Originalita

Na povídku na téma 'Originalita neroste na stromech' je název zatraceně neoriginální, chápu. A hluboce se za to omlouvám, ale obávám se, že veškerá moje originalita padla právě na povídku, takže na název už jí moc nezbylo... =D

A s tou originalitou povídky to taky nebude zase tak horký. Ale kdyby to někoho potěšilo, zase jednou se tu potkáme s tak trochu známou dvojkou Martin a Martina. Třeba si na ně ještě někdo vzpomene... =D

 

Položil na parapet skleničku, ve které zbývala spousta máty a limetky, ale žádný led, a otočil se od okna.
„No, musím říct, že mojito ti začíná vážně jít, Marti,“ konstatoval. „Škoda, že za tu dobu bylo už pomalu teplejší než my oba dohromady. Tak co, pořád ti nehoří hlava?“
Kdyby 'probodávání pohledem' nebyl jen výmysl nudících se spisovatelů, stala by se pro Martina situace záhy velmi nepříjemnou.
„Myslím, že tě nenávidím,“ zavrčela Martina.
„Mě? MĚ?!“ rozhodil rukama. „Pokud si vzpomínám, to odbarvování nebyl můj výmysl. Pokud si vzpomínám dobře, JÁ byl ten, kdo říkal, ať si to radši rozmyslíš, protože ti při tom taky můžou odpadnout vlasy. A pokud si vzpomínám FAKT dobře, byl jsem taky ten, co říkal, že si na to aspoň máš najít někoho, kdo ví, co dělá, a nepouštět k tomu MĚ.“
Martina se jen tak tak zastavila, aby si zoufale nezabořila prsty přímo do odbarvovačem pokrytých vlasů.
„Svědí to,“ řekla zoufale. „Má to svědit?“
„Vím JÁ? Nikdy jsem se neodbarvoval, TAK teplej nejsem.“
„Víš, že se odbarvujou i heteráci, viď?“
„Jasně. Ale fotbal taky nehraju,“ pokrčil Martin rameny.
„Bože, kdyby tě tak slyšel můj bratránek... Ale vážně, MÁ to svědit?!“
„Ale vážně, VÍM JÁ?“ rozhodil Martin rukama. „Použij Google.“
„To je tvoje univerzální odpověď na skoro všechno.“
„Promiň, ale když se ptáš, jak máš na notebooku napsat zavináč, když ti nefunguje pravej Alt...“
„Tak promiň, že mi přišlo lepší zeptat se svýho nejlepšího kamaráda.“
„Za tu dobu, než ses mi dovolala, bys to měla vygooglený pětkrát.“
„No, možná, ale-“
„A nepřerušila bys mi perfektní sex.“
„Ale broučku, jen se starám o to, abys do toho snad nevlítnul.“
„Tak nevím, mám ti nejdřív vysvětlovat, že přerušovaná soulož rozhodně není nejlepší antikoncepční metoda, mimochodem, moje přítomnost tady je toho důkazem, nebo ti mám radši objasnit, že já do toho nevlítnu, ať budu soulož přerušovat nebo ne, protože jaksi nemám... PARTIE potřebný k tomu, abych do toho vlítnul?“
„Partie. Jsi fakt rozkošnej,“ ušklíbla se.
„Pomáhá ti tohle dohadování se, abys ignorovala, že tě svědí hlava?“ pozvedl obočí.
„NE!“
„Řekni mi ještě jednou,“ vzdychl a sedl si k notebooku, „proč že tohle děláš?“
„Protože mě nebaví bejt pořád prohlašovaná za nejmíň originální lesbičku v okolí.“
„Ehm, jo, to na jednu stranu chápu, ale... Přece jen, růžový vlasy? To už je trochu moc, ne?“
„Zatím to budou jen blond vlasy,“ konstatovala. „Růžová přijde na řadu pozdějc.“
„Sama jsi říkala, že s tou blond ani nevyjdeš z baráku.“
„Martínku, broučku, nepokoušej se o výslech, když mám na hlavě peroxid, ano? Momentálně naprosto nejsem schopná logicky uvažovat.“
„Chceš mi říct, že když tě napadlo nabarvit si vlasy narůžovo, tak jsi zrovna uvažovala logicky?“
Martina se několikrát zhluboka nadechla a vydechla.
„Víš, broučku... Originalita holt neroste na stromech.“
„No, technicky vzato,“ zamyslel se Martin, „technicky vzato se dá říct, že roste. Copak každej lístek na stromě není originál?“
„Co ty seš zač? Nějaká zkurvená víla?“ frkla Martina.
„Víš, že 'fairy' je jeden z anglickejch výrazů pro buznu, viď?“ zaculil se.
„Chápu. Takže seš zkurvená víla.“
„Mám říkat, že jestli je z nás dvou někdo kurva-“
„Zkus to a ožeru tě a obarvím ti vlasy namodro!“
„Mlčím, mlčím,“ ušklíbl se. „Tak mě napadá... Vlastně se FAKT dá říct, že originalita na stromě roste.“
„Už žádný další mojito, lásko.“
„Ne, hele... Listy.“
„Přísahala bych, že jsem tam nedala zas TOLIK bílýho rumu,“ zamračila se.
„Listy. Představ si to, jak originální bys byla, kdyby ses oblíkala do listů!“ pronesl Martin se zcela vážnou tváří. „To naposledy frčelo v době Adama a Evy!“
„Přemejšlím, jestli v tý lahvi od minerálky náhodou nebyla vodka.“
„Taky by sis mohla udělat náhrdelník z větviček,“ nadhodil.
„Začínám mít pocit, že si ze mě děláš srandu.“
„A náušnice z třešní!“ pokračoval.
Martina založila ruce na prsou.
„Víš, nejsi vtipnej.“
„Ale vážně, představ si tu originalitu, byla bys jediná, co... AU!“
Zvedla ruku s polštářem.
„Dostaneš znova, jestli toho okamžitě nenecháš.“
„Ještě jsem se ani nedostal k tomu, jaký by sis mohla udělat boty. AU!“
„Co jsi povídal?“ pozvedla obočí.
„Povídal jsem... Hele, kdy jsme říkali, že si máš ten peroxid smejvat?“
„O půle?“
„Ehm... Tak v tom případě bych ti doporučoval urychlený přesun do koupelny. Než ti ty vlasy zezelenají.“
„MARTINE!“
„Hele, je teprve půla pět. A zelená je taky origi... AU!“
Martina mu hodila polštář na hlavu a vyběhla z obývacího pokoje.

