4 – DNA

Proboha, to už je zase čtvrtej díl další fáze vztahu? Ten čas ale letí, fakt... Ale tak nevadí. Kapitola je připravená, dneska poněkud delší než minule. Ale ještě než se k ní dostaneme...

Docela jste mě překvapili, když jste minule tak intenzivně hlasovali pro jiné téma než to, co bylo můj soukromý favorit. Bradavky nakonec vyhrály jen o jeden jediný hlas. Proto jsem se rozhodla, že tenhle týden vylosuju jen pět nových témat, a Terapii ponechám v hlasování. Jestli po ní tak toužíte... Teď máte šanci ji prosadit. (A vůbec to nesouvisí s tím, že bych na ni už měla nápad, kdepak...)

Ehm, jo. Tak já přestanu kecat. Víte, kde je anketa. A víte, kde je kapitola. Tak přeju hezký den a užijte si čtení... =)

„Ach, konečně doma.“
„Jo, konečně, Patri.“
„Jsem utahanej jako kotě.“
„To mi povídej. Nejradši bych jen padnul do postele a spal.“
„Sakra. A já doufal v trochu sexu.“
„Nejradši bych jen padnul do postele, pomiloval tě a PAK spal.“
„Jo, tenhle obrat jsem čekal. Lukášku...“
„Ale nejdřív se chci zahřát. Je mi hrozná kosa.“
„Zahřátí k tomu sexu tak nějak patří, ne? Teda, aspoň obvykle...“
„Patri, dej ty pracky pryč. Jsou LEDOVÝ!“
„Hm, lásko, to jsem nevěděl, že jsi tak zimomřivej. Mhm...“
„No tak, zrzounku. Mám z tebe husí kůži!“
„Vždyť jsem ti sáhnul jen na tvář. A tu máš zmrzlou i tak.“
„Stačilo představit si, že bys sáhnul jinam. Varuju tě, Patriku. Jestli to zkusíš, na dalším tréninku budu NEPŘEDSTAVITELNĚ zlej.“
„Hm, stejně bych to měl chuť pokoušet. Ale... No, mohl bys bejt při tom sexu zákeřnej. Takže... Dáš si kafe, miláčku?“
„Uvaříš mi? Díky, jsi zlatej...“
„To už jsem dneska párkrát slyšel.“
„Já vím. Ale když ty vážně jsi.“
„Já věděl, že tě nemám nechat, abys se mnou šel na to kafe s bráchou. Bylo mi jasný, že ho nevydejcháš.“
„To není, že bych ho nevydejchával, jen prostě...“
„Jo. Na bráchu si musí člověk trochu zvyknout. Trochu víc.“
„No, já si spíš musím zvyknout na myšlenku, že vy dva máte skoro stejnou DNA. Přijde mi to naprosto nemožný. A nejen proto, že on má normální hnědý vlasy a hnědomodrý oči. Vy jste prostě... úplně jiný!“
„Lásko, jsem jinej než kterejkoliv z mejch bráchů. Ano, ÚPLNĚ jinej. Jsem teplej.“
„Ale Petr je... mnohem vážnější.“
„Já vím.“
„Nechápu, kde jsi vzal tu svoji uvolněnost a extravaganci, když tví bráchové jsou-“
„Opakuju. Jsem teplej.“
„To je všechno?“
„Teplá zrzavá ovce rodiny, to ti nestačí?“
„Ehm... Jo, dobře. Chápu. DNA v tvým případě prostě selhává.“
„Tak jako... neselhává. Jedna moje babička byla zrzavá.“
„A kdo byl bohémskej cvok?“
„No, v tomhle jsem asi první.“
„V tom případě jsem rád, že je bohémskej cvok zrovna ten teplej. Když si představím, že bych měl chodit s tvým bráchou...“
„S mým bráchou bys nechodil. Nikdy by ses do něj nezamiloval, kdyby se k tobě nastěhoval on. Žádnej z mejch bráchů by se nechoval tak, jako jsem se choval já. Když o tom tak přemejšlím... bylo by to jako bys chodil... sám se sebou.“
„Díky. Právě jsi mě vyděsil ještě víc, zrzounku.“
„No, a teď si to vezmi. Dál bys byl nudná sekretářka. Nikdy by ses nestal trenérem. A hlavně... Neužíval by sis perfektního sexu.“
„Tvoje priority jsou okouzlující. Ten prstýnek na tvý ruce...“
„Ehm, jo. Vidíš to. Zapomněl bych.“
„Ty víš, jak potěšit, co?“
„Ale jistě, že vím. Třeba... tímhle kafem.“
„Ach, díky. Já tě fakt miluju.“
„V tuhle chvíli miluješ kofein. Neříkej, že ne. Vidím ty pohledy, co na ten hrnek vrháš.“
