1 – Prosím

Tak jo, zjevně ještě žiju. Otázkou je, jak dlouho to vydrží, až si přečtete tuhle kapitolu. Protože ne, já nezamávám kouzelným proutkem a neurovnám to jen tak. Tohle je první díl další fáze vztahu mezi Patrikem a Lukášem. Fáze NEPŘÁTELSTVÍ. Ano, vážně to myslím vážně. Promiňte. Ale může za to Múza, jasno?

Na příště jste si v anketě (po drobných problémcích, které se snadno vyřešily přestěhováním ankety na Blueboard) odhlasovali téma Večeře. Představte si, jak se teď spokojeně culím. Perfektně mi totiž nahráváte, víte?

Jako obvykle můžete už teď hlasovat o přespříštím tématu. Tentokrát máte na výběr hned ze šesti. A odteď vždycky budete mít. Já totiž nemohla odolat tomu, abych z těch možností vytvořila úplnou duhu...

A teď už dost keců. O dnešním tématu jsem rozhodla já. Jak jste si všimli, je to Prosím. Tak si ho jděte užít. Tedy, v mezích možností...

„Patriku, prosím.“
„Ne.“
„Prosím.“
„Řekl jsem ne.“
„Prosím, prosím, prosím.“
„Ne, ne, ne.“
„Patričku...“
„Co jsem říkal o těhle osloveních?“
„Že pokud nechci, aby se moje čelist seznámila s tvojí pěstí, mám se jich v budoucnu vyvarovat?“
„Přesně tak.“
„Víš, Patriku, šance na to, že bys mě přepral, je poměrně... malá.“
„Zmínil jsem se, že jsem v pubertě asi půl roku chodil na karate?“
„Zmínil jsem se, že mám černej pás?“
„...“
„Krom toho, tak nějak pochybuju, že jsi chodil na karate kvůli tomu, aby ses učil karate. Čí hezkou prdelku jsi chodil očumovat, no?“
„Proč? Chceš vědět, koho máš jít přefiknout jako dalšího?“
„Paťulko...“
„Varuju tě, nedělej to...“
„Paťulínku...“
„A nepřibližuj se ke mně! Jestli myslíš, že tohle vyžehlíš tím, že se ke mně budeš lísat, tak ne, nevyžehlíš!“
„A čím si to vyžehlím, Patri?“
„Řekl jsem ti to jasně, ne? Absolutně NIČÍM.“
„Nějak to musí jít. Prosím...“
„Tuhle debatu vedeme už tejden, Lukáši. Nejde to. Nevyžehlíš to. Tohle jsi příšerně zkurvil. Vyspal ses s Vítkem, vyspal ses s MÝM CHLAPEM, dochází ti to? Věděl jsi, že s ním chodím, kurevsky dobře jsi to věděl. A stejně jsi za ním naprosto CÍLENĚ šel-“
„Já se ti ale už tejden snažím vysvětlit, proč jsem to udělal.“
„Neobtěžuj se. Mně už to totiž došlo, Lukáši.“
„To bych se divil.“
„Nejsem takovej idiot, za jakýho mě máš. Udělal jsi to, protože ses mi chtěl pomstít!“
„!!!“
„Uhodil jsem hřebíček na hlavičku, co?“
„No to teda neuhodil! Proč bych se ti měl MSTÍT, proboha?!“
„Nejspíš proto, že jsi kvůli mně bez práce, drahoušku?“
„Počkej. Takže podle tvý logiky se ti mstím za něco, za co jsem ti děkoval?“
„Děkoval jsi mi jen proto, abych se cejtil v bezpečí. A pak, když jsi mě měl zmáknutýho, když jsem uvěřil, že jsi vážně rád, že jsi v tý práci skončil, ses rozhodl bodnout mi kudlu do zad, zasáhnout mě na místě, kde mě to bude nejvíc bolet! Vymyslel jsi něco, co přiměje moje srdce krvácet-“
„Patriku, ty jsi fakt buzna. A dramatická k tomu.“
