První adventní neděle

Ahoj, lidi. Tohle jste asi nečekali, co? Ale jo, je to přesně tak, jak to vypadá.

Víte, co chvíli se někdo ozve s tím, že byste chtěli víc Patrika a Lukáše. Já jsem ale zlá a vždycky vás odpálkuju s tím, že na to nemám dost času, že by mi praskla hlava, že bych na blog házela jen ty dva teplý exoty naše drahoušky...

Ale víte co? Teď jsem si řekla, že když se blíží ty Vánoce, budu hodná. A tak tu pro vás mám pár speciálních kapitol, co nepatří do tradičního řazení, co stojí tak nějak mimo, ale rozhodně se drží příběhu. Zkrátka pár takových extra částí, trochu kratších než ty obvyklé.

Každou adventní neděli tu najdete jednu kapitolu, pokaždé v šest hodin večer. A možná, ale jen možná, pro vás budu mít i jednu štědrovečerní povídku.

("Kecá, bude ji mít určitě."

"Tebe se někdo na něco ptal?"

"BUDEŠ ji mít určitě."

"Říká kdo? Ty?"

"Ano, já. Tvoje Múza."

"Kolikrát ti mám říkat, že ty rohy mě nevyděsí?"

"Rohy možná ne. Ale já mám-"

"Já vím. Armádu. Ale víš co? Já si tu svoji taky začínám budovat, ha!")

Ehm, jo. Užijte si speciál Patrika s Lukym, lidi... =)

„Tak ještě jednou, Patriku, kdy přesně jsi získal zálibu ve slavení adventu?“
„Měl jsem ji vždycky.“
„Vážně? Víš, docela jasně si vzpomínám, že loni v prosinci se rozhodně neprojevila.“
„Samozřejmě, že ne, Lukášku. Protože loni v prosinci jsem tu bydlel jen něco kolem tří měsíců. Ještě pořád jsem byl tak trochu... spíš návštěva. Ještě jsem si ani nebyl jistej, jestli jsme vůbec přátelé, byl jsi jen... spolubydlící, co nesnese, když slintám nad duhovou vlaječkou na jeho břiše.“
„Tak zrovna na tom si moc nezakládám ani teď.“
„Mlč, duhová vlaječko, nikdo se tě na názor neptal.“
„Ještě aby.“
„Každopádně... Fakt jsem si netroufnul dotáhnout domů adventní věnec a každou neděli na něm zapalovat svíčky.“
„TY sis něco netroufnul. Teda, lásko...“
„Lásko. Přesně tak. Lásko. Teď jsi moje láska. Můj chlap. Můj báječnej přítel, SNOUBENEC...“
„Myslíš, že ti to zatrhnu, co?“
„Ehm...“
„Dokud mě nebudeš nutit zpívat koledy... Dělej si, co chceš. Pokud kvůli tomu teda nevyhoříme.“
„Neboj. Než si to půjdeme rozdat, tak tu svíčku sfouknu.“
„To je od tebe tak ohleduplný a romantický... Kdo řekl, že si to jdeme rozdat?“
„Lukášku...“
„Ne, ne, ne, ručičky pryč, Paťulko. Večer.“
„Je sedm hodin. Je večer.“
„Než půjdeme spát.“
„Ale to je NUDA, Luky. Kdy jsi začal bejt nudnej?“
„Nejsem nudnej. Jen ještě potřebuju udělat pár věcí. Objednat pár vánočních dárků. Znáš to.“
„To počká do zítřka. No tak...“
„Kušuj. Nepočká to. Ty Vánoce přišly nějak rychle. Nevím proč. Když jsem dělal tu zatracenou sekretářku, vůbec mi to nepřišlo, ale teď... Čas vyloženě letí. Je prosinec, uvědomuješ si to? Nemám tušení, kdy seženu dárky!“
„Očividně dneska večer.“
„Hm... Jo. Asi bych měl.“
„Mimochodem, hezounku, víš, proč ti to teď tak utíká?“
„Protože tu práci miluju, zatímco dřív jsem počítal minuty do konce pracovní doby a hodiny do pátku?“
„Přesně tak, Luky.“
„Hm, neříkal jsem... Ne, nech tam tu ruku. Ale neodvažuj se ji posunout níž!“
„Pokud tě to potěší, taky ještě většinu dárků nemám.“
„Nepotěší. Ale rozhodně aspoň trochu uklidní.“
„Víš, kdybys chtěl, můžeme někdy v týdnu jít shánět dárky spolu. Kdybys třeba chtěl pomoct vybrat něco pro ségru...“
„Patri, proč jen mám pocit, že to není tak docela nezištná nabídka?“
„Ehm...“
„Chceš bráchovi koupit nějaký cédéčko, co? A chceš, abych ti pomohl vybrat.“
„Miluju tě, víš? Moc tě miluju.“
„Ta ruka, Patriku!“
„Já ji neposouvám níž. Posouvám ji VÝŠ. To je podstatnej rozdíl.“
„Vyhrnuješ mi tričko.“
„Já vím.“
„Je mi zima.“
„To předpokládám.“
„Zrzounku...“
„Jen se chci podívat na tu krásnou duhovou vlaječku, když jsem ještě loni nesměl. Hm... Sakra, nemáš nějak vyrýsovanější břicho?“
„To se ti zdá. Je úplně... PATRIKU!“
„Jen dávám pusu duhový vlaječce.“
„Ach, můj bože.“
„Víš, možná si taky něco takovýho nechám vytetovat. Je to až neslušně sexy.“
„Víc sexy než to, když ty po tý mojí jezdíš jazykem?“
„Mhm...“
„Patriku... Zhasni tu svíčku.“
„Já myslel, že máš na netu shánět dárky.“
„Máš na to pět vteřin. Pak tě nesu do ložnice, a je mi JEDNO, jestli vyhoříme.“
„Někdo je nadrženej, co?“
„Ty se divíš? Vážně? Tvůj jazyk, moje břicho... Jsi příšerně zákeřnej.“
„To nepopírám. Tak. Svíčka je zhasnutá. A teď... HEJ!“
„Řekl jsem. Nesu tě do ložnice.“
„Hm... Dobře. Fajn. To beru. Jen... Hezounku?“
„Copak?“
„Docela bych bral, kdyby se z tohohle stal náš milej adventní zvyk.“
„Proti tomu rozhodně nebudu nic namítat, Patri...“