Hlasy v hlavě

No, jak bych to jen řekla. Sice je po zkouškách a já mám teoreticky na psaní času až až, prakticky ale píšu jen dost záchvatovitě a značně nesystematicky. Ještě se zkrátka vzpamatovávám z toho, že mám volno, ehm. Ale během toho vzpamatovávání se se mi podařilo napsat vám jednu povídku na aktuální TT 'Hlasy v hlavě'. Což je přímo perfektní téma pro nějakou značně schizofrenní vážnou povídku, nemám pravdu? No, v tom případě si neumím vysvětlit, jak se z toho stalo tohle... =D

Začalo to jen tichým šepotem. Ty hlasy v hlavě. Spousta hlasů.
„Pst. Konečně usnul.“
„A to mám jako uspořádat oslavu, nebo co?“
„Proboha, jen to ne.“
„K oslavám ho už ani nepouštějte.“
„Mimochodem, doufám, že si někdo vezmete na starost úklid předsíně.“
„Proč? Co se tam stalo?“
„Neptej se.“
„Říkám vám, abyste byli tiše! Víte, co bude následovat, jestli ho vzbudíte!“
„Následovat od něj, od tebe, nebo...“
„Celkově!“
„Ale no tak. Šeptáme.“
„Nešeptejte. MLČTE.“
„Blá, blá, blá...“
„Že po tobě hodím tu prázdnou flašku od vodky?!“

Pak zesílily. Trochu, ale stejně znatelně. Ze šepotu do tichého mumlání.
„Ty ses naprosto zbláznila.“
„Ale no tak, zlatíčko, jiná ložnice není volná.“
„No, v tom případě bysme toho možná měly nechat.“
„Nebuď tak zbabělá.“
„Nejsem zbabělá, jsem ohleduplná.“
„V tom případě nebuď ohleduplná. Jemu je to naprosto jedno.“
„Jak by mu TOHLE mohlo bejt naprosto jedno?“
„Protože momentálně nic nevnímá.“
„Ale kdyby to věděl-“
„Hele, pokud tě to uklidní, jsem si jistá tím, že kdyby ses na večírku ožrala ty, on by neměl ani ten nejmenší problém nechat se vedle tebe ošukat.“
„No...“
„No?“
„Proč sis musela dneska brát zrovna tyhle těsný kalhoty? Víš, že se do nich neumím dostat...“

Netrvalo dlouho, než se mumlání změnilo v normální mluvu. Děsilo mě, jak rychle to postupuje, ale i když jsem se snažil, ty hlasy nešly umlčet.
„Vy jste se obě naprosto zbláznily.“
„Ale jemu to nevadí!“
„Jo? Ptaly jste se?“
„Zeptám se ráno.“
„Tomu říkám plán.“
„Taky ho můžu rovnou vzbudit.“
„Ať tě to ani nenapadne!“
„Hm, máš recht. To by byla asi trochu chyba.“
„Vlastně si říkám, že je zázrak, že jste ho nevzbudily doteď. Když si vezmu, jak vy dvě obvykle-“
„Byly jsme potichu. Co si o nás myslíš? Umíme brát ohledy na ostatní!“
„Když jsem přišel, opírala sis nohu o jeho rameno!“
„Detaily, detaily...“

Bylo to horší a horší. Ty hlasy nechtěly jít pryč. Vždycky jsem měl na chvíli klid, ale pokaždé, když se pak ozvaly, byly silnější a silnější, už jako hlasitější rozhovor.
„Říkám ti, aby sis lehnul.“
„Ne. To nejde.“
„Můžeš mi vysvětlit PROČ?“
„Protože... V posteli spí dáma!“
„To, že má dlouhý blond vlasy, ještě neznamená, že je to dáma.“
„Tak je to děvka?“
„Rozhodně.“
„Přece nebudu líhat s děvkou!“
„Líhat? Kriste, už aby ti Petr ty tvý fantasárny zabavil.“
„Já nevlezu do postele s děvkou. A co víc, nevlezu do postele SE ŽENSKOU.“
„Tak to nebude problém.“
„Tohle nechápu.“
„Nevadí. Lehni si do tý zatracený postele.“
„A co když se ta děvka o něco pokusí?“
„Myslím, že děvka není ve stavu, aby se mohla o něco pokusit. A i kdyby snad byla, TY nejsi ve stavu, kdy bys jí mohl nějak... vyjít vstříc.“
„Ale jestli se pokusí během noci...“
„Klid. Jestli se děvka o něco pokusí, osobně jí ho useknu...“

