9 – Vězení

Až budete číst tyto řádky, nejspíš budu zrovna trčet ve škole. (Pokud je budete číst mezi třetí a půl pátou, nejspíš budu dělat ne zrovna lehkej zápočet z Hlasový výchovy a rozhodně se nebudu bránit tomu, abyste mi drželi palce, ehm.) Tahle kapitola je zase jedna z těch předem nastavených. A taky těch psaných na poslední chvíli. Mám toho teď vážně hodně, no.

Každopádně vám musím říct, že na příště jste si zvolili téma Ovečka, i když jen velmi těsným rozdílem jednoho hlasu. A ovšem, že se očekává, že kliknete i na nějakou možnost v anketě o přespříští téma. Budu vám za to vážně vděčná. Docela ě totiž zajímá, co zase vyberete. =D

Ale teď už mlčím, abyste se mohli pustit do čtení. Schválně, co čekáte od Vězení?

„Tak ty jsi volal mojí ségře a stěžoval sis na mě, Patriku?“
„A jejda.“
„Přesně. A JEJDA.“
„Na moji obhajobu, neměl jsem tušení, že ti to hned vykecá. Ehm... Dobře, to není moc dobrá obhajoba.“
„To rozhodně není.“
„Ale je nesmírně pravdivá. Já jí dokonce řekl, ať ti to rozhodně neříká, jen ať ti nějak nenápadně naznačí, že se máš ke mně chovat líp.“
„Přijde ti, že se k tobě chovám špatně, jo?“
„Ehm...“
„Od úterka kolem tebe jen skáču, Patri. Nosím ti kafe a čaj, nosím ti jídlo, nosím ti sladkosti, nosím ti led, TEBE nosím do ložnice...“
„Tam jsi mě nesl dvakrát. V obou případech to bylo jen proto, abys mě zneužil pro své potěšení.“
„Aha, takže to tvoje kňučení a sténání a vykřikování 'jo' a 'ještě' a 'přitlač' znamenalo, že tebe to vůbec netěší, chápu to správně?“
„To jsem neřekl. Ale primárně jsi mě zneužil pro SVÉ potěšení.“
„Náhodou, přesně to jsem neudělal. Já chtěl především potěšit tebe. Potěšit tě a odvést tvou pozornost od té nezměrné bolesti, kterou cítíš. Vlastně se dá říct, že jsem se obětoval v tvůj prospěch!“
„No hlavně, že se umíš obhájit, co?“
„Samozřejmě, to je hrozně podstatný.“
„Stejně jsi mě zneužil.“
„A ty sis mojí ségře zmiňoval, že si přijdeš jako ve vězení. Myslím, že jsme si kvit. Mimochodem, myslím, že ses jí tak nějak zapomněl zmínit o tom, že jako ve vězení si přijdeš, protože máš vymknutej kotník a berle, pročež nemůžeš chodit ven.“
„O tom, že bych nemohl ven, se na pohotovosti nezmiňovali. Proto mám ty berle, abych mohl, ne?“
„Ehm, jo. Uznávám, chodit ven jsem ti zakázal já.“
„Tak vidíš. Jsem jako ve vězení. A ty jsi bachař!“
„A ty se ve sprše nemůžeš ohnout pro mejdlo. Život prostě není fér, zrzounku. A rád bych podotknul, že ve vězení bys nebyl, kdyby sis po pěti minutách s berlema málem nevymknul i ten DRUHEJ kotník. Uznej, že nepouštět tě ven je bezpečnější i pro tebe.“
„...“
„Taky tě miluju, Patri.“
„Já tebe ne. Jsi zlej.“
„Nedal by sis čokoládku, lásko moje?“
„Myslíš, že čokoládou mě uplatíš, jo? Pch. Ani omylem. Ale zkusit to můžeš.“
„Tak... Prosím.“
„Díky. Ale trvám na svojí neuplatitelnosti.“
„Klidně trvej... Jak moc ti bude vadit, když si sednu vedle tebe a dám si tvoje nohy na klín?“
„Bude mi to vadit moc, ale myslím, že to přežiju, když není zbytí.“
„Ale jo, je. Já si sednu na křeslo, to není-“
„Koukej si sednout na gauč!“
„Vidím, jak ti to vadí, Patri...“
„Ticho tam. A buď hodná podnožka.“
„Mhm... Víš, co je nejhorší, zrzounku?“
„Nemám ani to nejmenší tušení. Nejhorší na čem?“
„Nejhorší na tom tvým vymknutým kotníku.“
„Aha. Myslíš to, že nám naprosto nikdo nevěří, že se mi to nestalo, když jsme zkoušeli nějakou extra pikantní polohu?“
„No, já chtěl říct prostě 'při sexu', ale ty jsi to taky vystihnul hezky.“
„Kolika lidem jsi to za ty dva dny musel vysvětlovat ty?“
