Poněkud netradiční lovestory

Tak jo, pořád jsem pryč, i když za pár hodin se vracím. No, na facebooku jsem jasně naznačila, že tenhle týden se u mě povídka na TT nekoná (nekonalo se ani ten minulý a upřímně si nejsem jistá, jak dlouho bude tenhle trend pokračovat, vzhledem k tomu, co se teď zadává), nicméně dneska pro vás mám něco jiného.

Jednu povídku, kterou jsem před víc jak dvěma roky psala na literární dílny. Tak trochu delší povídku. (Necelých 25 000 znaků, jen tak mezi námi.) Podle původního plánu měla pak vyjít TADY, ale k tomu nějak nikdy nedošlo, takže, no... vám ji hodím aspoň sem. Pár lidem jsem ji už posílala soukromě, ale jinak se mi jen bez užitku válela v počítači. Což se ale teď mění. Takže... tady je.

Přeju příjemný počtení. =) A pevný nervy, jelikož je to VÁŽNĚ dlouhý...

V předklonu jsem se opíral o zábradlí mostu ve městě, které bylo mým domovem teprve nějaké tři hodinky, a zíral na řeku pod sebou. Poslepu jsem zalovil v kapse kabátu a našel svou růžovou plechovou krabičku s cigaretami. Vzal jsem jednu cigaretu a připálil si černým zapalovačem, který jsem nosil strategicky zastrčený v krabičce. Vrátil jsem zbytek cigaret do kapsy a rozkošnicky, se zavřenýma očima, vtáhl do plic dým.
Jestli čekáte, že teď začnu mluvit o myšlenkách na svůj těžký životní úděl, jste vedle. Ano, můj život nebyl tak docela fajn, a ne, nepřestěhoval jsem se sem vůbec bezdůvodně, ale o tom jsem teď nepřemýšlel.
Jakkoliv by se totiž pohled na skoro dvaadvacetiletého kluka, černovlasého a s tmavýma očima, který se, oblečený v černém kabátě, opírá o zábradlí na mostě a pokuřuje cigaretu, mohl zdát melancholický, já jsem byl ve skutečnosti šťastný.
Za mnou se ozvalo odkašlání. Otočil jsem se a nedokázal potlačit široký úsměv.
„Princátko...“ zamumlal jsem. „Tak co?“
Zaculil se a porozepnul svoji bundu. Vykoukla na mě hlava malého černého kotěte.
„Je to kočka,“ sdělil mi můj blonďatý drahoušek. „Věci pro ni už jsou v autě.“
„Jsi miláček,“ kousl jsem se do rtu a zase potáhl z cigarety. „Tak... To je to poslední, co nám do bytu chybělo.“
„Mám poukazovat na to, že ještě nemáme ani postel?“ naklonil hlavu a jeho modré oči rozkošně zamrkaly.
„Byl bys hodnej, kdybys nepoukazoval,“ ušklíbl jsem se. „Vidíš tady někde koš? Potřebuju zahodit nedopalek.“
„Na zemi je místa dost,“ řekl a zvedl ruku, aby pohladil vystrašené kotě.
„Nechci nám zasvinit novej domov,“ zavrtěl jsem hlavou. Podrbal jsem kotě za ušima. „A ty se neboj, zlatíčko. Já ti neublížím.“
„No, nevypadáš tak, broučku,“ provokoval mě Kristian. „Člověk by se tě skoro i bál.“
„Ale...“ sešpulil jsem rty. „Ty se mě přece nebojíš, Princátko.“
„Kdybych se bál, nejsem tady, ne?“ zasmál se. „Půjdeme?“
„Půjdeme,“ kývl jsem.
Položil jsem mu ruku kolem pasu, naprosto bez ostychu, a vykročili jsme k parkovišti, kde stálo naše auto.