Pak se k hlasům připojila ta hudba, šílená, řvavá, ohlušující hudba. A hlasy přerostly v křik.
„Asgård's always been my home!“
„But I'm of different blood!“
„I will overthrow the throne!“
„Deceiver! Deceiver of the gods!“
„All this rage, and all this hate -“
„Ježišikriste, vy jste se všichni tři asi naprosto ZBLÁZNILI!“
„Hej! Dej to zase nahlas!“
„Ani mě nehne! Co vás to napadlo, proboha, pouštět si Amon Amarth a vyřvávat v ložnici, kde spí hned dva... Hej, co děláte?!“
„Ale nic, broučku. Vůbec nic!“
„Co? Hej, ne! Neodvažujte se ty dveře zamknout! Slyšíte?!“
„Ne. Neslyšíme. Ale to se rychle změní. Kotě?“
„Už na tom pracuju... A...“
„KNEEL! You all shall kneel to me!“

Nevím, jak dlouho to trvalo. Měl jsem pocit, že jsem snad v pekle. A nejhorší bylo, že celou tu dobu jsem byl naprosto dokonale slepý, nedokázal jsem ani otevřít oči, ale já měl pocit, že i kdybych to dokázal, nic se nezmění. Obklopovala mě tma, jen nekonečná tma...
Netuším, kdy nastalo definitivní ticho. Netuším, jak dlouho trvalo.
Vím, že náhle nebyly v mojí hlavě přítomné žádné hlasy, ale jen nekonečné tupé hučení.
Pokusil jsem se pohnout, ale mozkem mi projela nepředstavitelná bolest. Že by se hlasy pokoušely pomstít za to, že jsem se je snažil ignorovat?
„Bože, pomoc...“ zamumlal jsem.
Hlas, který mi odpověděl, byl důvěrně známý. A mně pomalu začalo docházet, že jsem ho slyšel i předtím, mezi těmi tajemnými hlasy ve své hlavě.
„S tímhle by ti pomohl leda bůh kocoviny, lásko moje.“
„M...hm?“
Cítil jsem na rameni něčí ruku a vzápětí to, jak mě ta ruka pomalu otáčí na záda.
„Přísahám, už nikdy nebudu ten jedinej, co na mejdanu zůstane střízlivej,“ frkl hlas.
Opatrně jsem otevřel oči, ale vzápětí toho hořce zalitoval. Jako by mi někdo bodal ostré jehly skrz oči přímo do mozku. Když jsem je zase zavřel, ta relativní tma byla neskutečně příjemná.
„Mejdan?“ zachraptěl jsem.
„Ty ses fakt příšerně zlil, co?“
Do mých vlasů se zabořily dlouhé prsty a něžně masírovaly pokožku mojí hlavy. Spokojeně jsem zamručel.
Mejdan. To dávalo smysl.
Takže ty hlasy...
„Myslím, že jsem byl totálně mimo,“ konstatoval jsem.
„Ale nepovídej.“
Nepokoušel jsem se zvednout. Věděl jsem, jak to dopadne. Zatím se mi zvracet nechtělo.
„Bože,“ zopakoval jsem. „Hele, nesouložil vedle mě náhodou někdo?“
Prakticky jsem mohl slyšet ten úšklebek, který musel mít na tváři.
„Souložil. Ale ručím ti za to, že NÁHODOU to nebylo.“
Zhluboka jsem se nadechl.
„Kurva. Na příští mejdan si pozici toho jednoho střízlivýho zabírám já...“