„Vůbec to nesvědí. Má to nesvědit?“
Martin se opatrně zadíval na sytě růžovou barvu na dívčině hlavě.
„Použij Google,“ řekl klidně.
„Jestli budu mít jen nějakou vyblitě narůžovělou, zabiju tě,“ oznámila.
„Mě? MĚ? Já ti říkal, ať si necháš tu blond. Vypadala jsi s ní... sexy.“
„Ty to tak poznáš,“ ušklíbla se.
„Ne pro mě, samozřejmě. Jen předpokládám, že by ses líbila i ostatním. Tvoje máma ti tu barvu taky chválila!“
„Řekla jsem, že chci růžovou. Tak chci růžovou.“
„Budeš mít růžovou, to tě ujišťuju.“
„Kdy jsme říkali, že si to mám smejvat?“
„Klídek, ještě deset minut. Hele, neuděláš mi zatím mojito? Fakt bych si dal mojito.“

Martina naznak padla do Martinovy postele, na tváři široký úsměv.
„Fantastická. Ta barva je prostě fantastická!“
„To oblečení jsi na sobě měla i včera,“ konstatoval Martin.
„Hm... A?“
„Nikdy nenosíš stejný triko dva dny po sobě. Dvakrát bez vyprání ano, ale nikdy dva dny PO SOBĚ.“
„A?“ pozvedla obočí, ačkoli to vzhledem k její poloze ležmo a svému umístění na židli u psacího stolu Martin nemohl vidět.
„Prosím, řekni, že sis nenabarvila vlasy narůžovo, jen abys sbalila nějakou holku.“
„Nenabarvila jsem si vlasy narůžovo, abych sbalila nějakou holku,“ řekla.
„Uf.“
„Nabarvila jsem si je, abych sbalila zcela KONKRÉTNÍ holku.“
„Když dovolíš, rád bych rezignoval na pozici tvého nejlepšího přítele,“ konstatoval.
„Posluž si,“ mávla rukou. „Hele, můj nenejlepší příteli, dala bych si kafe.“
„Přísahám, někdy netuším, proč se s tebou ještě vídám,“ ušklíbl se a zvedl se ze židle.
„Miluješ mě přeci!“ vytřeštila oči. „A nesnaž se to popírat. Určitě jsem ti včera večer hrozně chyběla a brečel jsi pro mě.“
„Na brečení jsem neměl čas. Souložil jsem.“
„Taky dobrý,“ kývla. „Kdy že se vaši vrací z dovolený?“
„Zejtra večer.“
„Ach. Takže budeš asi souložit i dneska, co?“
„Předpokládám,“ kývl. „Proč, chtěla jsi snad, abych dělal společnost tobě?“
„Ale vůbec,“ zaculila se. „Jen se ujišťuju, že nebudeš TY chtít, abych dělala společnost JÁ tobě.“
„Máš snad na večer lepší plány?“ pozvedl obočí.
„No, říkala jsem, že ty vlasy jsou fantastický, ne? Mám další rande.“ Zvedla hlavu z postele a upřeně se na něj zadívala. „A kde mám to kafe, ty neužitečná buzno?“
Zvedl oči v sloup a hluboce se uklonil.
„Už jdu na to, Veličenstvo...“