„Osmi. Ty?“
„Jedenácti.“
„Vedeš.“
„Díky, Luky. Myslíš, že nás fakt všichni mají za neustále nadržený prasata?“
„Uznej, že to, že jsi tancoval v koupelně a uklouzl jsi po tělovým mlíku, který se ti tam o pět minut dřív podařilo rozlejt a obratem na něj zase zapomenout, takže jsi na něj šlápl a podjela ti noha, ale to jsi ustál, jenže pak jsi udělal krok dopředu a zakopnul o skříňku a jak ses to snažil vyrovnat, tak ti noha na tom mlíku podjela ZNOVA... To nezní jako zrovna dvakrát věrohodná historka.“
„A právě proto je snad zjevný, že je naprosto pravdivá, no ne?“
„To vysvětluj našim známejm.“
„Náhodou, Luky, tvůj šéf nám věří!“
„Jo, ale jen proto, že jsem mu v práci musel říct, že musím jít, protože můj úžasnej manžílek si v koupelně zvrtnul kotník a já ho musím vzít na pohotovost.“
„No, to je možný, ale upřímně, kdybys tohle řekl nějakýmu z našich přátel, tak dojdou k tomu, že jsem ti určitě volal, že jsem nadrženej, a ty ses za mnou rozjel, abys uspokojil moje potřeby.“
„Aha, takže najednou bych tě nezneužíval pro své potěšení?“
„Luky, jestli je ti tvůj rozkrok milej, mlč. Pořád mám jednu nohu, kterou tě do něj můžu kopnout, a tahle poloha k tomu přímo vyzývá.“
„To bys nikdy neudělal. Protože pak bys mě nemohl zneužívat pro SVOJE potěšení.“
„Momentálně to jediný, co by mě potěšilo, by bylo jít VEN. Je tam tak krásně. Netoužím po ničem jiným než po tom, abych se mohl procházet pod rozkvetlejma stromama v parku...“
„Zrzounku, obvykle nejsi zrovna venkovní typ, dochází ti to?“
„Dochází.“
„Víš, obvykle ti vyhovuje bejt vevnitř a koukat na filmy nebo překládat... Nebo jít ven, ale někam DOVNITŘ ven. Chápeš?“
„Naprosto. Ale znáš to, člověk vždycky chce nejvíc to, co mít nemůže. A já... Já si tady fakt přijdu jako ve vězení, Luky. A nebaví mě to. Ani si sám pro ten čaj nedojdu. Já vím, že je to jen na pár dní, ale zatím...“
„Jo, já to chápu. Náš byt je vězení a já jsem zlej bachař.“
„Neřekl jsem, že jsi zlej.“
„Jsem si jistej, že minimálně jednou jsi to během tohohle rozhovoru zmínil.“
„...“
„Ach, bože, tak fajn. Bachař na tebe bude hodnej a udělí ti vycházku, co ty na to?“
„Fakt?“
„Jo, ale běda ti, jak si ten druhej kotník zlomíš, to bych tě totiž asi zaškrtil.“
„Slibuju, že se budu snažit bejt opatrnej, Luky. A ty... Jdeš se mnou, viď?“
„Samozřejmě. V žádnym případě bych tě nepustil samotnýho. Ne, že bych ti nevěřil, ale... Znáš to, čistě pro jistotu.“
„Jen doufám, že mi nehodláš nasadit pouta. To by asi bylo kapku nepraktický.“
„Hm, pouta možná večer. V ložnici.“
„Luky!“
„No jo, já vím, zneužívání pro své potěšení. Slibuju, že tě jen vykouřím a pak si to půjdu udělat sám, spokojenej?“
„LUKY!“
„Ehm, jo, hádám, že radši budeš zneužívanej. Ta situace ve vězení je naprosto alarmující, co?“
„Jsi pitomec, Lukášku. Už jdeme na tu procházku?“
„Vydrž vteřinku, jen... vstanu... Tak. A najdu, kam jsi včera večer naštvaně mrsknul tu ortézu, jo? Protože bez ní tě ven nepustím ani náhodou.“
„Myslím, že letěla někam směrem k lávový lampě. Ale krk na to nedám.“
„Hm, počkej... Jo, je tady. Chceš ten kotník nejdřív ještě namazat?“
„Ne. Dej to sem a podej mi berle, ať vyrazíme.“
„Mimochodem, víš, že nejsi namalovanej, pořádně učesanej, nemáš doplňky a máš na sobě jen obyčejný triko a otrhaný džíny?“
„Jsem si toho plně vědom. Ty berle, prosím.“
„A nechtěl by sis třeba nejdřív vzít na tu nevymknutou nohu botu, lásko moje?“
„Jsi drzej, Lukáši.“
„Hm... Možná.“
„Ty zelený kecky, prosím. Teda, kecku...“