„Jo, to možná jsem. Ale ty jsi zkurvená zrádná DĚVKA!“
„Co prosím?“
„Slyšel jsi. Jsi KURVA, Lukáši! Podvedl jsi mě!“
„Ehm, no, víš, technicky vzato-“
„Podvedl!“
„No dobře, když to říkáš...“
„Vyspal ses s mým chlapem. Zradil jsi naše přátelství!“
„Paťulko...“
„Takovou pomstu jsem si nezasloužil!“
„Už jsem ti řekl, že jsem se ti nechtěl mstít za ten vyhazov.“
„Ne? Ale za něco ano.“
„Nechtěl jsem se ti mstít.“
„Bylo to za ty věčný drobečky na lince?“
„Ne.“
„Za to, že jsme s Vítkem šukali na gauči?“
„Ne, proboha.“
„Za to, že když se tu sprchoval, půjčoval jsem mu tvoje ručníky?“
„Co jsi dělal?“
„Ne, počkej, už to mám. Bylo to kvůli tomu všemu dohromady. Prostě už ti jako spolubydlící lezu na nervy, je to tak? A tohle jsi udělal, aby ses mě zbavil!“
„Patriku, tobě muselo už vážně naprosto přeskočit. Proč bych se tě chtěl zbavovat?!“
„Nevím. Nevím, ale povedlo se ti to.“
„COŽE?!“
„Snad si nemyslíš, že s tebou hodlám dál bydlet v tomhle bytě.“
„J-já...“
„No, jestli jo, tak si to myslet přestaň. Stěhuju se.“
„Kdy?“
„Ještě nevím. Jen co se mi podaří najít si byt, kterej nebude úplně tragickej a budu mít jistotu, že ho i ve slabších měsících utáhnu, případně najít nějakej větší byt se spolubydlícím. Ale ručím ti za to, že tentokrát si dám fakt hodně záležet na tom, abych si našel heteráka.“
„Heteráka? S heterákem nebudeš moct vtipkovat o lubrikantu, heteráka nebudeš moct očumovat, když vyleze polonahej z koupelny, heterák tě prohodí oknem, když řekneš, že jsi s někým šoustal na gauči...“
„Právě jsi popsal první tři měsíce našeho soužití, Lukáši.“
„No dovol?“
„A ne? Byl jsi protivnej, chodil jsi tu v triku s dlouhym rukávem, jen abych NÁHODOU nezahlídnul tu tvoji slavnou duhovou vlaječku na břiše... Byl jsi prostě takovej teplej heterák.“
„Fajn, možná byl, ale PRAVEJ heterák by-“
„Pravej heterák by nikdy nešukal s mym chlapem! A kdyby ano, mohl bych mu to odpustit, protože by bylo jasný, že musel bejt naprosto ožralej! Tobě to neodpustím. Ty jsi byl střízlivej.“
„A když řeknu, že nebyl?“
„Půl hodiny po tom, co sis to s ním rozdal, byl tvůj obličej pár cenťáků od mýho. Kdybys byl ožralej nebo sjetej, poznal bych to.“
„Paťulko...“
„Co jsme si řekli o Paťulkovi?“
„Že je mrtvej a pohřbenej pod iluzema o tom, jak jsem dobrej kámoš.“
„Ne, to bylo... Počkej, máš pravdu. Přesně to jsme si o něm řekli!“
„Patri, prosím, neodcházej odsud. To mi nemůžeš udělat. Já ten byt sám neutáhnu, když nemám práci!“
„Neboj, on se najde nějakej další vůl, co s tebou bude ochotnej bydlet. A při troše štěstí se ti ani nebude vloupávat do nočního stolku pro lubrikant. To se vyplatí, ne?“
„Ale já nechci nějakýho dalšího vola, Patriku, já tu chci bydlet s tebou!“
„To sis měl rozmyslet předtím, než jsi Vítkovi roztáhl nohy.“
„Patri. Patri, prosím.“
„Víš co? Půjdu se naložit do vany. Tam od tebe budu mít aspoň chvíli klid...“