Čtvrtá adventní neděle

Já vám nevím, ale taky tak neskutečně nestíháte? Já osobně toho totiž mám vážně hodně a tak nějak prostě nevím, kde mi hlava stojí. Cukroví, úklid, pak zas další cukroví... Fakt nevím, kam dřív skočit. A přiznávám, že tuhle část adventního speciálu jsem ťukala včera večer, prakticky do noci, protože jsem měla všechno, jen ne náladu, a taky mi to všechno, jen ne šlo. Takže to možná ani moc nestojí za čtení, a to neříkám jen proto, abych vás přiměla komentovat.

Pokud jde o štědrovečerní speciál, nechci vám nějak brát iluze, ale ani vám nemůžu slíbit, že bude. v plánu byl, ale jak říkám, nevím, kde mi hlava stojí, a vážně nechci dneska večer narychlo sesmolit nějakou kravinu jen proto, abych něco napsala, takže... Prostě tak. Zkrátka doufejte ve vánoční zázrak, ale nepočítejte s ním stoprocentně. Protože já fakt nevím, jestli to stihnu.

Zatím si ale hezky užijte posledí adventní speciál. Snad se vám aspoň bude líbit. ;)

„Luky, fakt mě to přestává bavit.“
„Co přesně, lásko moje?“
„Mluvit s tebou přes zavřený dveře ložnice.“
„Kušuj. A neodvažuj se je otevřít.“
„Víš, většina lidí se s balením dárků zavře právě do tý LOŽNICE, ne že tam zavře svoji drahou polovičku a zabere si pro sebe celej byt!“
„Kdyby drahá polovička spolupracovala a šla se dívat z okna, než ty dárky přetahám ze skříně v chodbě do ložnice, nemusela bejt teď zavřená v ložnici!“
„Kdyby drahá polovička tušila, že seš fakt schopnej ji do tý ložnice zavřít, věř, že by se dívat šla!“
„No jo, zrzounku. Prostě jsi mě podcenil.“
„Luky, no tak, nebuď zlej. Pusť mě ven.“
„Ani omylem. Mám tu všude roztahaný dárky pro tebe. Z tý ložnice se jen tak nepodíváš.“
„To je absolutně NEFÉR, ty zatracenej zmetku s uhrančivejma očima!“
„Život nebejvá vždycky fér.“
„LUKÝ! Potřebuju na záchod!“
„Než jsem tě tam zavřel, ptal jsem se, jestli potřebuješ, a ty jsi řekl, že jsi byl před chvílí. Smůla.“
„Ale to už je hrozná DOBA!“
„Jsi tam deset minut.“
„Mně to přijde jako věčnost.“
„Jo, lásko, věř, že mně taky.“
„Nudím se!“
„Vzal sis tam s sebou knížku.“
„Jo, ale nedal jsem si kdovíjak záležet na výběru. Netušil jsem, že jsi fakt schopnej mě tu zamknout!“
„Říkám. Podcenil jsi mě.“
„Luky, já se fakt nudím.“
„Buď rád, že jsem tě zavřel do ložnice a ne do pokoje pro hosty.“
„V tom nevidím rozdíl.“
„Ne? V ložnici máš lubrikant a sbírku erotickejch hraček. Udělej si pohodlí a trochu si zarelaxuj, Paťulko. Po tom všem předvánočním shonu si to zasoužíš.“
„Ani jsem si nemohl zapálit svíčku na adventním věnci!“
„Je šest odpoledne. Na zapálení svíčky ještě bude času...“
„Ale to na to nebudu mít náladu, víš?“
„Blá, blá, blá. Patri, já se tu snažím soustředit. Zatraceně, pitomej papír...“
„Víš, já bych ti s tím balením klidně pomohl. Moc rád balím dárky. Jen mě pusť ven a-“
„Skvělej pokus, lásko moje. Ani omylem.“
„Zatraceně.“
„Říkám. Vezmi si vibrátor a užij si trochu toho soukromí.“
„Posíláš mě masturbovat, aby ses mohl soustředit na balení dárků, ano? To je přímo zvrhlý, Lukáši. A myslím, že se na ty dárky už nebudu moct dívat stejnejma očima.“
„Ty moje kouzelná malá drama queen...“
„Nesnáším tě, Luky, fakt.“
„Hele, jestli se tam fakt nudíš, nemáš náhodou dárky nacpaný ve skříni?“
„V pokoji pro hosty.“
„Hups.“
„Stejně jako balicí papír.“
„Stane se.“
„Luky, já se NUDÍM!“
„Já ti nadhodil hned několik možností, jak se zabavit, to, že je nevyužíváš, je tvoje vina.“
„Kdybych aspoň měl mobil...“
„Říkal jsem ti, ať si ho vezmeš, vzpomínáš? Ale ty jsi zjevně nevěřil, že bych tě do tý ložnice dokázal vážně zavřít...“
„Ano, to jsem ti už několikrát zopakoval.“
„Paťulínku, nebuď protivnej. Jsou Vánoce, svátky klidu a míru...“
„Asi tě klidně a mírně uškrtím, až mě pustíš ven.“
„Díky za motivaci, proč tě rozhodně nepouštět.“
„Chceš mě tu držet po zbytek mýho života?“
„Přesně tak.“
„To se mi ani za mák nelíbí.“
„To věřím.“
„Lukášku...“
„Co bys rád?“
„Víš co? Asi si fakt to čekání, než skončíš, trochu zkrátím.“
„Přece jen otevřeš tu knížku?“
„Ne. Šuplík s erotickejma pomůckama.“
„Hm... To je taky docela fajn varianta. Poslyš, hodláš bejt hlasitej?“
„Ach, ano, Luky, to každopádně.“
„Výborně. Aspoň mě u toho balení trochu zabavíš.“
„Co? Ale to je-“
„A nezapomeň mi přesně popisovat, co tam děláš, ano? Velice... detailně.“
„Ty jsi mě zavřel do ložnice a čekáš, že tě budu zabavovat? To si fandíš, Lukášku.“
„No tak, Patri, nebuď zlobivej...“
„Hm, tak fajn. Chceš to podrobně? Otvírám šuplík...“

