7 – Pohlazení

Asi bych se vám měla omluvit za to, že je tu dnešní kapitola tak pozdě. Pardon. Ale znáte to, Vánoce, návštěvy babiček... Klasika. A když jsme se vrátili, nějak se mi nechtělo ten díl hned házet. Vlastně se mi nechce ani teď, ale mám pocit, že už bych měla, takže... No, prostě tak.

Takže stručně. Na příště jste si odhlasovali Pouta. Upřímně, nic jinýho jsem ani nečekala. Škoda, že jste mě aspoň trochu nepřekvapili. Ale tak... nevadí. Na přespříště máte zase další možnost. Tak se pusťte do hlasování.

A taky do čtení, jistě. Užijte si... ;)

„Přidej, Luky.“
„Ale no tak. Tohle stačí.“
„Prosím, přidej?“
„Kruci, Patri, nekoukej se na mě takhle.“
„Prosím prosím...“
„Lásko, vážně, už máš toho vaječnýho koňaku ve skleničce až až, nezdá se ti?“
„Kdyby jo, nechci po tobě víc.“
„Zrzounečku, já vím, že si asi myslíš, že vaječňákem se nedá opít, ale-“
„Nebuď na mě zlej, Luky. Potřebuju povzbudit.“
„Měl bych hned několik možnejch způsobů, jak to udělat...“
„Ach, díky, ale vaječňák bude dostatečný pohlazení pro moji unavenou dušičku...“
„Měl bych i několik možnejch způsobů pohlazení, a ne jen pro dušičku.“
„Jak můžeš bejt po těch šílenejch dvou dnech tak nadrženej, Luky?“
„No, já nevím. Osobně mi nepřišly nějak extra šílený, příšerný, nebo tak něco. Bylo to docela fajn, copak tobě to nepřijde?“
„Kdybych do sebe za odpoledne nehodil tři kafe, asi jsem dávno usnul.“
„Hm... Stalo se něco, co nevím?“
„Co? Ne. Asi ne. Nevím. Nějak asi pořád nesu následky tý promilovaný štědrovečerní noci. Nepovedlo se mi to dospat.“
„Hele, já byl taky vzhůru, vzpomínáš?“
„Vzpomínám.“
„Něco mi říká, že jsi spíš včera v noci tak trochu... nemohl usnout. Nemám pravdu?“
„Někdy tě vážně nenávidím, Lukášku, víš to? Začínáš bejt zbytečně inteligentní.“
„Tak o co jde? Copak trápí tvoji zrzavou hlavičku? Nesouvisí to náhodou s tím, jak z nás tvoje maminka tahala, jestli jsme už stanovili datum svatby?“
„...“
„A jak se nás ta moje dneska ptala na totéž?“
„Hrozně a příšerně a neskutečně tě nenávidím, lásko.“
„S tím se dokážu smířit.“
„Rozhodně to s tím nesouvisí, jasno? Rozhodně.“
„Jasně, že ne. A proto jsi sebou včera v noci házel tak, že jsem chvílema přemejšlel, že tě buď jednoduše přilehnu, nebo ušoustám do bezvědomí.“
„Chvílema... Taky jsi nemohl usnout?“
„Ne, s tím bych problém neměl. Problém byl to, jak mě pořád dokola a dokola budil jistej převalující se zrzek.“
„Promiň...“
„To nic, zlato. Dej si vaječňák. Nebo kdybys třeba chtěl rovnou vodku...“
„Vaječňák je fajn, Luky.“
„To jsem rád. Vážně bych nerad, aby ses opil do bezvědomí, nebo tak něco. Byl bys pak v noci nepoužitelnej.“
„Stejně budu. Jsem hrozně utahanej.“
„Hm, jsem si jistej, že pár správně orientovanejch pohlazení...“
„Luky, kdy stanovíme datum?“
„Co to?“
„Požádal jsi mě o ruku. Jsme zasnoubený. Asi by se od nás fakt očekávalo, že... řekneme, kdy se vezmeme.“
