15 – Alice

No, lidi, tak je to tady. Poslední díl poslední epizody v životě Patrika a Lukáše. Což v překladu znamená... konec. Definitivní konec. (Respektive skoro definitivní, nevylučuju, že se v budoucnu vyskytne pár povídek, co budou na tu původní sérii navazovat, ale vždycky to bude jen jednorázová záležitost.)

Každopádně bych tu moc chtěla poděkovat vám všem, co jste tuhle sáhodlouhou povídku na pokračování četli a komentovali ji, vám, co jste v anketě hlasovali o dalších tématech... A samozřejmě vám všem, co jste tyhle dva kluky měli aspoň trochu rádi. =)

Pořád nějak nemůžu uvěřit, že se mi to povedlo dokončit. A samozřejmě, že je mi to tak trochu líto a bude mi to chybět, ale... No, musím přiznat, že z větší části mi prostě jen spadl kámen ze srdce. Už toho totiž bylo docela dost. =D

No, ale asi vás už tradičně nebudu zdržovat. Ať se můžete vrhnout na ten poslední díl a patřičně si ho užít... ;)

„Jsem doma, Patri!“
'Mňau?'
„...“
'Mňau.'
„Patriku, v naší předsíni je kočka.“
'Mňáu!'
„Dobře, možná je to spíš kotě, ale...“
„Tak tady jsi, ty neposedo! Pojď sem, ty můj čumáčku roztomilej...“
„Hádám, že to asi nebylo na mě, co?“
„Ahoj, Luky. Podívej, broučku, to je Luky. Říkal jsem ti, že přijde, vzpomínáš?“
„Patriku, opakuju svůj poznatek. V naší předsíni je kočka. Černá kočka.“
„Černý kotě. A když už nic jinýho, černej KOCOUR.“
„Výborně. V naší předsíni je černý kotě.“
„Ano, to je.“
„V tvým náručí, abych byl přesnější.“
„Ano, Luky.“
„Co to dělá?“
„Jmenuje se Alice.“
„Jmenuje se... To neodpovídá na otázku, co tu dělá!“
„Tulí se ke mně a vrní.“
„To vidím. Ale PROČ tu je, Patriku?“
„Není to jasný? Protože jsem ho přinesl.“
„Mám dojem, že tohle bude dlouhá debata.“
„Alice tu teď s náma bude chvíli bydlet. Lepší?“
„Chvíli?“
„Spíš celej svůj život.“
„TU?“
„Nechtěl by sis jít sednout do obýváku, Luky?“
„Jak na to koukám, asi docela chtěl.“
'Mňau.'
„No ano, čumáčku, to víš, že půjdeš s náma. Tebe bych tu přece nenechal, ty moje rozkošný zlatíčko...“
„Jsi na něj milejší než na mě!“
„Buď rozkošná malá mňoukající kulička černejch chlupů a budu takhle ňuňat i na tebe.“
„Mňau.“
„To bylo pěkně cynický mňouknutí, Lukáši.“
„Mňáááu?“
„Lepší.“
„Tak pojď. Jdeme si sednout do obýváku. A ty mi můžeš říct, co se to tu, sakra, děje.“
„No, ráno kolem devátý se tu stavil... náš domácí.“
„Co chtěl? Patriku, jak jsi ho přesvědčil, aby nám povolil kočku?!“
„No rozhodně ne tak, jak ty jsi svýho času platil nájem. A mimochodem, pohoršuje mě už jen to, že jsi mě z toho schopen podezřívat.“
„Z ničeho tě nepodezřívám, Patri. Já jen... Znám ho. Chci vědět, co za to chtěl. Neříkej mi, že nic nechtěl.“
„Nic nechtěl. Přísahám.“
„Takže ti dovolil kočku jen z dobroty srdce, ano?“
„Ehm... Ne. Co se týče tý kočky, do tý už tak docela neměl co mluvit.“
„Teď už tomu vážně přestávám... Hej! Co ty tady?“
„Proboha, ono si tě to jde prohlídnout! No není Alice to nejrozkošnější koťátko, co jsi kdy viděl?“
„Má svoje kouzlo, to přiznávám.“
'Mňau.'
„A líbíš se mu!“
„Kousnul mě do prstu.“
„Tak dává najevo, že se mu líbíš!“
„Tak Alice, jo? Mám se ptát, jak k tomu jménu přišel?“
„Doufal jsem, že... je to jméno, co bys vybral ty.“
„Myslíš, že jsem takovej maniak?“
„Ano.“
„Ehm... Dobře, jsem. Fajn. Alice. Na to si dokážu zvyknout. Alice. Tak co, kotě, umíš taky zpívat?“
„Upřímně o tom pochybuju.“
„Myslím, že Alice se mi právě stočil na klíně do klubíčka.“
„Nediv se. Musí bejt hrozně unavenej. Celý odpoledne tady všude čenichá. Ani na chvíli si nelehnul. Určitě chce spinkat.“
„A musí spát na mně?“
„Nemáš z něj radost, Luky?“
„Já... Sakra, jo, mám. Je nádhernej. Ale pořád nechápu, jak se sem dostal.“
„No, to takhle jednou byla mamka kočka...“
„ZRZOUNKU...“
„Fajn. Majitel. Ráno. Návštěva. Přišel mi... no, NÁM, ale ty jsi tu nebyl... Přišel prostě říct, že na něj jeho manželka už tejden tlačí, aby nás odsud vyhodil.“
„To jsme ale předpokládali. A on... On nás vyhodit nechce?“
„On... Bože, tohle bude úlet.“
„Co bude úlet, Patri?“
„Až ti to řeknu.“
„CO mi řekneš?“
„Že na nás tenhle byt přepíše.“
„PROSÍM?!“
„Pst. Vzbudíš Alice.“
„CO udělá?!“