Ležel jsem na matracích, které v našem bytě momentálně zastupovaly funkci postele, a zíral do stropu. Kristian vedle mě spokojeně spal, blonďaté vlasy mu spadaly do obličeje, a díky tomu vypadal ještě nevinněji než obvykle. Ve spánku se mírně usmíval.
Naše černé koťátko, které dostalo jméno Lia, spalo v pelíšku vedle matrací. Mimochodem, byla to asi první kočka, kterou jsem v životě viděl spát v pelíšku, který jste jí k tomuto účelu koupili. Ne, že bych v životě viděl tolik koček.
Nemohl jsem usnout. Ať jsem chtěl jakkoliv. I když jsem byl vážně šťastný a spokojený, nemohl jsem spát.
Potichu jsem vstal z postele. Sebral jsem své na podlaze pohozené džíny a tričko. Nebo to možná byly Kristianovy džíny a tričko, tím si nejsem jistý. Večer naše oblečení skončilo tak nějak na jedné hromadě, a koneckonců máme prakticky stejnou velikost, takže se to skoro ani nepozná, když si něco prohodíme. Prošel jsem předsíní a vzal si kabát, načež jsem se přes obývací pokoj dostal na malý balkon. Byla tam stará plastová židle, ještě po původním majiteli. Teď přijde zatraceně dobře vhod.
Z kapsy kabátu jsem vylovil krabičku cigaret. Ty přijdou víc než jen vhod.
Dobře, je mi to jasné. Retrospektivě se nevyhneme.
Můj mozek na ní taky trval...

Dalo by se říct, že to všechno začalo v mých zhruba třinácti a půl letech, kdy jsem si poprvé všiml, že, na rozdíl od ostatních spolužáků, nekoukám spolužačkám na jejich povětšinou teprve rašící poprsí, nýbrž... zmíněným spolužákům na zadek.
Ale to byl jen tichý a nenápadný začátek. Pak nastalo období tiché stagnace, kdy jsem se sám sebe pokoušel přesvědčit, že to tak není. V patnácti jsem dokonce začal chodit s dívkou, s docela fajn zelenookou brunetkou, která byla podle obecných měřítek nepochybně velice přitažlivá. Vydrželo nám to poměrně dlouho, chci říct, čtyřměsíční vztah je vlastně zatraceně DLOUHÝ vztah, když je vám patnáct. Bral jsem ji jako kamarádku, hodně DOBROU kamarádku, a vážně rád s ní trávil čas. Na čem to celé ztroskotalo? Přirozeně na jejím rozhodnutí udělat další krok.
Neřekl jsem, že mě sexuálně vůbec nepřitahuje. Nepochopila by to.
V šestnácti letech, přesně o jednu blonďatou přítelkyni později, mi došlo, že cokoliv sám sobě zapírat nemá cenu. Jen o deset vteřin později jsem si uvědomil, že přiznat to jen sobě vůbec nic neřeší.
Teď bych nespíš měl do vyprávění uvést svou matku. Nebyla to žádná homofobní fúrie, kterou by si v téhle situaci nejspíš každý představil. Ne, byla to docela obyčejná máma, když mi bylo šestnáct, jí táhlo na čtyřicet. Vychovávala nás sama, mně a moji o tři roky mladší sestřičku Eriku, a dělala to vážně dobře. Nemusela dřít do úmoru, jak by si taky každý představil, neboť můj otec jí od rozvodu (který proběhl v době, kdy mi bylo devět) dával ne právě nejmenší výživné. Tak trochu jako odškodnění za to, že jí utekl se svou kolegyní z práce. Máma se z toho pořádně nevzpamatovala. Nikdy nešla na rande, nikdy se nezajímala o další muže.
A já prostě neměl to srdce jí ublížit tím, že jí řeknu, že jsem na kluky.
Ale to neznamenalo, že jsem mínil dál chodit s dívkami. Doufal jsem, že nějakou dobu mi bude procházet výmluva, že mi prostě do cesty nepřišla žádná, která by mě zaujala.
Na sedmnácté narozeniny, na oslavě, kterou mi máma sama uspořádala, jsem dostal svoji první pusu od kluka.

