Něco o (Těch zatracených.) závorkách

Tak si říkám, jestli jsem Gramatické okénko dneska nezměnila spíš na Typografické okénko. (Mimochodem, kdybyste snad věděli o nějakém komplexním Typografickém okénku kdekoliv na netu, prosím, šoupněte mi odkaz. Momentálně bojuju s parodií na sazbu Buzničky a VÁŽNĚ bych tam toho chtěla mít blbě co možná nejmíň.) Ale když jsem se nedávno ptala, čemu bych se podle vás měla v Okénku věnovat, závorky byly jedním z návrhů. Takže hádám, že jimi zase tak docela nepohrdnete, co?

Víte, závorky jsou vaše kamarádky. Závorek se nemusíte bát. Závorky vám umožní vložit doprostřed věty vsuvku, která vás momentálně napadla, ale nehodí se dát ji jen 'mezi čárky'. Umožní vám vyjádřit nějakou vedlejší myšlenku mimo větu. Zkrátka a dobře umí být zatraceně užitečné. Ale jen když s nimi umíte správně zacházet.

Aby bylo jasno, pravidla pro závorky nejsou složitá. Vlastně se dá říct, že v češtině najdete jen málo jednodušších věcí. Možná to, co vám za chvíli napíšu, dávno víte, případně jste si to sami nějak odvodili. Protože závorky jsou vlastně jen o citu a o tom, co chcete říct.

Když chcete napsat závorku, máte všehovšudy dvě možnosti a jedno kritérium, podle kterého se rozhodnout. Dáváte pozor? Tak prosím.

Blabla (blablabla) bla.

Aneb 'vkládáme závorku do věty'. Používáte ho v případě, že se obsah závorky úzce vztahuje k větě, případně je rovnou její součástí. Věta v závorce pak začíná malým písmenem a nekončí tečkou. V případě potřeby ale můžete na konci použít otazník nebo vykřičník. Pakliže vám tento druh závorky vyjde na konec věty, napíšete závorku a ZA NÍ tečku.

„Na to zapomeň, ty nadržená zrzavá děvko,“ frkl Lukáš a (k Patrikovu nesmírnému zklamání) přetáhl si přes hlavu tričko.

„Můžu snad za to, že vypadáš, jak vypadáš?“ hájil se Patrik (od začátku týdne už potřetí).

Blablabla. (Blablabla.)

Aneb 'vkládáme závorku za větu'. Tuto možnost použijeme v případě, že se obsah závorky k předcházející větě zase tak úzce nevztahuje a jedná se spíš o jakousi poznámku 'mimochodem'. Věta v závorce nám začíná velkým písmenem a končí příslušným interpunkčním znaménkem. Vždy platí, že úvodní závorku umisťujeme za tečku předcházející věty.

„Zase máš můj ručník!“ ohradil se Patrik. (A skutečně usilovně se snažil probodnout svého spolubydlícího pohledem.)

„Zase jsi vypral můj ručník a neřekl mi to!“ odsekl Lukáš. (A probodávající pohled Patrikovi se stejným úsilím oplácel.)

Samozřejmě, že pokud jde o interpunkci v rámci závorky, platí pravidla, o kterých jsme si pověděli v TOMTO ČLÁNKU.

Pro dnešek bychom asi byli hotoví, co myslíte? Doufám, že jsem vám aspoň trochu pomohla v pochopení 'závorkového' problému. A klidně mi dejte vědět, o čem byste si chtěli nejvíc přečíst příště. Jsem otevřená veškerým návrhům. =)