. Nebudu si nechávat četbu na dobu těsně před rozborem, potažmo těsně před zkouškovým, potažmo na večer před zkouškou. Prostě nebudu. Budu hodná holčička, udělám si náskok a na konci semestru se budu učit na zkoušky a nebudu se soustředit na věci okolo.

Ha. Ha. Ha.

To, že jsem trochu v háji, mi došlo vlastně už na začátku semestru, při první hodině české literatury. Konkrétně v okamžiku, kdy učitelka vytasila seznam osmadvaceti autorů z první poloviny dvacátého století a s klidným úsměvem nám oznámila, že od každého z nich máme ke zkoušce mít přečtené jedno dílo. Ano, samozřejmě, víc jak polovina z nich jsou básnící, ale stejně... HUPS. Když se k tomu přidala ještě světová literatura, dalo to dohromady skoro čtyřicet knížek, co jsem musela přečíst za semestr. DVOJITÝ HUPS.

Statistika mluvila jasně. Tak tři knížky týdně, pokud si to chci nějak hezky souměrně rozložit na semestr. A ne všechno to byly jen sbírky. Zejména ta světová literatura byla zoufale otravná, každá knížka dlouhá jak první ranní přednáška, před kterou si člověk nestihl dojít koupit kafe, a z větší části dost nezajímavá. Čas na vlastní čtení jsem skoro neměla, zabíjet večery s povinnou četbou se mi nechtělo. Výsledek? No jo, zase jsem to pohnojila.

Zkrátka, oddalovala jsem tu povinnou četbu (tu českou, světová byla na rozbory, takže jsem to číst musela), oddalovala, oddalovala... Až jsem se dopracovala k tomu, že na šestadvacet knížek (dobře, teď už jen dvacet, ale ještě o víkendu šestadvacet) mám ani ne měsíc. Možná o fous víc, podle toho, kdy si dám tu zkoušku. Poněkud stresující? Ano.

Stejně jako to, že mě ještě čeká psaní seminárky na stylistiku. A samozřejmě učení se na zkoušky. Takže, no... Jsem na tom zkrátka podobně jako v zimním semestru. Jen tentokrát nemám před zkouškovým dva týdny prázdnin, během kterých bych mohla tu četbu trochu dohnat. Hups. Chci říct, trojitý hups.

Proto pro vás mám menší radu. Zapomeňte na pořekadlo 'co můžeš udělat zítra, odlož na pozítří, získáš dva dny volna' a radši dělejte všechno co nejdřív, vážně. Já to mám na příští semestr taky v plánu. No vážně.

Protože sedmej díl Nightrunners je poslední. A příště nebudu mít pozitivní motivaci v podobě 'za každou knížku z povinný četby si můžu přečíst jednu kapitolu z knížky, čímž vyřeším jak problém, jak se dokopat k četbě, tak problém, že nemám kdy si tu knížku přečíst'. Mimochodem, dneska mám nárok hned na dvě kapitoly, jíhá!

A teď mě prosím omluvte. Jdu si najít výmluvu, proč dneska nemůžu začít s tou seminárkou na stylistiku...