Snad tam neprší?

Hřejivá výzva: Úkol č. 4 - Pouze dialogy, prosím!

Nemusím říkat, jak moc mi tenhle úkol vyhovoval, že ne? Ne, vážně, jestli chcete Arvari potěšit, nechte ji napsat dialogovku. (I když tentokrát mi to zase tak skvěle nešlo, asi jsem z toho trochu vypadla, ale pořád mě to BAVILO.) No, a když jsem byla výzvou potěšená já, rozhodla jsem se potěšit pro změnu zase vás. Takže pro splnění tohohle úkolu jsem tak trochu zneužila vaši (a i svou) oblíbenou teplou dvojici. (Koneckonců, je to HŘEJIVÁ výzva, ne?) =D Tak doufám, že vám tihle dva aspoň trochu zvednou náladu a zlepší den... =)

 

„Vengeance from the grave, kills the people he once saved... Ahoj, lásko, vítej doma, jaký byly nákupy?“
„Z-z-z-z-z...“
„No ty vypadáš. Copak, snad tam neprší?“
„Ty... ty...“
„Ano, zrzounku?“
„Idiote!“
„Nech mě hádat, že ty sis nechal doma deštník?“
„Tohle odmítám k-komentovat.“
„Výborně. Tak to nekomentuj a zavři za sebou dveře, ať nestojíš v průvanu. A nekapej na podlahu, buď tak hodnej.“
„Promiň, ale tak nějak to docela n-nemůžu ovládat. Ta voda si dělá, co chce. Myslím, že se nějak spikla s gravitací.“
„Jo, to dává smysl.“
„Lukáši n-nesměj se mi!“
„Promiň, promiň. Ale kdybys řekl, že si chceš jít zaplavat, šel bych s tebou. Víš, jak miluju pohled na tvoje skoro nahý a mokrý tělo.“
„Výborně. Tak to počkej, až začnu v-všechno tohle shazovat. Budeš blahem bez sebe.“
„Vzhledem k tomu, jak z tebe crčí voda, upřímně doufám, že to ze sebe hodláš shazovat v koupelně.“
„Ano. Těsně předtím, než si dám dlouhou horkou sprchu.“
„Copak tý vody nemáš dost?“
„Jsem rád, že se b-bavíš, Luky. Ale jestli dovolíš, mohly by další vtípky na moji adresu počkat, než budu vysprchovanej a osušenej?“
„Jasně. Plav do koupelny, zrzounku.“
„Hej!“
„Promiň, tomu nešlo odolat.“
„Někdy si říkám, proč jsem si tě vlastně bral.“
„Protože mám hezkej zadek, svalnatý ruce a jsem skvělej v posteli.“
„Ty seš skvělej v posteli? Že jsem si nikdy nevšimnul.“
„Hm. A já ti už chtěl navrhnout, že ty teď odčvachtáš do koupelny, svlíkneš se a vlezeš si do sprchy a já ti zatím najdu nějaký suchý tepláky, tričko s dlouhým rukávem, teplý ponožky a župan a pak ti na gauč v obýváku nachystám tvoji oblíbenou plyšovou deku a uvařím ti čaj s citronem. Ale když nechceš...“
„Lukášku, manžílku, už jsem ti dneska řekl, jak moc tě miluju?“
„No jo, já už jdu. To mokrý oblečení házej na zem, časem se to dá do pračky.“
„S tím naprosto p-počítám. Ale je možný, že budu potřebovat trochu pomoct s rozepínáním knoflíčku u kalhot. Mám pořád neskutečně zmrzlý prsty.“
„Stačí jen říct, lásko. Koneckonců, na dostávání se do tvejch kalhot jsem prakticky expert, ne?“
„Idiote. Ty zatracenej idiote...“

