Mučení povoleno

Nevím, jak se tohle stalo. Vlastně to ani nebylo v plánu. Nějakým způsobem se z toho ale plán stal, když se u povídky z minulého týdne objevilo až neskutečně moc komentářů dovolávajících se pokračování. Lidi, potěšili jste mě, a to vážně hodně. Děkuju moc. =) A protože jste potěšili vy mě, rozhodla jsem se vám to nějak oplatit. Takže jsem se chytila tématu 'Mučení povoleno' a to pokračování nějak sesmolila. A když bude zájem, můžu dát dohromady ještě jedno. Vrátka na to jsem si totiž nenechala pootevřený, ale otevřela jsem je dokořán a ještě je zapřela klínem, aby se náhodou nezabouchly... =D

„Jo. Chápu.“
Kousl jsem se do rtu a snažil se nezírat na dlouhovlasého blonďáka, který na mě ovšem nepokrytě upíral svůj pohled, zatímco mluvil do telefonu.
„Jo, Kryštofe, rozumím. Nejsem idiot.“
Upřímně jsem se snažil působit neviditelně.
„Mhm. Mhm. jo. Dobře. Jasně. Mučení povoleno.“
Vytřeštil jsem oči. Blonďák se široce usmíval.
„Hele, myslím, že jsem ho trochu vyděsil. Asi budu radši končit.“
Zvedl oči v sloup a ušklíbl se.
„No jo, prosím tě, ty jsi taky láska mýho života. Měj se.“
Ukončil hovor a zastrčil si mobil zpátky do kapsy. Pak se otočil na mě.
„No, pískle, tvoje alibi bylo potvrzeno,“ konstatoval. „Mrzí mě, že tě rodiče vykopli, nebo tak něco. Sorry, nevím, co se v takový situaci říká.“
„Asi... Asi něco takovýho,“ zamumlal jsem. „Co... Co jsi to říkal o tom mučení?“
„Ále. To mi jen tvůj brácha povolil, abych ti promluvil do duše. No, vlastně mi to skoro přikázal, takže jdeme na to. A aby to bylo správný utrpení, ani ti k tomu neuvařím kafe. Piješ kafe? Protože jestli nepiješ, tak ti to kafe uvařím.“
„Piju kafe,“ řekl jsem popravdě.
„Výborně,“ kývl a svalil se na gauč přímo vedle mě. „Tak na co jsi, proboha, myslel? Nikdo tě neučil, že upřímnost se někdy fakt nevyplácí? S poctivostí nejdřív pojdeš a podobný kecy? Ve tvý situaci by se totiž přiznal jen naprostej idiot.“
„No jo, já vím. Idiot,“ vzdychl jsem. „Díky, to už mi řekl Kryštof. Teda, myslím. Každopádně něco v tom smyslu.“
„A má svatou pravdu! Bože, kdybych byl v tvojí kůži, naši se nedozví absolutně NIC.“
„A nejsi?“ pozvedl jsem obočí.
„Co? Ne. Ne,“ mávl rukou. „Teda, co říká můj otec, to mě nezajímá, neviděl jsem ho deset let. Máma je v pohodě. Víc než v pohodě. Je úplně skvělá.“
„Hm...“ zabručel jsem. „Mimochodem, když už mi chceš promlouvat do duše, nechtěl by ses mi třeba nejdřív představit? Protože... jsem nějak nechytil tvoje jméno.“
„Ach. Pardon,“ zaculil se a natáhl ruku. „Jirka, jméno mé. Na rozdíl od tvýho bratříčka stoprocentní buzna. Ale nemysli si, já vím, jak to chodí se zabedněnejma rodičema. Znám hned několik kluků a holek, co... No, co by byli naprosto v háji, kdyby neměli někoho, kdo by je vzal k sobě, když je rodiče vykopli.“
„Promiň, to už jsme zpátky u promlouvání do duše?“
„Co? Ne. Teda... Já nevím. Myslím, že bych měl to mučení nechat na Kryštofovi. Ani nevím, kolikrát jsem za ty dva roky, co to zjistil, slyšel, jak říká, že jestli to na sebe proflákneš moc brzo, tak ti to spočítá...“
„Dva roky?“ zamrkal jsem. Počkat. „Znáš se s Kryštofem dva roky?“
„Znám se s Kryštofem... pět let,“ řekl po krátkém zaváhání.
