I ty, Brute?

Aleluja, konečně jsem se zase jednou přinutila napsat něco na Téma týdne. Skoro jsem už ani nedoufala, že se do toho ještě někdy pustím. Ale téma 'I ty, Brute?' je prostě něco pro mě, protože, no, přesně to je jedna z mých oblíbených reakčních 'hlášek', takže... Jo, no. Každopádně, tohle začalo jako docela vážná povídka... A pak se to zase nějak zvrhlo. Házím to na to, že se mi v průběhu psaní zase začala vracet teplota. Jo, to jen tak mezi řečí, jsem už tři dny úplně kouzelně nachcípaná. Takže komentáře potěší ještě o něco víc než obvykle. Čímž ale vůbec nic nenaznačuju...

Platil, neplatil, platil, od babičky, neplatil...
Trička z 'neplatil' létala kamsi za mě a já doufal, že dopadají na co možná nejneúhlednější hromadu. Dětinské? Možná. Bylo mi to jedno.
Ostatní trička jsem pečlivě skládal do tašky, která mi byla milostivě zapůjčena.
Budu mít jen jedny kalhoty, zatraceně. No, nevadí, prostě si nejdřív musím koupit další džíny...
Zaklepání na dveře. Ani jsem se neohlédl.
„Jo, pracuju na tom!“ křikl jsem.
Dveře se otevřely a zase zavřely. Vzhledem k tomu, že od rána se mi oba rodiče vyhýbali, jako bych měl AIDS (pravda, patrně si myslí, že mám), mě to přimělo otočit se.
„I ty, Brute?“ ušklíbl jsem se.
„Taky tě zdravím,“ frkl můj nevlastní bratr (z otcova prvního manželství), o pět let starší, skvěle vychovaný a rozhodně neúchylný.
Otočil jsem se zpátky k hromádkám oblečení na posteli.
„No, pusť se do toho,“ řekl jsem.
„Do čeho?“
„Přišel sis taky kopnout, ne?“ pokrčil jsem rameny. „Volali ti, tak jsi nemohl odolat. Přišel ses podívat na brášku buzíka. V pohodě. Můžeš se dívat i za ségru, ta o mě totiž dopoledne ani nezavadila pohledem, a pak pro jistotu zdrhla úplně. No tak, nenech se prosit. Řekni, co ti leží na srdci. Jsem odpornej, dělá se ti ze mě špatně, nechápeš, jak vůbec můžeme bejt příbuzný... šup. Slyšel jsem to všechno, ale klidně si to poslechnu ještě jednou.“
„Nech toho, Aleši,“ vzdychl. „Musel jsi vědět, do čeho jdeš, když-“
„Když jsem se rozhodl, že se stanu homosexuálem?“ zapitvořil jsem se. „Promiň, že ti beru iluze, ale tím se-“
„Když jsi jim to ŘÍKAL, idiote.“
„Neříkej mi idiote.“
„JSI idiot!“ zavrčel. „To jsi s tím nemohl počkat aspoň do doby, než doděláš aspoň střední?“
Zamrkal jsem a otočil se. Kryštof měl ruce založené na prsou a na tváři naštvaný výraz, ale... Nějak jsem začínal pochybovat o důvodu jeho naštvanosti.
„Prosím?“ zeptal jsem se opatrně.
„Znáš je. Znáš jejich názory. Věděl jsi, že tě tu v žádným případě nenechají, když to o tobě zjistí. Tak proč, proboha, jsi jim to říkal, když ti chybí tři měsíce do maturity? Bylo tak těžký chvíli počkat? BYLO? Abys měl v ruce ten blbej papír a mohl si aspoň trochu poradit SÁM? Jestli jsi to tak nutně potřeboval někomu říct, můžeš mi vysvětlit, proč jsi nepřišel ZA MNOU? Pro mě by to aspoň nebyla novinka!“
„Protože ty... Ty... Tebe přece taky vychovali,“ polkl jsem. „Přece... jim vždycky kejváš a... JAK by to pro tebe nebyla novinka?!“
„Ale no tak. Chodil jsi s bráchou mojí bejvalý spolužačky,“ ušklíbl se. „To si jako myslíš, že se ke mně nic nedonese? Mimochodem, dalo zatracenou práci postarat se o to, aby se to nedoneslo K NAŠIM.“
„Jak... Jak dlouho?“ polkl jsem.
