Dopis

Tahle povídka tu měla bejt už před nějakou chvílí. No vážně. Jenže pak jsem se nějak nemohla donutit ji dopsat. Pak začali všichni řešit zápis předmětů na příští rok (ano, už teď, jelikož v létě přecházíme na novej informační systém, takže zápisy předmětů se preventivně musej udělat teď). No, a já se tudíž k tomu, abych ji hodila, dostala až takhle pozdě. Ale třeba ještě je online někdo, koho bude zajímat teplá povídka na téma 'Píšu ti'... =D

Hlasitě jsem vzdychl.
„Ale vážně. Co mám dělat?“
„Promiň, ale nemyslím, že se ptáš toho pravýho. Nemám zrovna zkušenosti s tím, jak někoho sbalit.“
„Jakto?“ zamračil jsem se. „Nejsi přece zrovna... nezkušenej.“
„To ne, ale ve všech svejch vztazích jsem ta oběť, co se nechala sbalit, tak nějak byl já.“
„Kruci.“
Zvedl ke rtům svůj koktejl a upil z něj.
„Krom toho, nevím, jestli to, co fungovalo na mě, bude fungovat zrovna na toho hezounka, kterýho máš vyhlídnutýho.“
„Jo, jasně. Na něj totiž nefunguje snad NIC.“
„Upřímně, CO jsi zatím zkoušel? Svůdný pohledy přes půl místnosti? Nabídnout mu drink? Upřímně, kdyby ke mně přišel někdo jako ty, v černejch hadrech a s růžovejma melírama v dlouhejch blond vlasech, taky bych si s ním asi nechtěl dát pití.“
„Teď si ho se mnou dáváš!“ zamračil jsem se. „A ta barva se vymyje, bez obav...“
„Já vím. A pak si na ty vlasy hodíš tyrkysovou.“
„Ne, tmavě modrou. Ta růžová byla jen sázka.“
„No potěš koště.“
„Radši bych těšil toho černovlasýho hezounka, jestli dovolíš,“ ušklíbl jsem se.
„Jsi beznadějnej,“ zvedl oči v sloup.
„Možná,“ přiznal jsem. „Budeš zlatíčko a řekneš mi, na co ses v minulosti nechal sbalit ty?“
„Co kdyby ses radši zamyslel, na co ses nechal sbalit TY?“ nadhodil.
„No, to bude trochu problém, protože já se nikdy sbalit nenechal. Vlastně to na mě moc kluků ani nezkoušelo, ale když už... Já nevím, prostě na mě asi nešli správně.“
„Opakuju svoji otázku. Co jsi ty zkoušel na něj?“
„Ehm...“
„Chápu, to tvoje 'nic na něj nefunguje' fakt zahrnuje jen flirtování přes půl místnosti.“
„Ne, zahrnuje to i flirtování ve chvíli, kdy jsem včera stál vedle něj u baru. Mrknul jsem na něj! Asi... Asi bych si měl přiznat, že prostě nemá zájem.“
„Jak se tvářil, když jsi na něj mrknul?“ pozvedl obočí.
„Jak asi? Prostě... se podíval jinam.“
„Nečervenal se?“
„Nemám tušení.“
Zamyšleně se zakousl do okraje své skleničky.
„Možná je to prostě jen stydlivka,“ konstatoval. „Bejt tebou, zkusím mu napsat dopis.“
„Dopis,“ zopakoval jsem. „Ty už dneska nepij.“
„Ne, myslím to vážně!“ vyhrkl. „Dopis je perfektní. Hele, má to spoustu výhod. Třeba...“

Seděl jsem u jídelního stolu v kuchyni a skláněl se nad kupičkou čistě bílých papírů. Propisku jsem střídavě okusoval a ťukal s ní o dřevěnou desku. Značná část původní kupičky se už v podobě zmačkaných kuliček válela pod mojí židlí.
Mezi nohama se mi prosmýkla kočka a já vzápětí uslyšel, jak jedna papírová koule odletěla někam směrem k obývacímu pokoji.
„Amélie!“ ohlédl jsem se. „Pokud ti to nevadí, snažím se soustředit!“
Do zdi narazila nejdřív kulička, poté i zrzavá kočka.
Zvedl jsem oči v sloup a otočil se zpátky k zatím nezmačkanému papíru. Očima jsem rychle přelétl těch pár slov, co na něm bylo.
Ahoj. Vím, že mě neznáš. Nemáš mě znát, nebo tak něco. Píšu ti, abych
„Ne, ne, ne, kurva!“ zaklel jsem, zmačkal papír a zahodil ho za sebe.
Ozvalo se zaškrábání drápků po linoleu.
Zkusil jsem to znova.
Ahoj, krásný neznámý. Píšu ti, abych ti řekl, že mám pocit, že
Další kulička letěla na zem.
Vím, že dopisy se v dnešní době už moc nenosí. Dost možná bych si tě měl prostě zkusit najít na facebooku a poslat ti svoji nahou fotku, abys mohl posoudit, jestli odpovídám předpokladům, které kladeš na potenciálního partnera.
„Jo, romantika jak vyšitá,“ zabručel jsem.
Za mojí židlí zaznělo dotčené mňouknutí. Jak se zdálo, hodil jsem kuličku kočce na hlavu. Detail.
Nazdárek
Papíry na stole pomalu začínaly docházet.
Ahoj. Vážně nevím, jak bych měl začít. Tyhle věci běžně nedělám. Asi se divíš, proč by ti vlastně někdo měl psát. No, píšu ti, abych ti řekl, že když jsem tě viděl v baru, vážně ses mi zalíbil. Okamžitě jsem si začal představovat, jak rád bych tě ohnul
Zděšeně jsem zíral na poslední slova a vážně nechápal, jak jsem se k nim od poměrně nadějného začátku dostal. Zatracené podvědomí.
Já píši vám – co mohu více?
Zaskučel jsem, předklonil se a hlavou několikrát uhodil o stůl.
„Já se vzdávám,“ zamumlal jsem. „Bože, já se fakt vzdávám. Holt mám smůlu. Hezounek se nekoná. Smůla. Jsem prostě idiot, co nedokáže napsat ani zkurvenej romantickej dopis. Co na tom, že vypadá jako někdo, kdo by mohl taky mít rád rock, co na tom, jak těžký je takovýho chlapa najít, co na tom, že je štíhlej a tmavovlasej a bledej a celkově PŘESNĚ můj typ... Prostě mám smůlu. Protože nejsem ROMANTIK.“
Otočil jsem se. Kočka vzhlédla od značně potrhané papírové kuličky.
„A aby bylo jasno, neblázním,“ konstatoval jsem. „Celou dobu tady mluvím na tebe, Pondová.“
Její pohled byl poněkud skeptický.