Věděl jsem, kdo to je. Tak trochu jsem ho i znal. Přišel jako doprovod jedné mojí spolužačky. Vlasy tmavá blond, oči modrozelené, poměrně nevýrazné. Věděl jsem, že je o rok starší, a že ona zmíněná spolužačka mu říká medvídek.
Zbytek jsem tak nějak nikdy neposlouchal, takže jeho jméno jsem neznal. A vlastně jsem se ho ani nikdy nedozvěděl.
Jak jsem řekl, byl tam s mojí spolužačkou, s takřka typickou blondýnkou, a důvodem onoho takřka byla skutečnost, že namísto růžové skoro neustále nosila světle modrou. Tedy, ne světle modrou. Baby blue. Jak nezapomněla naprosto KAŽDÉMU připomínat.
A i navzdory tomu, že medvídek tam byl s ní, koukal po mně. Prostě mi to nemohlo ujít. Prakticky POKAŽDÉ, když jsem se náhodou (a myslím to vážně, bylo to jen náhodou!) podíval jeho směrem, měl oči upřené přímo na mě.
Kolem desáté už jsem všechny ty lidi, které jsem ani neměl rád, prostě nemohl vystát. Vydal jsem se do kuchyně, aneb na jediné docela klidné místo, a rozhodně na jedno ze dvou míst, kde se dala najít vhodná výmluva pro to, že nejsem na večírku. Tak jsem se prostě... potřeboval napít čisté, studené vody.
Což jsem vážně udělal, mimochodem.
Když jsem se otočil od dřezu, stál tam. Zamrkal jsem. On lehce našpulil rty.
„Kdyby jen tvoje máma věděla...“ řekl.
„C-cože?“ zakoktal jsem se.
„Kdyby věděla, že sezvala na mejdan TOLIK holek, a to všechno pro synáčka, kterej je jen prachobyčejná BUZNA...“ ušklíbl se.
Polkl jsem.
Ach, proboha, jestli to tak snadno poznal někdo, kdo mě ABSOLUTNĚ nezná...
„Neboj...“ zamumlal a udělal krok směrem ke mně. „Mlčím jako hrob...“
Teď se už usmíval.
A pak najednou stál u mě a líbal mě. A bylo to úplně jiné, než líbat holku.
Bylo to PODSTATNĚ lepší.

Vážně jsem se snažil držet hormony na uzdě. Moje matka se to prostě nesměla dozvědět.
Což se málem nepovedlo díky tomu, že tu moji první líbačku viděla moje milovaná sestřička. A k mému velkému údivu slíbila, že to nevykecá.
A k mému ještě většímu údivu byla přesvědčená, že máma by nic nenamítala.
Jenže v sedmnácti se člověku prostě nechce riskovat, že bude vyhozen z domu a nebude moct dokončit ani střední školu. Nebylo to přeci tak, že bych nějak hrozně psychicky trpěl. Bylo mi fajn.
Držel jsem se tři roky. Nejspíš na mě ani nebylo nic poznat. Máma se dala přesvědčit, že se soustředím na školu a proto si nenajdu děvče. Měl jsem pár menších či větších úletů s různými kluky, pár tajných schůzek, pár sexuálních zážitků, když u mě nebo u něj doma nikdo nebyl... Možná skoro obyčejný život.
Nezamiloval jsem se, nikdy. Žádný z těch, co mi přišli do cesty, prostě nebyl to, co jsem potřeboval. Vyskytla se nějaká ta platonická láska, zejména pokud šlo o těch pár minimálně pětadvacetiletých... mužů, výřečných, ironických a stylových. Ale vždycky to bylo jen povrchní.
V den svých dvacetin jsem seděl v kavárně. Bylo mi jasné, že máma doma chystá skutečně velkolepou oslavu. Něco ještě úžasnějšího než každý rok. Jak já ty oslavy nesnášel.
Seděl jsem, upíjel čokoládové latté a četl si knížku.
Nade mnou se ozvalo odkašlání. Sklonil jsem knížku.
Neřeknu, že jsem se zadíval do nejhezčích modrých očí na světě. Ani náhodou ze mě nedostanete, že jsem se do toho blonďáčka na první pohled zamiloval.
Byl to prostě jen sympatický kluk.
Plaše se pousmál.
„Ahoj,“ řekl. „Všude je plno, tak mě napadlo... Můžu si přisednout?“
Kývl jsem.