„Bože.“
„Jo, Patri.“
„Bože.“
„Mhm...“
„Bože, Luky.“
„Ano, ano, ano.“
„Tohle bylo něco.“
„Já vím.“
„A víš, že tohle zas tak často neříkám.“
„Říkáš to skoro pokaždý.“
„Ticho, Lukášku.“
„Sakra. Tohle budeme muset dělat častějc. Dlouho mě nic nevzrušilo tak moc jako poslouchat tě, jak si to děláš...“
„Přiznávám, že i mně to připadalo zatraceně sexy.“
„Bože, Patri...“
„Teď už mě laskavě pustíš do obýváku?“
„Hm... Ne. Než jsem se rozeběhl do ložnice, stihnul jsem zabalit přesně jeden dárek.“
„Takže tu musím zůstat zavřenej, jo? Ksakru.“
„Navrhuju dohodu. Přesuneš se do pokoje pro hosty. Nebudeš se koukat do obýváku. Já přestěhuju dárky do ložnice. Budu je balit tady. A ty máš celej byt. Můžeš si zapálit adventní věnec... A tak.“
„Mám lepší návrh.“
„Poslouchám.“
„Balíš všechny dárky, co máš, viď? I pro mámu, pro ségru...“
„Jo, chci to mít z krku.“
„To jsme dva. Takže... Přetaháš sem jen dárky pro mě. Zabalíš je. Já v pokoji pro hosty zabalím ty pro tebe. A pak si v obýváku zapálíme svíčky na adventním věnci, uděláme si svařák, nabereme si na talířek cukroví a zabalíme společně ten zbytek dárků.“
„To je geniální nápad, Patri.“
„Souhlasíš?“
„Absolutně.“
„Super. Tak... Abych se nenápadně přesunul do toho pokoje pro hosty, co?“
„To by bylo ideální, zrzounku. Ale nejdřív...“
„Copak?“
„Pojď blíž. Dej mi pusu. Ještě se můžeme pár minut mazlit...“