„Vyřešil situaci s tou nesnesitelnou krávou tím, že na nás přepíše tenhle byt. Na nás oba. Jako na manžele. No, partnery. Prej to máme brát jako svatební dar. Aspoň tu část, co jsme mu už tak nezaplatili na nájmu. Prej nás... tohle ochrání i v tom dost pravděpodobnym případě, že se bude rozvádět.“
„Rozvádět?“
„Jo, očividně je do toho svýho novýho asistenta blázen a chce se přiznat.“
„No ty vole...“
„Taky jsem si říkal.“
„A jsi... Jsi si jistej, že to byl ON a ne někdo, kdo mu byl jen hodně podobnej, jo? A určitě na nás tenhle byt přepíše? Není to jen nějakej blbej vtip?!“
„Staví se... no, tak někdy za hodinku. Aby to s náma všechno podepsal.“
„Bože můj. Chceš mi říct, že my... My budeme mít tenhle byt?“
„Ano. My budeme mít tenhle byt.“
„Žádnej nájem? Budeme si tu moct dělat, co budeme chtít?“
„Přesně tak. A už mám i pár návrhů na předělání kuchyně.“
„Takže tak se sem dostal Alice, co? Jak jsi zjistil, že tenhle byt bude náš, tak ses sebral a... Kde jsi ho vlastně vzal?“
„Od jednoho kamaráda. Vzpomínáš, Filip. Říkal jsem ti o tom, že maj krásný koťátka. A já se do tohohle broučka zamiloval. A fakt mi bylo líto, že nemůžeme mít kočku. A pak... Jo, přiznávám, jak jsem zjistil, že se nebudeme muset v ničem podřizovat majiteli bytu, tak jsem vystřelil a běžel si pro kotě. Na poslední chvíli, mimochodem. Hodinku po tom, co jsem odešel, se mu kvůli tomu kotěti někdo ozval.“
„A ani tě nenapadlo mi třeba... zavolat a poradit se, jestli já kočku chci?“
„Víš, několikrát jsi mi říkal, že bys chtěl.“
„To jo, ale...“
„Tak fajn, tak ne. Tak mi ho dej, já ho vrátím.“
„Nesahej na Alice, Patriku! Moje kotě!“
„To teda ne. Žádný přivlastňování. Budeš se o něj pěkně dělit.“
„Dělit. Ale ty ho nikam neponeseš. Jen přes moji mrtvolu, jasno? Je fakt rozkošnej. Podívej, jak na mě mžourá...“
„Jo, je to malý zlatíčko. Absolutně rozkošnej.“
„Mám mu dojet pro nějaký věci? Víš, mističky, žrádlo, kočičí záchod...“
„Pro to všechno jsem dojel předtím, než jsem vyrazil pro něj. Taky má spoustu hraček a škrabadlo.“
„Výborně.“
„A pelíšek v ložnici.“
„Ehm... Patri, víš, že kočky nikdy v pelíšku nespí, viď? Nejspíš bude většinou spát v naší posteli. Nebo tady na gauči. Nebo kdekoliv, kde ON uzná za vhodný.“
„To je správná rebelská čičinka.“
„Ne, byl by rebelská čičinka, kdyby spal v pelíšku.“
„Nekaž mi to, ano, Luky? Je to náš rockovej kocourek.“
„Rockovej kocourek tě asi má za cvoka. Kouká na tebe tak nějak... zvláštně.“
„No, není to první rocker, co mě má za cvoka, že ano. Ty mě za něj máš taky. A docela dlouho, pokud se nepletu.“
„Samozřejmě. Ale jsi můj cvok. To o tobě Alice říct nemůže.“
„Ale samozřejmě, že může. Moje srdce si získal už jako pětidenní slepý koťátko...“
„A já už jako protivnej spolubydlící. A rozhodně jsem tu byl první. Vedu.“
„No jo, vedeš. To víš, že vedeš.“
„Hm, Patri... Pořád tomu nemůžu uvěřit. Tenhle byt bude náš. NÁŠ.“
„Samozřejmě, že náklady spojený s tím darováním musíme zaplatit my. Ale hádám, že to nebude problém, co, hezounku?“
„Rozhodně ne. Ale... Kriste, uvěřím tomu, až budu v ruce držet ten papír. My budeme mít vlastní domov. A nikdo nám ho už nevezme.“
„Ne, Luky. Nevezme.“
„A máme kočku.“
„Kocoura.“
„Kotě.“
„Jo, máme.“
„Budeme mít vlastní byt, jsme manželé a máme kotě. A já nejsem sekretářka, ale osobní trenér. A mám dlouhý vlasy. A vzal jsem si svýho zrzavýho spolubydlícího. Kdyby mi tohle před dvěma rokama někdo řekl, zeptal bych se ho, co hulil.“
„Kdyby mi někdo před dvěma rokama řekl, že se takhle usadím, zeptal bych se ho na totéž.“
„Miluju tě, Patriku, víš? Moc tě miluju.“
„A já zas miluju tebe, Luky.“
„Mhm... Co myslíš, máme předtím, než dorazí zatím ještě majitel našeho bytu, čas si ještě trochu... užít?“
„Ani na to nemysli. Když zvedneš Alice, probudíš ho.“
„On zase usne. Patri, chci tě. Chci tě na všech čtyřech na posteli, teda do chvíle, než se ti podlomí ruce a ty zaboříš obličej do polštáře a-“
'Mňau!'
„Promiň, koťátko. Musím si jít tady s Lukym zasouložit, víš? Bejt tebou, zacpu si ouška. Nebo ne. Zvykej si, brouku. Budeš to totiž poslouchat častějc, než bys rád...“