Původně jsem plánoval sedět v kavárně celé odpoledne, nebo aspoň jeho drtivou většinu. Zhruba tak dlouho, dokud mi vystačí moje knížka. Nakonec jsem tam byl právě tak dlouho, než jsem dopil latté, a ten sympatický blonďáček, který se mi představil jako Kristian, dopil svoje presso.
Bylo mi s ním moc fajn, a hezky se usmíval. Ani nevím, proč jsem se s ním tak ochotně dal do řeči. A proč jsem neváhal a šel se s ním projít po městě. Obvykle lidem tak nevěřím. Ale ty modré oči prostě nechaly člověka v jistotě, že jejich majitel není schopen lhát. Byly tak nevinné...
Bylo mu devatenáct. O deset měsíců mladší než já. A bydlel sám, v mrňavé garsonce. Stalo se mu přesně to, čemu já se snažil všemi silami vyhnout. Řekl rodičům, že je gay, a ocitl se na ulici, jen chvíli po osmnáctinách. Rodiče ho nechali vzít si jednu tašku s oblečením. Naštěstí měli dost citu, aby mu dali peníze na přežití aspoň prvních pár měsíců. Teď neměl ani dokončenou střední školu, a pracoval někde u pásu. A s penězi sotva vyšel.
Člověk by čekal, že bude zasmušilý. Kdyby mi ten příběh někdo vyprávěl a pak mi ukázal dva kluky a řekl, ať určím, čí příběh to je, NIKDY bych nevybral Kristiana.
Mluvil o věcech, na které by každý radši zapomněl, a z očí mu přesto nezmizela zvláštní jiskřička radosti. Na krku měl spoustu přívěšků a barevných korálků, na ruce náramky. Komu by snad ušlo tohle, nemohl přehlédnout pistáciově zelenou kabelu, kterou měl přes rameno. A růžové kalhoty...
Měl v sobě tolik energie. Jeho ruce pořád poletovaly v širokých gestech všude kolem něj. A jakkoliv já byl za normálních okolností spíš klidný, a třeba hyperaktivita mojí mladší sestry mi lezla na nervy přímo strašně, jeho energie mě dostávala.
Nutil mě usmívat se, pořád a pořád.
Měl jsem chuť vykašlat se na nějakou oslavu a radši si někam jít sednout s ním. Ale nemohl jsem. Máma by mě zabila.
Takže jsem udělal tu jedinou věc, která mi v tu chvíli dávala smysl.
„Jít tam?“ zamrkal, když jsem mu přednesl svou nabídku. „Blázníš? Známe se dvě hodiny!“
„Ach, ano. Dvě hodiny,“ kývl jsem. „Ale za ty dvě hodiny vím už málem i to, jakou jsi měl v pěti letech nejradši hračku.“
„Růžovou kočku, kterou rodiče koupili, když ještě mysleli, že se jim narodí holka, proč?“ naklonil hlavu. „Ehm. Aha.“
Upřel jsem na něj pohled, který, jak jsem doufal, byl dostatečně rozkošně prosebný.
„Kristi,“ oslovil jsem ho. „Bez tebe tam bude HROZNÁ nuda...“

Přijal. Vážně řekl ano.
A takřka vzápětí se se mnou rozloučil s tím, že se musí připravit.
Když dorazil k nám domů, skoro jsem ho nepoznal. Přišel v černých kalhotách a bílé košili s nějakým stříbrným ornamentem na zádech. A na očích měl stříbrné stíny. A na rtech lesk.
A byly mu úplně UKRADENÉ pohrdavé pohledy ostatních.
I když se našlo pár dívek, co se s ním víc než ochotně bavilo. Některé i poté, co je ujistil, že jejich první dojem byl správný a on skutečně JE výhradně na chlapce.
Někdy v průběhu večírku se mi ztratil z dohledu. Konkrétně během doby, co se mnou flirtovala jedna zrzka, kterou jsem vůbec neznal. Asi zas nějaké dcera máminy kamarádky...
Deset minut jsem prohledával dům. A dokonce jsem měl tu čest přistihnout svoji sestřičku se svým bývalým spolužákem, samozřejmě zdaleka ne jen při žhavých polibcích.
Ale našel jsem ho. Stál na terase a zíral do tmy před sebou.
„Není ti zima?“ zeptal jsem se.
Nereagoval.
„Kristiane...“
„Neříkej mi tak,“ řekl. „Prosím. Nemám to jméno rád. Táta ho vždycky vyslovoval tak PANOVAČNĚ a VZNEŠENĚ... Nesnáším tyhle vznešený jména. Kristian. Sebastian. Kristi. Líbilo se mi, když jsi mi řekl Kristi.“
„Fajn. Můžu ti říkat Kristi, řekl jsem a opatrně jsem si ho otočil čelem k sobě. „Nebo třeba Princezno, jak je libo.“
„Princezno,“ zahihňal se. „Pitomče. Vůbec nevím, jak mám říkat TOBĚ. Sebastiane? To je PŘÍŠERNÝ. Sebi? Pitomý. Basti? Ještě horší!“
„Je to blbý jméno,“ uznal jsem. „Taky jsem ho nikdy neměl rád. Takže si mě překřti tak, jak jen uznáš za vhodný.“
„Mhm...“ olízl si rty. „Myslím, že ti prostě budu říkat zlato.“
Usmál jsem se. Taky se usmíval. A ta jiskřička v jeho očích byla ještě výraznější než kdy dřív.
Naklonil jsem se. Naše rty byly jen pár centimetrů od sebe.
A on uhnul.
Zmateně jsem se na něj zadíval.
„Řekni mi...“ kousl se do rtu. „Tvoje máma to ví? A vůbec... někdo?“
„Erika,“ odvětil jsem. „Máma ne. A nikdo jinej.“
„Fajn,“ vzdychl. „V tom případě je mi líto.“
„Cože?“
„Přísahal jsem si,“ olízl si rty. „Nikdy nezačnu chodit s někým, kdo to pořád tají. Řekni, už jsi někomu dal jen tak na ulici PUSU?“
„Co to s tím má co dělat?“ zamrkal jsem.
„Nedal, co? A nedal bys. A nepolíbil bys mě tam, přede všema. Jen tady na balkoně, kde nás nikdo nevidí. Promiň. O to já zájem nemám. Vymaž si mý číslo z mobilu.“
Otevřel dveře balkonu a odešel.
Než mi to pořádně došlo, už jsem ho neměl šanci dohnat.