„Příjemně zahřívá prsty.“
„Bez obav. Já nehodlám žárlit na hrnek kafe.“
„Výborně.“
„Pojď. Sedneme si na gauč. Jen si taky vezmu svůj hrnek.“
„Svůj hrnek přeslazenýho mírně kafem obarvenýho mlíka?“
„Přesně ten. Jo, to je vlastně docela vtipný. Z bráchů jsem jedinej, kdo ho tak pije. Oni mají rádi černý. Oslazený jen mírně, případně vůbec.“
„Možná je tvoje DNA vadná.“
„Tak to každopádně je, že ano. Homosexualita je přece taky geneticky daná.“
„Hm, takže my jsme OBA vadný, ano? To tak rád slyším, miláčku.“
„Možná vadný... Ale jeden pro druhýho absolutně dokonalí.“
„...“
„Co tak koukáš? No jo, já vím, zase jsem přehnaně citlivej.“
„Ale nejsi. Máš pravdu. JSME pro sebe dokonalí. I když se k sobě na první pohled vůbec, ale vůbec nehodíme.“
„Tak znáš to, protiklady se přitahujou...“
„Mhm... Jo. To přitahujou. Víš, když mi bylo dvacet, byl jsem rozhodnutej nikdy nechodit s nikym, kdo není rocker, protože jsem měl pocit, že si s nima prostě nebudu rozumět. Pak jsem sice dělal ústupky, ale stejně jsem nikdy nepředpokládal, že bych se dal dohromady s někým, jako jsi TY.“
„No, tak to jsem hrdej, že jsem tě přesvědčil změnit názor.“
„Právě jsi přehodil nohu přes můj klín.“
„Chci se mazlit.“
„Tak si hlavně nevylej to kafe.“
„Cyniku. Kazíš romantickou chvíli.“
„To byla romantická chvíle? Sakra, nikdy to nepoznám.“
„...“
„No jo, prosím tě. Fajn, byla to romantická chvíle, miláčku můj.“
„Tohle říkáš ironicky!“
„Ale neříkám!“
„Blá, blá, blá. Začínám mít pocit, že si myslíš, že mě máš jistýho. Asi bych měl udělat něco, co tě přinutí, aby sis mě začal patřičně vážit!“
„Mám ti skočit pro čokoládovej dort?“
„LUKÁŠI!“
„Co? Abych si tě začal patřičně vážit, musel bys... Au. AU! Patri, nepíchej do mě, buď tak hodnej!“
„Ts ts ts, tak teď si budeš stěžovat ještě na tohle?“
„Když je to prstem, stěžuju si vždycky.“
„Hm, to je fakt.“
„Au! Necháš toho?“
„Přinuť mě.“
„Jak? Mám ti říct, že si tě vážím i bez přibí... AU!“
„Hlavně si nevylej kafe, Lukášku.“
„Ty jeden zrzavej parchante...“
„Čekáš, že do tebe přestanu šťouchat, když mi říkáš tak OŠKLIVĚ?“
„No tak, lásko. Zrzounečku. Miláčíčku.“
„Ale ale, copak se nám to tu děje? Z Lukáška se nám stává buzna? MILÁČÍČKU?“
„Z Lukáška se stává velice zoufalá buzna. Au. Tohle ale fakt bolí! Hodláš mě upíchat k smrti?“
„Jo, jednou mám v plánu přesně to.“
„Au! Ale víš co? Já ti to můžu vracet, víš?“
„AU! To je ovšem podraz. AU!“
„To není podraz. To je přiměřená sebeobrana. Stejně jako...“
„Hele, to je moje kafe!“
„Jen nechci, aby sis ho vylil. Tak... Hezky ho odložíme... A to moje taky.“
„L-Luky? Já myslel, že to kafe potřebuješ. Aby ses zahřál a povzbudil a... Tak. O co se snažíš?“
„Ale. O nic. Přiměřená sebeobrana.“
„A to má bejt... LUKÁŠÍÍÍ!“
„Problém, Paťulínku?“
„Ano! Ano! Luky, nedělej to! Nelechtej! To je HNUSNÝ! NÉ!“
„Přinuť mě přestat.“
„Miluju tě. MILUJU TĚ!“
„TAK teplej nejsem, aby ti tohle pomohlo.“
„Prosím. Luky, PROSÍM!“
„No, to je lepší, ale...“
„Nebudu tě už šťouchat. Přísahám, už nikdy do tebe ani jednou nepíchnu, dokud o to přímo nepožádáš! LU... KÁ... ŠI!“
„Fajn. Přemluvil jsi mě.“
„Uf. Díkybohu. Kriste...“
„Ale teď, Paťulínečku...“
„Co je? Co chceš? Já se tě bojím!“
„Neboj. Nemáš proč. Jen chci...“
„Mhm... Nech mě hádat. Párkrát si píchnout do mě?“
„Doufal jsem, že to bude víc než párkrát. Jak jsi to uhodl?“
„Rozepínáš mi kalhoty. To tě trochu prozrazuje.“
„Paťulínku...“
„Jo, Luky. Jo. Udělej mi to...“