Šťastný a veselý

Ehm, ahoj. Předpokládám, že jste nečekali, že vás budu schopá oblažit ještě nějakou vánoční povídkou, když už tu máme adventního Patrika s Lukym, slíbila jsem vám štědrovečerní speciál, a tak vůbec. Ale mám tu jednu povídku, kterou mám napsanou už rok, a shodou okolností je prostě taky vánoční, takže... Jo. Bejt váma, začnu bejt pořádně svátečně naladěná, jelikož já vám prostě nedám pokoj. =D

Teda, jo, dám. Velice brzo. Ale to je detail.

Takže... Prostě si užijte tuhle značně dojemnou a poněkud teplou povídku, ano? Berte to jako vánoční dárek. Jen doufám, že se vám bude líbit... =)

Nákupní centrum bylo přeplněné lidmi a vánočními dekoracemi. Z reproduktorů se linuly koledy, které napoprvé možná navodí příjemnou náladu, ale když je slyšíte poosmé, už vám skoro přeskakuje. Z výloh plných všemožných světýlek mě pomalu začínala bolet hlava.
„Lásko, mě už to nebaví...“ zaskučel jsem, když Roman zamířil do dalšího obchodu, tentokrát hračkářství.
„Sám ses nabídl, že půjdeš na nákupy se mnou, tak teď mlč,“ řekl.
„Měl by ses s tím smířit,“ vzdychl jsem. „S tvým rozpočtem se prostě nedají koupit žádný extra vánoční dárky.“
„Zkoušet to můžu, ne?“ pozvedl obočí. „A ani nezkoušej zase nadhazovat, že bys mi snad půjčil, protože já tvoje peníze nechci!“
„Proč ne?“ zamračil jsem se. „No tak. Od ledna máš zase práci, takže mi to vrátíš prakticky hned.“
„Ne. Žádný půjčky na Vánoce, ani kdyby to měla bejt tisícovka od přítele.“
„Romi, no tak.“
„Už jsem řekl. Já to nějak vymyslím, vážně. Kdyžtak prostě jen sáhnu ještě do rozpočtu na jídlo. Bude to... Ale kurva.“
„Hm... Co?“
„Nic. Jdeme pryč.“
Otočil se a vyrazil směrem k východu, ale já ho chytil za ruku.
„No tak. O co jde?“ zeptal jsem se.
„Tahle... Tahle zatracená panenka,“ vzdychl a ukázal na jednu z mnoha růžových krabic, co v regálu stály. „Chce ji Týna. Řekl jsem holkám, že ji koupím. Myslel jsem, že bude stát tak tři stovky, takže ji budu moct ještě koupit k těm pár dárkům, co pro ni už mám. Tisícovka, zatraceně?“
„Já ti vážně můžu-“
„Ne!“ řekl prudce. „Prostě ne. Bude... Bude muset pochopit, že na tohle táta nemá. Nebo spíš Ježíšek.“
„Hodláš jí říct, že ho zruinovaly dárky od jejích lesbických maminek?“
„Zbejvá mi něco jinýho? Ony pro ni mají dárky za tisíce, já... Za tisíc. Do prdele...“
„Prosím, tak mě nech-“
„Už jsem řekl,“ zavrtěl hlavou a chytil mě za ruku. „Odcházíme. A myslím to vážně. Ještě musím koupit něco rodičům. Jo, a tobě, samozřejmě.“
„Mně přece nic-“
„Přestaň. Prosím,“ vzdychl. „Něco ti koupím. Nějak to vymyslím. I kdybych se měl živit suchým chlebem. Jasno?“
„Jasno,“ kousl jsem se do rtu.

Ležel v posteli a spal. Naprosto tiše, na první pohled snad klidně, ale v jeho obličeji bylo všechno, jen ne ten klid. I ve snech jako by se mračil.
Já sám usnout nemohl. V ložnici byla příšerná zima. Ne taková ta doporučovaná pro dobrý spánek, spíš taková ta protivná, co zalézá pod kůži a ani peřina na ni nepomáhá.
Už několikrát jsem se přisunul blíž k Romanovi, abych se o něj ohřál, a zase se odtáhl, když ani tak spánek nepřicházel. Zíral jsem do stropu, převaloval se z boku na bok, div si nepřetahoval peřinu i přes hlavu. Byla mi zima i na obličej. Nos jsem měl úplně zmrzlý.
Jediné, po čem jsem vážně toužil, bylo magicky se přenést do svého pěkně vyhřátého bytečku, tam, kde se nemusí šetřit na topení. Nebo vlézt si do vany plné vody horké tak, že se z ní skoro kouří.
Po neúnosně dlouhé době převalování jsem se zvedl z postele a vydal se do obývacího pokoje. Jen jsem doufal, že sledováním televize nepřekročím Romanův rozpočet na elektřinu...