Nenápadně jsem se otočil k baru. Minimálně potřetí za minutu.
Hezounek seděl a zíral do nějaké knížky.
„Tohle není fér. Navíc je ještě knihomol,“ zaskučel jsem. „Já ho chci. Bože, jak já ho chci.“
„A proč přesně že ho nemůžeš mít?“
„Protože prostě nenapíšu ten zatracenej dopis,“ zavrčel jsem. „Nejde to. Zkoušel jsem to tři večery po sobě. Vždycky nakonec skončím u Evžena Oněgina. Pak uznám, že mi hrabe a nechám toho.“
„Hele, ten dopis byl jen nápad. Stejně tak dobře k němu můžeš prostě jít, představit se a pozvat ho na pití.“
„Co když odmítne?“
„Tak odmítne. Měl bys to aspoň zkusit. Nebo mu kup kytici rudejch růží.“
„Ha. Ha. Ha. Jsi tak-“
Zarazil jsem se, když jsem zaslechl podezřele známý zvuk. Prudce jsem se otočil a srdce mi poskočilo, když jsem zjistil, že hezounek právě tahá z kapsy mobil.
„Probůh, co?“ ozvalo se mi za zády.
„To byl sonickej šroubovák. Zvuk jeho esemesky. Sonickej šroubovák!“
„No a?“
„Víš, jak jsi říkal, že když se budu při balení zmiňovat o tom-seriálu-jehož-jméno-nesmím-vyslovit, tak každýho odeženu, protože jak o tom začnu, vypadám jako maniak?“
„Ehm... ano? Hej, moment. Kam si myslíš, že jdeš?“
Došel jsem k baru, opřel se loktem o pult přímo vedle toho hezounka a nasadil ten nejsebevědomější úsměv, jakého jsem byl schopen.
„Hi, Captain Jack Harkness,“ řekl jsem. „And who are you?“
Asi vteřinku na mě zmateně zíral, ale pak se mu na tváři objevil neskutečně široký úsměv.
„Když řeknu 'Jones, Ianto Jones', bude to moc ujetý?“ zeptal se.
„Ne víc, než kdybys řekl 'John Smith',“ zaculil jsem se.
Opatrně se ohlédl směrem ke stolu, kde jsem ještě před chvílí seděl.
„Myslím, že tvýmu příteli se moc nelíbí, že se mnou flirtuješ.“
„Za prvé, jen tě zdravím,“ mrkl jsem. „Za druhé, to není můj přítel, a to už minimálně... šest let. Za třetí, přítele vůbec nemám.“
„Fantastic.“
„Jestli dokážeš říct 'Raxacoricofallapatorius', asi se do tebe na místě beznadějně zamiluju.“
„Raxacoricofallapatorius.“
„No, a je to tady. Lítám v tom až po uši.“
Nastavil mi pravou ruku.
„Matěj,“ představil se.
„Robert,“ odpověděl jsem.
Zasmál se.
„Páni. A to mi všichni říkají, že jestli nepřestanu koukat na ten pitomej seriál, v životě si chlapa nenajdu.“
„To víš, musíš hledat toho správnýho,“ kousl jsem se do rtu. „Tak co, bude moc troufalý pozvat tě na něco k pití?“
„Rozhodně ne.“
Zaklapl svoji knížku.
Evžen Oněgin.

Jeho zpocené vlasy se lepily na moji kůži, když položil hlavu na moje rameno.
„Ach, bože,“ vydechl jsem. „Fantastický.“
„Absolutně fantastický,“ doplnil.
„Doufám, že zůstaneš do rána.“
„Zůstanu klidně celej život.“
„Bože. A když si pomyslím, že jsem se pokoušel napsat ti milostnej dopis, aby sis mě všimnul, když mrknutí nefungovalo...“
„To mrknutí bylo na mě?“
„Na koho jsi myslel?“
„Na toho svalnatýho krasavce, co stál kousek ode mě?“
„Bože. Nikdy. Ani omylem. Mám rád chytrý, bledý, tmavovlasý kluky.“
„Říká ti něco jméno Loki?“
Zhluboka jsem se nadechl.
„Ach, prosím, vezmi si mě...“