Znáš ten pocit, ne?

Ahoj, lidi. Jak je? Aby bylo jasno, tuhle povídku jsem tak nějak psala místo čtení pocinný četby a místo přípravy na zkoušku z český literatury. V překladu, psala jsem ji v době, kdy jsem ji rozhodně psát neměla. Tak doufám, že si toho budete aspoň trošku vážit. =D

Nicméně, nebudu zdržovat s dlouhým úvodem. Zkrátka, je to taková napůl vážná povídka na téma 'Takový ten pocit'. Tak ji omrkněte. A třeba se vám bude líbit... =)

„Víš... Znáš ten pocit, ne? Takovej ten... Že vlastně už všechno skončilo. Že ti nemá co dalšího nabídnout. Že vlastně nic necejtíš. Teda, ne, že nic necejtíš, já něco asi ještě cejtím, ale nevím, jestli... Jestli to, co cejtím, je dost. Zažil jsi to už někdy, ne? Když nevíš, jestli to, co cejtíš, stačí, abyste to ještě nějak zvládli, nebo jestli to prostě není dost a máš se na všechno vykašlat, dokud je ještě čas, dřív, než se z toho stane nějakej šílenej průser, dřív, než si oba navzájem příšerně ublížíte...“
Díval jsem se na to, jak do sebe obrací už pátého panáka vodky a uvažoval, jak je možné, že ještě vůbec dokáže mluvit tak srozumitelně.
Zhluboka jsem se nadechl.
„Jo. Jo, tak nějak znám, no.“
Odložil prázdnou skleničku na barový pult.
„A co tak obvykle děláš, když tě přepadne?“ zeptal se.
„Už deset let jsem s jedním chlapem,“ ušklíbl jsem se. „Co si myslíš, že dělám? Prostě ten zkurvenej pocit hodím za hlavu. Ono to přejde.“
„A když nepřejde?“ pozvedl obočí.
„Mě vždycky přešel. Vždycky dorazí po pár hádkách a po pár dnech klidu zmizí.“
„Nikdy jsi vážně nepřemejšlel, že... poslechneš?“ kousl se do rtu.
„Párkrát,“ přiznal jsem. „Ale vím, že kdybych fakt poslechnul, budu toho neskutečně litovat.“
Barmanka před něj postavila šestého panáka a on ho do sebe bez přemýšlení hodil.
„Takže jsem kretén, když jsem se rozhodnul, že poslechnu?“ zeptal se.
„To neříkám,“ vzdychl jsem. „Je to každýho věc. Ty musíš vědět, co cejtíš a co necejtíš, já ti do hlavy nevidím. Dost možná ten tvůj pocit je něco naprosto jinýho než ten můj, víš jak. Dost možná ty FAKT nic necejtíš.“
Sedmý panák dorazil mnohem rychleji.
„Ale on je skvělej chlap. Já vím, že je. Jenže nevím... Já nevím. Ani se nehádáme. Právě, že se nehádáme. Možná bych se radši hádal. My se nějak... ignorujeme.“
„Ignorování. Jo, to je něco jinýho,“ pokýval jsem. „Ignorování je vždycky k ničemu. Když se dva ignorujou, většinou jim na sobě už ani moc nezáleží. Když se hádáte, aspoň víš, že... Že tam ještě něco je.“
Vypil osmého panáka.
„Takže mi to schvaluješ, jo?“
„Je to tvůj život,“ pokrčil jsem rameny. „Ty musíš vědět, jestli budeš litovat, nebo ne.“
„A když to nevím?“
„No... Tak by sis to měl hodně rychle rozmyslet.“
„Fajn.“
„A nech už toho pití, zatraceně. Já tě k tobě domů nepotáhnu!“
„Jen ještě... Ještě pár panáků. Dva. Pak toho nechám, vážně...“

Samozřejmě, že jsem ho domů táhl. Když se ten alkohol konečně pořádně uvolnil do jeho krevního oběhu, nedokázal skoro ani mluvit, natožpak chodit. Sám by dost možná ani nevstal z barové stoličky.
Opustil by ji, ano. Ale udělal by to pádem přímo na ústa. A domů by se rozhodně nedoplazil.
Takže jsem ho napůl odvedl, napůl odvlekl až ke dveřím jeho bytu (díky bohu za výtah), kde jsem ho s výčtem všeho, co vypil, předal jeho poměrně udivenému příteli.
Ten výčet jsem samozřejmě uváděl jen proto, aby mu bylo jasné, na co se má připravit.
Pak jsem se vrátil domů, k vlastnímu příteli. Ten nebyl o nic méně udivený, protože vzhledem k pokročilé hodině v žádném případě nečekal, že až dorazím, budu skoro naprosto střízlivý. No, co na to říct. Za celý večer jsem měl jen dvě piva...