„Ale... Ale vždyť brácha měl za tu dobu pár holek. Jednu i přivedl domů.“
Jirka v tu chvíli vyprskl smíchy. Netušil jsem, co mu přijde tak vtipné, protože MNĚ se ta situace rozhodně nijak humorná nezdála. Ale nezmohl jsem se na to, abych mu něco řekl, jen jsem seděl a... díval se na to, jak se řehtá.
„Promiň,“ vypravil ze sebe nakonec. „Ne, vážně, co... Bože. Co si myslíš, že je mezi mnou a Kryštofem?“
„No... Chodíte spolu?“
Bylo znát, že má co dělat, aby se nerozesmál podruhé.
„Bože můj, to ne. To fakt NE. Chodit s Kryštofem? Nejsem sebevrah,“ zavrtěl prudce hlavou. „Jsme přátelé. Spíme spolu, když nikdo z nás zrovna nikoho nemá. Jako třeba zrovna teď. Ale jinak? Mám ho rád, ale představa, že bych s ním měl chodit, je šílená. Vůbec se k sobě nehodíme. On ani není můj typ, jen má... Ehm, ne, to není nic, co bych měl řešit s jeho mladším bratrem, uznávám. I když... Bude se to počítat jako mučení?“
„Jo,“ zasmál jsem se. „Myslím, že bude.“
„Výborně,“ kývl. „Mimochodem, sluší ti to, když se usmíváš. Víc, než když se mračíš, tak to myslím.“
„Myslíš, že nemám právo se mračit?“ vzdychl jsem.
„Ale jasně, že máš. Jo, samozřejmě. Jenže... Tím, že budeš deprimovanej, nic nezměníš. Život je prostě někdy svině, a za tohle si navíc můžeš sám. Ty už teď nic nenaděláš, můžeš jen doufat, že tví rodiče si to někdy srovnají v hlavě a dojde jim, že tě přece jen mají rádi a je jim jedno, že rád šukáš jiný kluky. Ale když nesrovnají... Mohly by se ti stát i horší věci, věř mi. Prostě... Máš Kryštofa. Já jsem tady taky, kdyby ti lezl na nervy nebo si někdy zabral byt pro sebe. Představím tě svejm přátelům, stačí jen říct. Ale určitě máš i vlastní přátele, co to vědí a mají tě rádi. Ne?“
„No... To mám.“
„Vidíš. Nepotřebuješ rodiče, co tě rádi nemají.“
„Brácha chtěl, abys mě mučil, ne? Ne abys mě... tady utěšoval.“
„Promiň, ve verbálním mučení fakt nejsem dobrej. Jsem mistr v přivazování k posteli, dlouhým dráždění všemožnejch částí těla a usilovnýmu vyhejbání se kouření, ale nejsem dobrej v seřvávání lidí. Počkej si na Kryštofa.“
„Říkal, kdy tu bude?“
„Zhruba za hodinu. Snad. Mimochodem, gratuluju.“
„K čemu?“ zamrkal jsem.
„Nezačervenal ses, když jsem mluvil o kouření. Na tvůj věk je to skvělej výkon,“ zakřenil se. „No nic. Dáš si to kafe?“
„Já myslel, že na kafe nemám nárok.“
„Ale prosím tě. Co jsem, nelida?“ zeptal se a vstal. „Krom toho, připadal bych si blbě, kdybych pil kafe sám a ty ses na mě koukal. Takže?“
„No... Jo. Dal bych si,“ kývl jsem. „Díky.“
„Není vůbec zač,“ mrkl. „A teď, aby ses rozptýlil... Co kdybys mi řekl něco o sobě?“
„Co kdybys mi ty řekl něco o sobě?“ nadhodil jsem. „Krom toho, že se jmenuješ Jirka.“
„Hm... Co kdybych ti za každou informaci, co mi ty řekneš o sobě, řekl já jednu o sobě? Aby to bylo fér?“
„Platí. Mám rád zelenou.“
„Mám rád červenou.“
„Mám rád seriály.“
„Já taky. Který ty?“
„No, třeba...“

Než Kryštof dorazil, znal jsem Jirku možná líp než vlastního bratra.
A taky jsem věděl, že má absolutní pravdu v tom, že s Kryštofem se k sobě naprosto nehodí. Jen jsem se nemohl zbavit pocitu, že ke mně by se vlastně docela hodil.
Zatraceně, zatraceně, zatraceně...