Třetí adventní neděle

Třetí adventní neděle, a já pořád nemám koupenou drtivou většinu dárků. No nic. Aspoň že pro vás tu dárek mám. Zase jeden z těch předčasných. Patrik a Lukáš a JEJICH třetí adventní neděle.

Mezi náma, jsem moc ráda, že jste tenhle nápad přijali tak hezky a mile. Chvíli jsem měla obavu, jestli těch dvou cvoků třeba nebudete mít dost, když vám je budu cpát tak často. Ale já vím, téhle dvojky nemáte nikdy dost, že ano?

Takže... Užívejte si advent, děcka. Dneska se mrkneme na to, jak kluci řeší předvánoční přípravy... =D

„Au! Luky, sakra!“
„Promiň. Tohle nebylo v plánu.“
„To doufám, protože... Au!“
„Lásko, promiň, ale tvůj velkej zadek se mi prostě plete v cestě.“
„VELKEJ ZADEK?“
„Ano, velkej zadek. Takže buď tak hodnej a UHNI, protože jinak ty rohlíčky spálím.“
„Potřebujeme větší kuchyň. Nutně.“
„Ne, lásko moje, jen potřebujeme bejt líp vzájemně koordinovaný.“
„Mně vždycky přišlo, že jsme přímo skvěle... Dávej si s tím plechem pozor!“
„Bez obav, mám to pod kontrolou. Naprosto pod kontrolou.“
„Jasně, že máš. A já vlastně nejsem zrzek, ale blonďák.“
„V tom případě mi okamžitě vrať prstýnek, lásko moje. A vysvětli ty pihy.“
„Hnědá tužka na oči.“
„Mhm... Už máš ten druhej plech zaplněnej, mimochodem? Šup šup, ať trouba nejede naprázdno!“
„Bože, nechápu, že jsem se do tohohle nechal uvrtat. Máma by nám přece cukroví dala. A tvoje taky. Tak co tě to popadlo, hezounku, že chceš píct vlastní?“
„Jen pár kousků, Patri.“
„No jo, já vím, ale... Stejně. Ani jeden z nás se na pečení cukroví nepodílel tak od svejch deseti let. To je HODNĚ dlouho.“
„Ale jde nám to, no ne?“
„Jasně. Mámě jsi volal teprve pětkrát.“
„Ticho, ano, Paťulínečku? Ty máš radost z toho adventního věnce, na kterým tamhle hoří svíčky, nech mě mít radost z cukroví.“
„Aha, tak tohle byl ten argument, co mě nakonec přesvědčil.“
„Čemu na 'ticho' jsi nerozuměl?“
„Nejsem si jistej. Buď tomu 'ti', nebo tomu 'cho', lásko moje.“
„Koleduješ si, Patri.“
„Hm, přijde trest? Já tohle všechno klidně shodím na zem a vyskočím na linku.“
„Jo, zrzounku, jestli nepřestaneš, tak přijde trest.“
„Ach, ano...“
„Tvůj trest bude to, že žádnej sex nebude.“
„!!!“
„Copak, lásko moje?“
„To nemyslíš vážně! Žádnej sex?!“
„Myslím to smrtelně vážně. A nekoukej tak a tvaruj rohlíčky.“
„A nemůžu je radši jít obalovat v cukru? To mě vždycky nejvíc bavilo. Zejména když byly velký... ztráty na životech.“
„Bohužel, tohle jsou... asi tak poslední. Ale můžeš obalovat ten druhej plech.“
„JUPÍ!“
„Pokud ho teda konečně doděláš.“
„Menší jupí.“
„Tak mě k tomu pusť, prosím tě. Nebo tu budeme ještě tejden.“
„No dovol? Podceňuješ snad moje schopnosti?“
„Jen docela maličko.“
„Fajn. Tim pádem na to nešmatej. Já to udělám sám. Kušuj! Dej ty pracky pryč!“
„Donuť mě. Au!“
„A příště tě přes ty prsty neklepnu rukou, ale rovnou vařečkou.“
„To ale bolí!“
„Máš poslouchat, když ti říkám, ať dáš ruce pryč. Já to zvládnu. Chybí mi už jen pár rohlíčků. Tak... tři, řekněme.“
„Fajn, tak přidej na tempu, miláčku, ať to můžeme dát do trouby.“
„Klídek. Nespěchej, Luky. Vánoce jsou svátky klidu a míru, vzpomínáš? Žádnej stres.“
„Ještě před chvílí jsi sám byl značně vystresovanej.“
„Mlč a podej mi hotovej rohlíček.“
„Co? Myslíš, že tě je nechám sežrat už dneska?“
„Nechci všechny. Jen jeden. Chci ochutnat. A netvrď mi, že ty už jsi to neudělal. Viděl jsem tě, jak si cpeš do pusy jeden zlomenej.“
„Nic takovýho jsem rozhodně neudělal!“
„V levym koutku máš cukr.“
„Zatraceně.“
„Hm... Mimochodem, tady máš ten plech rohlíčků. Můžeš ho vesele dát píct.“
„Aleluja. Tak uhni ten zadek, ano? Tak. A rovnou se pusť do dalšího plechu, ten bude asi posled... Patriku, jdi od těch rohlíčků!“
„Netufím, o fem to mlufíf. Faký vohlífky?“
„Sype se ti od pusy moučkovej cukr, lásko.“
„Mhmpf...“
„Neříkal jsi, že chceš JEDEN?“
„Chmpf... hm. Říkal. Ale ty jsi mi ho odmítnul vydat, takže jsem musel... využít situace.“
„Jsi moc zákeřnej zrzounek.“
„To víš, to se tak někdy stane...“
„Pojď sem. Dej mi pusu.“
„Sladkou pusu?“
„Když to říkáš. Hm...“
„...“
„Tak. Jdeme na další plech.“
„A to musíme?“
„Jo, Patri, musíme. A pak ještě linecký. A pracinky.“
„Víš, jsem ti fakt vděčnej, že chceš jen tyhle tři druhy.“
„No, nebránil bych se tomu, abysme jich udělali víc, ale...“
„JÁ bych se bránil.“
„Proč? Je to docela fajn, ne? Takhle spolu... dělat něco, co není zrovna sex. Je to moc hezký.“
„Luky, pořád spolu děláme něco, co není sex. Koukáme na televizi, nebo se prostě válíme na gauči, ty máš hlavu v mým klíně a čteš si. A já tě hladím po vlasech. Vaříme spolu. Chodíme spolu ven. Povídáme si.“
„Já vím. Ale tohle... Je to taky skvělý, ne? Je to takový... rodinný.“
„Jo, hezouku, to je.“
„Tak vidíš. Ještě řekni, že si to neužíváš.“
„Jen když neříkáš, že mám velkej zadek.“
„Promiň. Víš, že máš nádhernej zadeček.“
„Hm, Luky...“
„Věnuj se rohlíčkům, ano? Máme jasnou dohodu. Sex až v momentě, kdy to všechno bude hotový.“
„Ať žije advent, co?“
„Slibuju, že až skončíme a všechno to uklidíme-“
„Což bude kolem půlnoci...“
„Dám ti pak krásnou a dlouhou masáž, ano? A použiju ten kokosovej masážní olej, co máš tak rád.“
„Ten, co tě přinutí naprosto šílet? Tak to si nechám líbit.“
„Ehm... Patri?“
„Ano, hezounku?“
„Proč jen mám pocit, že najednou ty rohlíčky děláš mnohem rychlejc?“
„Nemám tušení, o čem to mluvíš, Lukášku. Vážně. Ani to nejmenší tušení...“