„Dva roky.“
Dva roky. DVA ROKY. Ví to tak dlouho a... a...
Udělal jsem dva kroky a prakticky se mu vrhl do náruče. Z očí se mi hrnuly slzy.
„A tobě to jako nevadí?“ zamumlal jsem.
„Samozřejmě, že mi to nevadí, pako,“ vzdychl. „Vadí mi, že jsi to na sebe musel tak pitomě vyzvonit v tak blbou chvíli. Co se stalo? S někým ses rozešel, nebo co?“
„Ne, já... Já prostě... Já už nemohl. Já... Já už prostě nechtěl dál lhát.“
„Tak jsi řekl pravdu. Gratuluju. To bylo velice morální rozhodnutí. Taky to bylo neskutečně stupidní rozhodnutí, ale hele, jestli ti to udělalo dobře...“
„Ani ne, věříš?“
„Absolutně,“ řekl a pustil mě z náruče. „Měl bys dobalit. Co nejrychlejc. Myslím, že táta na tebe brzo vletí, aby tvůj úchylnej zadek vykopal na ulici.“
„Jo. Jasný,“ kývl jsem. Ruce se mi třásly jen při té představě.
„Máš někoho? Máš, kam jít?“ zeptal se Kryštof. „Předpokládám, že ne, protože to bys tam už byl, ale pro jistotu se ptám.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Měl jsem přítele, co měl byt, ale rozešli jsme se před dvěma měsícema a já...“
„Kuš. To si povíme pak.“
„Pak?“ zamrkal jsem. „Ale já... Co děláš?“
V tu chvíli totiž sundával ze svého přívěšku na klíče jeden konkrétní, jasně červený.
„Našim ani slovo. Zatím ne. Teprve až se to všechno trochu uklidní. Víš, kde bydlím. Nějak tam tu tašku dotáhni. Pak nikam nechoď, proboha, protože jinak se nedostanu domů. Chtěl jsem se ti dovolat už ráno, mimochodem, ale prej ti sebrali i telefon. Než půjdeš, zkus z táty vytáhnout aspoň simku, doma mám asi dva starší mobily, takže jeden dostaneš. Ale bude lepší nemuset zařizovat nový číslo. Lednice je skoro prázdná, ale něco přinesu, až půjdu odsud. Otázky?“
„Já ale nemám dost peněz, abych ti-“
„To není otázka,“ konstatoval. „A i kdyby byla, je to blbá otázka. Do maturity u mě prostě bydlíš a já všechno platím, jasno? Nejsem milionář, ale živit tebe mě finančně nepoloží. Takže, otázky?“
„Jsi si jistej?“ polkl jsem.
„Další blbá otázka. Kdybych si jistej nebyl, v životě ti to ani nenabídnu. Ještě něco?“
Kousl jsem se do rtu.
„Proč?“
„Protože nehledě na to, co táta momentálně tvrdí, jsi pořád můj brácha?“ pozvedl obočí. „Je mi ukradený, že oni by tě s klidem nechali pod mostem, já to neudělám. Ještě NĚCO?“
Natáhl jsem ruku a zvedl z jeho nastavené dlaně červený klíč.
„Nic?“
„Hodnej kluk,“ kývl. „A tvař se zkroušeně, až budeš odcházet. Nechceme, aby někdo pojal podezření. Jo, a mimochodem, kdyby se náhodou stavil takovej divnej kluk s dlouhejma blond vlasama, tak mu to vysvětli a řekni, ať na mě laskavě počká. A vyřiď mu, že tohle si ještě vyžere, protože se mu snažím dovolat už od rána, ale on to není schopnej zvednout.“
„Proč by se tam měl...“ Vytřeštil jsem oči. „I TY, BRUTE?!“
„Ne. Já jsem jen, no, podobojí. Nebo experimentátor. Nevybíravej. Jak je libo,“ mrkl. „Ale ani muk, jasno? A teď... Odstup, ty... hříšný... tvore, nebo tak něco.“
Nasadil vážný výraz, vyšel z mého pokoje a třísknul za sebou dveřmi. O pár vteřin později jsem slyšel, jak se rozhořčeně baví s otcem.
Zíral jsem na klíč ve své ruce, absolutně neschopný se pohnout. Říct, že ten den se nevyvíjel tak docela podle očekávání, by ani zdaleka neodpovídalo realitě.
Takže Kryštof je...
No kurva.