Psaní do šuplíku

Když píšete a myslíte to se psaním aspoň trochu vážně (a možná i když nemyslíte a píšete si jen tak pro radost), vždycky musíte dřív nebo později vyřešit dilema, jestli chcete svoji tvorbu někde zveřejňovat, nebo chcete (přinejmenším prozatím) psát jen pro sebe a schovávat si svou tvorbu 'do šuplíku'. (Jen tak mezi řečí, ani v době počítačů není tenhle termín tak docela od věci. Moje 'psací' složka v počítači se vážně jmenuje Šuplík.)

Samozřejmě, že obě varianty mají svá pro a proti, o kterých by se dalo poměrně sáhodlouze rozepisovat, ale to pro dnešek v plánu nemám. Dnes si zkrátka budeme povídat jen o samotném psaní do šuplíku.

Jen abychom si ujasnili pojmy, to, že máte dílo 'v šuplíku', ještě nutně neznamená, že tam zůstane navždy a nikdy ho nespatří žádná živá duše. Ne, taky se může jednat pouze o dočasné úložiště, kde necháte výsledek své práce pár měsíců (v krajním případě i let) zrát, než se k němu vrátíte, vypilujete ho a zveřejníte. I když, samozřejmě, jsou díla, pro která se šuplík stane konečnou a která se z něj už nikdy nepodívají, protože jejich autoři si už zkrátka netroufnou se k nim vrátit.

Psaní do šuplíku není tak docela pro každého. Je vhodné pro začínající autory, kteří se ještě potřebují 'vypsat' a aspoň trochu vybrousit svůj styl, než se odváží se svým dílem vyjít na (byť jen internetovou) veřejnost. Je ideální pro ty, co si musí vytvořit odstup od díla, než ho začnou upravovat. A samozřejmě, že ho nejspíš zvolí autoři, které baví psát, ale zkrátka ani nijak netouží po tom, aby jejich knížky či povídky někdy spatřily světlo světa.

Ale jistě, že je tu několik poměrně zásadních nevýhod, které mnohé autory odradí. Nejvýznamnější z nich je naprostá absence zpětné vazby. Když svá díla publikujete na internetu, skoro vždycky se najde někdo, kdo vám je okomentuje, a ty komentáře vás můžou posunout dál a dodat vám chuť do dalšího psaní. Někdo vás upozorní na gramatickou, stylistickou nebo logickou chybu, někdo vás pochválí... Když píšete do šuplíku, nic takového neexistuje. Úložné prostory a složky v počítači zkrátka svůj názor nevyjádří. K čemuž se samozřejmě váže i to, že pokud vás příběh nebo psaní samotné vážně upřímně nebaví, hrozí tu jisté riziko, že bez občasné endorfinové injekce v podobě komentáře nebudete mít dostatečnou motivaci dílo dopsat.

Na druhou stranu je ale taky možné, že si až moc zvyknete na to, že jsou vaše knížky (či povídky) v bezpečí před kritickými názory čtenářů, v důsledku čehož přestanete mít chuť je začít zveřejňovat. A to taky není tak docela dobře, protože, jak jsme si už řekli, i kritický názor vás může posunout dál.

Teď asi není znát, jestli psaní do šuplíku považuji za dobré nebo špatné, co? No, osobně si myslím, že nejlepší je to, které jsem už naznačila, to, při kterém šuplík je jen dočasným opatřením, zkrátka místem, kam dokončené dílko na nějakou dobu uložíte, než se vrhnete na jeho úpravy. Sama mám ve virtuálním Šuplíku hned několik knížek, které zatím nejsou připravené pro širší publikum.

(Ano, řekla jsem širší. Protože já, jak víte, jsem spíš z těch, které nějaká ta občasná pochvala rozhodně nakopne, aby psali víc a rychleji. Takže mám osobu, které knížky po kapitolách posílám. Ahoj, Tarinko. A pak je tu taky pár lidí, co ze mě dopsanou knížku tak nějak vytáhli, protože prostě nemohli čekat, až vyjde oficiálně, ehm...)

Ale samozřejmě, že je jen na vás, abyste si určili, co vám osobně spíš vyhovuje, jestli šuplík nebo průběžné zveřejňování někde na internetu. Koneckonců, v psaní většinou platí, že to, o čem si myslíte, že je pro vás nejlepší, je pro vás zkrátka nejlepší, a to, co si o tom myslí nějaké poučky (případně nějaká Arvari), je úplně jedno...

Tak schválně, co je pro vás nejlepší?