„Zrzounku, ptáš se, protože si mě už chceš vzít, nebo proto, že se od nás očekává, že to uděláme? Protože se to neočekává tak brzo, jakkoliv jsou naše mámy natěšený. Vlastně i kdybysme se vzali až za půl roku-“
„Nechci, aby to bylo za půl roku.“
„Ehm... Tak fajn. Víš, já na tebe jen nechci tlačit. Ty jsi svatbu nechtěl, začal jsi, až když já tě požádal, takže jsem si říkal... Uf. Ale musím přiznat, že jsem rád, že tě vzhůru nedržela představa, že se fakt bereme.“
„Ale držela. Jen ne v tom špatnym slova smyslu. Spíš jsem si říkal... jestli ty nechceš vycouvat.“
„Nikdy.“
„Výborně.“
„Chceš to datum stanovovat hned, zrzounečku?“
„Proboha, jen to ne. Jsem úplně mrtvej. Spal jsem tak... tři nebo čtyři hodiny.“
„Jo, měl jsi dneska kruhy pod očima. Byly vidět i přes ten korektor, co jsi na ně naplácal.“
„A to mi říkáš TEĎ? Proboha, co si o mně musela myslet tvoje máma? A tvoje ségra?!“
„Nic, co by si už dávno nemyslely. Prostě předpokládaly, že jsme celou noc souložili. Stejně jako včera vaši.“
„Hm, tak to je v pořádku.“
„Proč jen jsem věděl, že tohle řekneš?“
„Znáš mě, Lukášku. Skvěle mě znáš.“
„Kruci, teď mi to došlo. Ony si myslely že... Dej mi trochu toho vaječňákovýho pohlazení pro duši, ano?“
„Bacha, Luky. Prudérní sekretářka zase vystrkuje růžky.“
„Neboj. Tohle ji velice rychle zaplaší.“
„To a pár správně orientovaných jiných pohlazení.“
„Patri, snažím se tu pít.“
„Hlavně to nepřeháněj. Jinak v noci nebudeš použitelnej.“
„Já myslel, že jsi unavenej.“
„Tak nebudeš použitelnej ráno.“
„Zrzounečku, ani prudérní sekretářky se neopijou vaječnym koňakem.“
„Hm... Pravda. Tak mi ještě trochu nalij, když už jsi mi musel sebrat tu lahev.“
„Jak si přejete, můj pane...“
„Pitomečku. Poslyš, co bys řekl na poklidnej večer u televize? Mohli bysme si pustit nějakej hezkej film, válet se...“
„Nemůžu se zbavit pocitu, že mi říkáš, ať laskavě vstanu a jdu něco pustit.“
„Miluju tě, Luky, víš? Moc tě miluju.“
„No jo pořád. Tak ze mě sundej svý nohy, buď tak hodnej. A řekni, na co bys tak měl náladu. Něco psychologickýho, náročnýho a temnýho, nebo-“
„Co třeba Mrtvá nevěsta?“
„Jo, lásko. Takže je to 'nebo'...“

„Hm... Patri, myslím, že mám v žebrech vraženej tvůj loket.“
„Já mám zas čelo otlačený o tvý rameno. Bolí to.“
„Ale prosím tě. Pohladíme. Pofoukáme...“
„Jsi blbec, Luky. Můj blbec...“
„Někdo je tu celej rozněžněle rozespalej.“
„Fajn. Jsi idiot.“
„Tvůj idiot...“
„Hm. Dám ti malou radu, Luky. Proboha se nekoukej na ten gauč.“
„Jo, je mi to jasný. Nevadí. Zejtra to vyčistím.“
„To by asi bylo záhodno.“
„A stanovuju nový pravidlo. Když jsi utahanej, máš zakázáno dívat se na filmy s pitím v ruce. Zejména s něčím jako vaječnej koňak.“
„Ale ty taky, hezounku. Nebyl jsem JEDINEJ, kdo u toho filmu usnul.“
„Hm... Fajn. Přiznávám, že jeden flek je i ode mě. Tak co? Půjdeme do postele?“
„Jo, Luky. Půjdeme do postele...“