Dva dny jsem mu zkoušel psát zprávy a volat. Pak mu zprávy přestaly chodit a při pokusu o volání se mi dostalo jen hlášení, že účastník je momentálně nedostupný.
Nikdy bych neřekl, že tenhle blonďáček se dokáže takhle naštvat.
Vždyť co bylo tak důležitého na líbání na veřejnosti? Prostě mi to nešlo do hlavy. Sám by mohl pochopit, proč je lepší nic neříkat! A nešlo tu jen o rodinu. Nemohl jsem uvěřit, že mu NEVADILY opovržlivé pohledy všech na tom večírku. Čím dál tím víc jsem si myslel, že to byla jen póza, že jen předstíral, že ho názor ostatních nezajímá. Nebo mu vážně nedocházelo, jak by se k nám lidi chovali?
Doufal jsem, že mi zmizí z hlavy, vždyť jsem ho neznal ani dvanáct hodin.
Nezmizel.
Nedá se říct, že bych se do něj tak rychle zamiloval. Prostě jen... tak nějak zůstal ve mně. A ano, chyběl mi jeho úsměv a jeho energie.
Zhruba půl roku po našem setkání mi poštou přišel obrázek. Můj portrét na velkém papíře.
Koukal jsem na něj jako blázen. Nevěděl jsem, co si myslet. Netušil jsem...
A pak jsem si všiml listu papíru.
„Nemůžu tě dostat z hlavy,“ stálo na něm. „Chci si promluvit. Dneska v osm u mě.“
A adresa. A jméno, které mám hledat na zvonku. A číslo bytu.
Nemohl to přece být...