„Tak co, Patri? Je ti teplejc?“
„M...hm.“
„No, mělo by bejt, strávil jsi pod tou sprchou tak dvacet minut.“
„Tak dlouho? To by vysvětlovalo, proč jsem přes ty oblaka páry málem ani nenašel dveře. Mhm, deka, teploučká deka... Hele, kde je ten čaj, co jsi mi slíbil?“
„No, tak nějak jsem předvídal, že se nejspíš v tý sprše trochu zasekneš, tak jsem si řekl, že by ti zbytečně vystydnul, kdybych ho uvařil rovnou.“
„Vidíš, jak jsi chytrej Lukášek.“
„Taky mě napadlo, jestli by sis místo čaje radši nedal třeba horkou čokoládu.“
„Jo tak PROTO jsem si tě vzal.“
„Chápu, jdu pracovat na čokoládě.“
„Jsi absolutně úžasnej. Sen každýho zmrzlýho kluka. I Kapitán Amerika by chtěl roztát jen ve tvojí společnosti.“
„Hele, nemáš teplotu? Začínáš trochu blábolit. Jak dlouho jsi vlastně byl v tom promočeným oblečení?“
„No... To je složitější. Trochu jsem zmoknul už když jsem v centru šel na metro, ale to nebylo tak hrozný, to spíš jen poprchávalo, i když mi docela navlhly vlasy. Když jsem pak tady vystoupil, viděl jsem, že začíná lejt...“
„Tak proč sis nesednul do tý kavárny u zastávky a nepočkal, než přestane?“
„Sednul. Po hodině a dvou kafích mi došlo, že úplně pršet nepřestane. Ale přestalo pršet TOLIK, tak jsem si řekl, že to dojdu.“
„A to jsi mi nemohl zavolat, abych dorazil s deštníkem?“
„...“
„Ehm, pokračuj, lásko.“
„No, jak jsem říkal, řekl jsem si, že to zvládnu v tom dešti. Šel jsem asi pět minut, když začalo lejt jako z konve, a navíc příšerně foukat. Vracet se do tý kavárny by byla blbost, už jsem to měl skoro stejně daleko tam jako domů, nic jinýho cestou není... Takže... jsem šel dál.“
„Takže mi chceš říct, že jsi takhle šíleně promoknul během PĚTI MINUT?“
„Přesně tak.“
„Ty jsi fakt idiot, že sis nevzal deštník, co?“
„Jo. Totální. A taky že jsem si vzal jen to tenký sáčko. Ale když ráno bylo docela teplo, a kdo mohl tušit, že do odpoledne se to počasí tak zkazí?“
„Mám pocit, že já jsem to říkal. Konkrétně jsem použil slova 'kotě, na odpoledne hlásí déšť, tak si nezapomeň deštník', nebo něco v tom smyslu.“
„Kuš, Luky. Kde je moje čokoláda? To vyhřátí ze sprchy přechází a mně zase začíná bejt docela zima.“
„Za chvíli to bude, neboj.“
„A nemohl bys mi nahřát ten polštářek do mikrovlnky, co si dáváš na natažený svaly?“
„Ty jsi hrozně nenáročnej, co? Skoro bych se ani nedivil, kdyby sis ten deštník zapomněl jen proto, aby ses mohl nechat obskakovat.“
„No dovol? To ani omylem. Ale kdyby se ti pak, až mi doneseš ten polštářek a tu čokoládu, chtělo si třeba takhle lehnout vedle mě, abych se k tobě mohl přitulit...“
„Takže chceš, abych tě obskakoval, a ještě mě hodláš zneužít?“
„Jo, i tak to můžeš říct. Ale přece bys neodmítnul postarat se o svýho ubohýho zmrzlýho manžílka?“
„Tohle je citový vydírání, Patriku.“
„Toho jsem si plně vědom.“
„A neměl bych nejdřív jít hodit do pračky to tvoje mokrý oblečení?“
„Ani to nezkoušej, ty máš k pračce zakázanej přístup. Já to pak udělám. Až definitivně rozmrznu. A taky se postarám o ty tašky, co se válí v předsíni.“
„Fajn, fajn, jak je libo. Tady máš polštářek... S čokoládama se hned vrátím.“
„To mi mohlo dojít, že si pro sebe uvaříš taky. Co tvoje postava, Luky?“
„Občas není špatný si trochu zahřešit. Tak, tady to je. A jestli chceš, abych si k tobě lehnul a zahřál tě, tak laskavě uhni, protože na to místo, co jsi mi nechal, se fakt nevmáčknu.“
„A nechceš nám ještě pustit nějakej hezkej film? Než si začneš stěžovat, nechám tě vybrat!“
„Film?“
„Nebo možná seriál.“
„Tak seriál.“
„Možná spíš sitcom.“
„Mhm...“
„Britskej.“
„Jak jinak.“
„Z vesmíru.“
„Chápu. Červenej trpaslík?“
„Teda, jak jsi uhodl, na co mám největší chuť se koukat?“
„To netuším. Musíme bejt spřízněný duše. Co chceš za řadu? “
„Ale no tak, Luky. Říkal jsem, že nechám vybrat tebe.“
„Fajn, tak třeba...“
„Pátou. Díky.“
„Jo. Pátou. To jsem přesně chtěl říct.“
„Vážně? Vidíš to. Dokonale spřízněný duše, broučku...“