Byly přesně dvě hodiny odpoledne, když můj telefon zničehonic začal zvonit. Byl to můj přítel, kdo ho zvedl z konferenčního stolku a podíval se na displej.
„Tak ti nevím, mám začít žárlit? Trávíš s ním půlku noci, teď ti volá... Jsi si jistej, že je to jen přátelství?“
„Pitomče,“ ušklíbl jsem se. „Znám ho dýl jak tebe. Kdybych s ním chtěl šukat, udělal jsem to už v těch šestnácti.“
„Jdu vedle. Ať máte soukromí, hrdličky,“ mrkl a podal mi mobil.
Vyplázl jsem na něj jazyk a rychle si telefon přiložil k uchu.
„Poslouchám.“
„Znáš ten pocit...“ ozval se tichý, chraplavý hlas. „Ten pocit, když se vzbudíš po poledni a máš pocit, jako by tvoje hlava měla vzápětí explodovat a tvůj mozek se rozprsknout všude po stěnách a po stropě a pak pomalu odkapávat dolů jako neforemná krvavá kaše?“
„Jak vidím, vzbudil ses v dobrý náladě.“
„Přímo báječný. Zatím jsem vypil tak dva litry vody. Vyzvracel odhadem dva a půl litru. Zdaleka ne jen vody.“
„Uvědomuješ si, jak odpornej jsi?“ nakrčil jsem nos.
„Jo. Naprosto,“ zamumlal. „Jsem ta nejodpornější lidská bytost, co znáš. V noci jsem mu prej řekl, že to chci skončit.“
To mě obralo o řeč. Asi tak na dvě vteřiny.
„Ne, ty nejsi odpornej,“ vzdychl jsem pak. „Ty jsi prostě příšernej IDIOT.“
„Jo. To taky.“
„On ti řekl, že... jsi mu to řekl?“ zeptal jsem se.
„Přesně tak. Chvíli po tom, co jsem se vzbudil. Teda, když jsem konečně přestal zvracet. A pak řekl... Pak řekl, že on to tak necejtí, ale jestli já jo, tak s tím asi bude muset souhlasit.“
„A pak?“
„Pak mi přinesl další skleničku vody, další prášek na bolest hlavy a odnesl ten kyblík, co jsem do něj-“
„Dobrý, dobrý, pochopil jsem,“ vyhrkl jsem spěšně.
„Taky mi donesl namočenej ručník, abych si ho mohl dát na čelo. A nabídl, že mi napustí vanu, abych se mohl vykoupat. A chodí se ptát, jestli něco nepotřebuju. A...“
„A prostě se o tebe stará, i když jsi mu ožralej řekl, že je konec.“
„Jo.“
„Máš výčitky svědomí?“ neodpustil jsem si.
„Ne. Přemejšlím, jak mu říct, že nechci, aby byl konec.“
Zvedl jsem oči v sloup. Jako bych tohle nečekal.
„Změna názoru, kotě?“ zeptal jsem se.
„Když on se tvářil tak zoufale, když mi říkal, že s tím bude muset souhlasit. A pak mě tak hezky políbil do vlasů. A já... Kurva, já ho miluju...“
„To ti dochází brzo,“ kousl jsem se do rtu. „Tak mu to řekni, ne? Dost pravděpodobně ještě není pozdě.“
„Ale je. On byl tak zklamanej. Já myslím, že... A sakra.“
„Jestli se ti zase zvedá žaludek, budu radši, když ten telefon položíš.“
„Ne. Sakra, on... To slyšel. Stál ve dveřích. A teď šel pryč.“
„Bože můj, vy dva jste fakt případ pro manželskou poradnu,“ zvedl jsem oči v sloup. „Co se takhle prostě zvednout a jít za ním?“
„Jo, to...“ Moment ticha. „Musím končit.“
A telefon by hluchý.
Zavrtěl jsem hlavou a položil ho zpátky na konferenční stolek.
„Kotě?“ zavolal jsem. „Žárlit fakt nemusíš. S takovým idiotem bych ve vztahu nevydržel snad ani den. Nejspíš bych ho do hodiny ZABIL!“
Dveře obývacího pokoje se otevřely.
„Nepodceňuj se, lásko. Možná bys vydržel i dvě...“

O pět minut později mi přišla zpráva.
'Co si v utery dat rande ve ctyrech?'
A vzápětí jeden menší dodatek.
'Bez alkoholu.'
A o půl minuty později ještě jeden.
'Neodvazuj se ted zavolat.'
Zase jsem odložil mobil a otočil se na svého drahouška, který seděl přímo vedle mě.
„Hele, kdybych ti ožralej řekl, že chci, aby to mezi náma skončilo, a pak by mi došlo, že to nechci a chtěl to vzít zpátky... Co bys udělal?“
Položil dlaň na temeno mojí hlavy, přitáhl si mě blíž k sobě a pomalu, láskyplně mě políbil.
„Další otázky?“ zašeptal, když se naše rty oddělily.
„Ehm... Ne,“ zaculil jsem se. „Snad jen... Znáš takovej ten pocit, když zjistíš, že svýho chlapa miluješ víc, než sis myslel?“
„Myslím, že... Ne. Ne, nic takovýho jsem asi ještě nezažil. Měl bych?“
„Idiote,“ šťouchl jsem ho do žeber. „Zatracenej idiote.“
„Ale miluješ mě,“ pronesl klidně.
„Jo,“ frkl jsem. „Bohužel.“
Zasmál se a objal mě kolem pasu.
„Hele... Znáš takovej ten pocit, když svýmu chlapovi nevěříš ani jediný slovo, co řekne, protože víš, že jen žvaní, aby tě naštval, a dělá to proto, že ho štveš? Krásnej pocit, ne?“
Zabručel jsem a zabořil obličej do jeho ramene.