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, zahrabaný do huňaté deky, kterou jsem mu věnoval já osobně (a která byla dost možná teplejší než ta zatracená peřina), ale po jisté době, zrovna ve chvíli, kdy jsem skoro začal dřímat nad nějakou kriminálkou, se z ložnice ozval přidušený výkřik. Vzápětí dveře místnosti hlasitě bouchly a já uslyšel spěšné kroky.
„Romi?“ vyjekl jsem, shodil ze sebe deku a vyskočil z gauče.
Stál ve dveřích obývacího pokoje a zíral na mě.
„Jsi tady?“ zeptal se tiše.
„No jasně, kde bych byl?“ zamračil jsem se. „Nemohl jsem usnout, tak jsem-“
To už mi ale skočil kolem krku.
„Kurva, já myslel, že jsi pryč,“ zamumlal. „Vzbudím se, postel prázdná... Promiň. Promiň, neměl jsem jančit. Jenže s Davidem to tehdy bylo to samý, teda až na to, že on byl pryč definitivně...“
„Co?“ zamrkal jsem.
„David... Odešel uprostřed noci,“ vzdychl a stále se mě nepouštěl. „To nic. To... To nic. Hlavně, že ty jsi tady.“
„Já nevěděl, že-“
Povolil objetí, odtáhl se a usmál se na mě.
„To nic. Kašli na to. Jen... se to ve mně probudilo a trochu jsem se vyděsil. Nic víc. Už je to dobrý. Teda, když pominu to, že teď nejspíš nějakou dobu neusnu.“
Něžně jsem ho vzal za ramena. Mírně se třásl.
„Sedneme si tu na chvíli spolu?“ kývl jsem hlavou směrem ke gauči.
„Jo, to... To by bylo fajn.“
Zahrabali jsme se pod deku a já ho objal. Roman si položil hlavu na moje rameno. V tu chvíli bych klidně mohl usnout. Bylo mi konečně teplo, a on byl tak blízko...
„Nikdy jsi mi pořádně neřekl, jak to bylo s Davidem,“ řekl jsem tiše.
„O čem jsem ochotnej přemejšlet, to jsem ti řekl,“ odpověděl. „Bylo mi jednadvacet, když jsme se potkali. Zamilovali jsme se, skoro tři roky spolu chodili. Pak se nás Kamila s Markétou, který jsou spolu už od šestnácti, zeptaly, jestli jeden z nás nechce s jednou z nich mít dítě. Že bysme ho měli ve střídavý péči, prostě... Prostě bysme měli rodinu. My na to kejvli... A dva měsíce předtím, než se Týna narodila, David bez vysvětlení zmizel. Všechno. Konec pohádky.“
„Tomu říkám pohádka,“ frkl jsem.
„Můžu si za to sám,“ zašeptal. „Jsem idiot. Už když jsme mluvili o tom, kdo bude biologickej táta, tak se cukal, ať jsem to já. Že prej mám hezčí oči. Neměl jsem... Neměl jsem sakra čekat, že bude v pětadvaceti chtít rodinu!“
„Nebylo tobě náhodou čtyřiadvacet?“
„Ale já jsem cvok,“ vzdychl. „Nekontrolovatelnej cvok. Těším se na Štědrej den, i když vím, jak mi bude před holkama trapně, až si bude Týna rozbalovat dárky za tisíc dvě stě čtrnáct korun... A než začneš, ne, ŽÁDNÝ peníze od tebe nechci. Jasno?“
Pousmál jsem se. Naštěstí to nemohl vidět.
„Jasno...“

Bylo čtyřiadvacátého prosince, konkrétněji tři hodiny odpoledne, když jsem zazvonil u jeho dveří. Otevřel během několika málo vteřin. Zatvářil se poněkud zmateně. V kombinaci s pomuchlaným kabátem a jen jednou botou obutou vypadal tak komicky, že jsem se skoro rozesmál.
„Petře?“ zeptal se opatrně. „Co... tady děláš?“
„Jdu tě vyzvednout,“ usmál jsem se. „Někam si spolu zajedeme.“
„Ale já... Já vyrážím za holkama a Týnou,“ zamumlal. „Vánoce a tak, pamatuješ?“
„Nekecej a pojď,“ řekl jsem. „Jedeme jen kousek od jejich domu. Pak tě k nim hodím.“
„Jak víš, kde-“
„To se dozvíš tam.“
„Je nějaká šance, že to z tebe vytáhnu?“
„Absolutně ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Popadni dárky a jdeme.“
„Tak počkej, obuju si druhou botu,“ vzdychl.