Byl.
Vchod domu mi po mém zazvonění otevřel bez jediného slova. Ale já to věděl už podle toho, jak ten dům vypadal. Většina těch, se kterými jsem za poslední dobu spal, by v takovém domě prostě nebydlela. Všechno bylo staré, rozbité, oprýskané, výtah nejezdil.
Vystoupal jsem po schodech a zazvonil u bytu.
Otevřel a usmál se.
„Tak pojď dál,“ řekl. „Kafe? Čaj? Džus? Vodku?“
„Džus s vodkou?“ nadhodil jsem.
Proboha, napadlo mě. To je hrozná díra.
Jediný mrňavý pokoj, bílé stěny, rozkládací gauč s peřinami, malé křesílko, konferenční stolek. A jakkoliv se Kristian očividně snažil, prostě... to tu nemohlo vypadat útulně. Nehledě na všechny ty barevné doplňky a pitominky, byla to díra.
Styděl jsem se, když jsem pomyslel na to, jak se musel cítit v našem domě.
„Už vím, co tě naštvalo,“ vzdychl jsem.
„To bych se divil,“ ušklíbl se. Podal mi skleničku s pomerančovým džusem s vodkou. Posadil jsem se na křeslo, on se uvelebil na gauči.
„Ten obrázek...“ olízl jsem si rty. „Ten jsi maloval ty?“
„Ano,“ kývl.
„Neřekl jsi mi, že umíš...“
„Necpu lidem svoje malování. Víš, většina lidí je z tebe úplně unešená, když jim vyprávíš o svým těžkým životním údělu, ale když jim řekneš, že umíš fajn malovat a vlastně se nemáš tak zle... pink. Lidi nemají rádi, když jsi v něčem DOBREJ.“
„Mohl jsi mi to říct. Ten obrázek byl ÚŽASNEJ...“
Na obličeji se mu objevil zářivý úsměv.
„Chceš vidět víc?“
„No... jo!“
Zatímco on vyskočil a pustil se do hledání mezi hromadami papírů a desek na stolku, já upil ze sklenice. Ach, sakra. To nebyl džus s vodkou, ale vodka s džusem!
Pravda, dost možná to potřebuju...
Kristian mi podal jedny černé desky.
„Tyhle,“ řekl. „Taky dost souvisí s tím, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“
Otevřel jsem desky. A už první obrázek mi vyrazil dech.
Znatelně starší muž souložící se znatelně mladším, všechno dost detailní, a ten mladší se svým způsobem podobal...
„Jo, je to dost kýčovitej způsob, jak ti to říct,“ kývl. „Ale jestli to budeme chtít zkusit, musíš to vědět. Tohle je důvod, proč nesnáším tohle pokrytecký utajování. Když mě naši vyhodili, najednou se mi ozvali hned čtyři tátovi obchodní partneři. Nenapadlo tě, jak si můžu dovolit úžasný hadříky, když sotva vyjdu z penězma? No... Nemůžu. Všechno to jsou dárky od nich.“
Vytřeštil jsem oči a otočil do sebe skoro půlku sklenice najednou.
„A to myslíš VÁŽNĚ?“ vydechl jsem.
„Jo. Líbí se ti laciná kurva,“ frkl. „Proto jsem chtěl někoho, kdo sem nebude chodit večer a potají. Ale nemůžu tě dostat z hlavy půl roku. Neříkám, že tě MILUJU, to ne, jen...“
„Jsem tak nějak zůstal v tobě,“ zašeptal jsem.
„Nikoho nemáš?“ naklonil hlavu. „Protože kdyby ano, rozhodně nedovolím, aby mezi náma k něčemu došlo. Rozptylovat chlapy ve středním věku, který omrzely jejich ženušky, je něco jinýho než svádět někoho, kdo má fungující vztah!“
Díval jsem se na něj, na jeho modré oči, a nevěděl, co dělat. Vodka mi stoupala do hlavy. Proboha, tenhle blonďáček... jak může tenhle andílek být...
K čertu, a CO?!
Zvedl jsem se, jemným tlakem na ramena ho položil na gauč a obkročmo se na něj posadil.
Pak jsem konečně udělal to, o čem jsem svým způsobem snil už půl roku.
Políbil jsem ho.

Strávil jsem u něj noc. A pak nejednu další. A to celého půl roku.
I když jsme se na ulici nikdy nevzali za ruku ani nepolíbili, byl jsem šťastný. A myslím, že on taky. Rozhodně z něj vyzařovalo ještě víc vnitřního světla než dřív.
Koupil jsem mu pár věcí do bytu, kupoval jsem mu oblečení, koupil bych mu naprosto COKOLIV, jen aby se na mě zase tak sladce usmál. Rozšířil jsem sbírku těch jeho cinkrlátek minimálně dvojnásobně.
A proč ne? Já ty peníze nepotřeboval, nikdy jsem moc neutrácel, nekupoval si moc oblečení, většinou chodil v černém...
Nekupoval jsem si ho. Rozhodně jsem nebyl jako všichni ti... obchodní partneři jeho otce. Kterým, mimochodem, velmi rychle a ochotně zamával, když jsme si spolu začali.
Nevím, kdy a jak jsme se vlastně opravdu zamilovali. Nejspíš se ta sexuální přitažlivost mezi námi prostě postupem času tak nějak změnila.
Miloval jsem ho, ale zároveň jsme byli nejlepší přátelé. Fungovalo to dokonale. Mělo by to tak nejspíš fungovat vždycky.
Po ne moc dlouhém čase jsem ho začal vodit i k sobě domů, nejdřív jen tehdy, když doma nikdo nebyl, pak i ve dny, kdy jsem věděl, že je tam Erika. Před mámou bych se toho neodvážil. Věděl to a dost možná ho to bolelo, ale byl na tom stejně jako já. Cokoliv bylo lepší než vůbec spolu nemoct být. Tak na to přistoupil.
Odpoledne na moje jednadvacáté narozeniny jsme leželi na gauči v našem obývacím pokoji. Máma musela nutně odjet na služební cestu, což znamenalo, že letos se vyhnu otravné oslavě narozenin se spoustou holek, o které nemám zájem.
Stejně mámě neuteklo, že NĚKOHO mám.
A teď jsem tady ležel a užíval si přesně takové narozeniny, o jakých jsem už nějakou chvíli snil. V klidu, před televizí, mazlením s někým, koho jsem miloval.
Pohladil jsem ho po ruce. Pak jsem mimoděk prsty přejel po jeho dlani, dolů na zápěstí. Tam, jak jsem věděl, byla ošklivá jizva, stejně jako na druhé ruce.
Objal jsem ho a zabořil nos do jeho vlasů.
Ano, můj drahoušek měl za sebou i pokus o sebevraždu. Nevěřil jsem, když mi to řekl. Byla to jediná věc, která mu nejen vzala z očí záři, ale dokonce mu do nich vehnala i slzy.
Bylo to krátce poté, co ho vyhodili z domu. Pár dní se schovával u své babičky. Nevěděl, jak dál. A skončilo to tak, jak to skončilo. Našli ho na poslední chvíli. Pár minut, a můj drahoušek mi nikdy nemusel vstoupit do života.
„Princátko,“ zašeptal jsem. „Miluju tě, víš to?“
„Nemysli na to,“ vzdychl. „Prosím.“
„Jak víš...“
„Když mě takhle křečovitě držíš, myslíš na to.“
Otočil hlavu a zadíval se mi do očí. Smutně se pousmál.
„Promiň...“ kousl jsem se do rtu. „Já... Já vím. Pomohlo ti to.“
„Přesně tak,“ řekl. „Prostě mi to všechno došlo. Život je krátkej na to, aby ses trápil. Nesmíš se bát dělat rozhodnutí, nesmíš se litovat. Musíš prostě... ŽÍT.“
„Žít...“
„Ale ty ŽIJEŠ, lásko. Vážně, já umím uznat, že jsem-“
„Princátko,“ položil jsem mu prst na rty. „Já to řeknu.“
Nepokusil se promluvit. Ale ten výraz, co se objevil v jeho očích, výraz obrovské radosti, ten mi potvrdil, že to říct musím.

Jestli jsem si po tom, co jsem to mámě řekl, začal něco vyčítat, tak to, že jsem to neudělal už mnohem dřív.
Nevyhodila mě. Nezačala mě nenávidět. Nechovala se ke mně chladně. Dokonce nebyla ani v šoku. První věc, co udělala, bylo to, že mě objala. A hned pak se zeptala, kdy ho pozná.
Ještě ten večer Kristian přijel. Tu noc jsme spali v mojí posteli, v objetí, a oba neskutečně šťastní.
A když jí druhý den odvyprávěl svůj příběh, máma zareagovala snad nejlíp, jak mohla.
Nevím, jak to zařídila, ale dostala moje Princátko zpátky na školu, kterou bylo nuceno po odchodu z domova opustit. A samozřejmě ho nenechala bydlet v té díře. Kristianek se přestěhoval do našeho domu, do mého pokoje.
Myslím, že máma si ho okamžitě zamilovala. Aby ne. Zamilovat se do něj bylo tak jednoduché. A dělal mě ŠŤASTNÝM, a která máma by to nechtěla pro svoje dítě?
Kristian si dodělal maturitu. Na vysokou školu se rozhodl nejít. Koneckonců, to by nebylo nic pro mého malého bohémka. Samotného mě moje studium zmáhalo, a říkal jsem si, že dělat práva, i když odjakživa tíhnu ke psaní, byla hloupost.
A tak jsem se rozhodl se školou seknout. A Kristian mě podpořil.
Máma nebyla nadšená, ne hned. Ale když pochopila, že budu ŠŤASTNÝ...
Našel jsem si práci v novinách, a netrvalo to ani moc dlouho. Jenže v jiném městě. A to znamenalo jediné...