Zmateně se rozhlížel, když jsem zastavil před malým domkem uprostřed klidně vyhlížející ulice.
„Ehm...“ odkašlal si opatrně. „Petí, ne, že bych chtěl vypadat natvrdle, ale myslel jsem... Myslel jsem, že až dorazíme tam, kam máme dorazit, tak pochopím, o co tu jde. Ale nějak... nechápu.“
„Abys pochopil, musím ti nejdřív říct pár věcí,“ řekl jsem. „Za prvé, vlezl jsem ti do mobilu a vzal si z něj číslo na Markétu.“
„Co?“ otočil se na mě zmateně. „Týninu mámu?“
„Přesně tu,“ kývl jsem.
„PROČ jsi-“
„Dostávám se k tomu,“ přerušil jsem ho. „Za druhé, byl jsem u nich. Takže jsem se potkal i s tvojí dcerou. Je to zlatíčko, mimochodem.“
„Ty ses musel ale NAPROSTO-“
„Za třetí, večeřím s váma.“
„CO?!“ zaječel.
„Za čtvrté, v kufru mám asi tak půl tuny dárků, o kterejch mi holky řekly, že by je Týna chtěla. Mimochodem, i holky jsou fajn. Skvělý mámy.“
„Řekl jsem ti, že od tebe nechci žádný peníze!“
„Ale to nejsou peníze,“ podotkl jsem. „Jsou to dárky pro tvoji dceru. Ode mě.“
„Ty jí ale nemáš PROČ kupovat dárky!“
„I k tomu se dostávám,“ kousl jsem se do rtu a sedl si tak, abych při pohledu na něj nemusel otáčet hlavu. „Za páté, chci bejt její druhej táta.“

Na chvíli to vypadalo, že snad zkameněl. Jen seděl a zíral na mě. Zdálo se to jako věčnost, než promluvil.
„Prosím?“ zašeptal pak.
„Miluju tě,“ řekl jsem. „Chci bejt s tebou. Chci s tebou žít, jasno? Klidně si tě i vezmu, kdybys to chtěl. A k tobě patří... i Týna. Takže jestli chci bejt s tebou, musím prostě bejt... druhej táta. To, co měl bejt ten parchant David. Ale slibuju, že já neuteču, ani v noci, ani ve dne.“
Otočil se a skoro zděšeně se zadíval na ten malý domek.
„T-to ne. To nemyslíš vážně.“
„Ehm, jo, za šesté,“ zaculil jsem se. „Náš dům. Pět minut od Týny, ne přes půlku města.“
„Petře, ty jsi zešílel,“ kuňkl. „Tohle nejde. Kde na to vezmeš peníze, no?!“
„Prodávám byt,“ pokrčil jsem rameny. „A vzal jsem si hypotéku.“
„Jsme spolu od letošního března,“ řekl. „Jak můžeš tohle-“
„Snadno,“ odpověděl jsem. „Prostě vím, že s tebou chci strávit zbytek života.“
„Ale tohle je přece-“
„Jo, abych nezapomněl, Kamila ti vzkazuje, že jestli mě odmítneš, ať si ji nepřeješ. Prej víš, co by ti mohla udělat.“
„No... Hádám, že to odmítnout nemůžu, co?“ otočil se zpátky na mě. „Ale pořád nevěřím, že se mi to nezdá.“
„Nezdá,“ usmál jsem se. „Ovšem rád bych upozornil, že teď už ode mě k Vánocům dostaneš jen pár blbostí, jasno?“
Viděl jsem, jak mu po tvářích tečou slzy.
„Pár blbostí po vánočním zázraku?“ vypravil ze sebe. „To zní fér...“
Naklonil jsem se, přitáhl ho k sobě a políbil ho na rty.
„Šťastný a veselý, lásko,“ zašeptal jsem.
„Šťastný a veselý,“ odpověděl tiše. „Neuvěřitelně šťastný...“