Naložil jsem naše kufry do auta a otočil se.
Kristian dneska jenom zářil. Občas jsem mu jeho povahu záviděl. Pro něj to stěhování znamenalo velké dobrodružství.
Mně se splnil sen. Jakkoliv jsem byl tady spokojený, už od chvíle, kdy se nastěhoval, jsem chtěl mít byt jen s ním, byt, kde si budeme moct dělat naprosto cokoliv, hnízdečko, co bude jen a jen naše. Ne mrňavou garsonku. Prostě... byt.
I když sen se nejspíš plnil i jemu. Dobře, nejspíš se mu plnil ten poslední skoro celý rok.
Zmínil jsem se, že prodal pár obrazů? A já mu slíbil, že bude moct v klidu malovat dál. Dokud vyjdeme s penězi, udělám všechno pro to, abych mu to umožnil.
Nevěděl jsem na sto procent jistě, jestli nám to všechno vyjde, ale pokusit jsme se... prostě museli.
Došel jsem k němu a položil mu ruku na záda otočil se na mě, usmál se, zase tak rozkošně.
„Můžeme jet,“ řekl jsem. „Mami?“
„Hodina jízdy. Já vím,“ vzdychla máma. „Ale budete mi chybět, zlatíčka moje.“
„Ty nám taky, mami,“ zamumlal jsem a objal ji. „A ty taky, Eri. Včetně tvýho pitomýho zvyku vpadat do pokoje v tu nejnevhodnější chvíli.“
„Taky tě miluju, brácho,“ zakřenila se Erika.
Kristian se dál usmíval.
„Díky,“ řekl tiše. „Za všechno...“

Zamáčkl jsem nedopalek páté cigarety o dno popelníku a zavřel oči. Na chvíli jsem podržel dech v plicích a pak vyfoukl obláček dýmu.
Proč, honilo se mi hlavou. Proč jsem si tohle tak dlouho bral? Tohle štěstí. Kdybych nebyl idiot, mohl jsem dávno někoho mít, držet se s ním za ruku na ulici, nestydět se. Protože ano, dřív bych se styděl.
Kdybych nebyl idiot, mohl jsem být šťastný už v šestnácti, v sedmnácti.
Kdybych nebyl idiot, nemusel jsem mít Kristiana...
Uslyšel jsem dveře balkonu.
„Jestli nemáš kabát, tak se koukej zase vrátit, Princátko,“ frkl jsem. „Je tu zima.“
„To v posteli bez tebe taky,“ konstatoval.
Sedl si mi na klín.
Otevřel jsem oči a setkal se s jiskřičkami v jeho pohledu.
„Ano, už zase přemýšlím,“ vzdychl jsem. „Promiň...“
„Víš, když něco nemůžu dostat z hlavy,“ pohladil mě po tváři, „sednu si a maluju. A když maluju, ty myšlenky na to mizí. Když nemůžu dostat z hlavy konkrétní věc, namaluju tu, i kdybych ten obrázek měl pak vyhodit nebo spálit.“
„Ale já neumím malovat, lásko,“ usmál jsem se.
„Ne. Umíš psát,“ zaculil se.
Zamrkal jsem. A pak ještě jednou.
„Ty chceš, abych o nás dvou něco NAPSAL?“
Kývl.
„Neručím za to, že to pomůže. Ale zkusit to můžeš, nebo ne? Zkusit se má všechno.“
„Jo. Zkusit se má všechno.“
Měl na sobě jen džíny a tričko. Musel mrznout.
„Vrátíme se do postýlky?“ zeptal se. „Zítra musíme sehnat nábytek, víš? Nemůžeme spát až do odpoledne.“
„Dobře, vrátíme,“ souhlasil jsem. „Ale možná budu potřebovat trochu pomoct s usínáním, Princátko...“
„Milerád,“ zaculil se. Sklonil se a políbil mě na rty. „Mimochodem, je pár minut po půlnoci. Všechno nejlepší k dvaadvacetinám, lásko...“