Pan Dokonalej

Po dlouhé době (možná vám to nepřijde, a možná to tak ani není  ten pocit ve mně vyvolává jen moje skleróza spojená s tím, že ten čas prostě při škole ubíhá nějak JINAK) jsem tu zase s jednou povídkou inspirovanou aktuálním tématem týdne. Tentokrát je to téma 'Ďábelští lidé s andělskou tváří'.

No, co na to říct, tohle byla první věc, co mě na to napadla, a ten nápad se mi jednoduše zalíbil. Ta povídka je teplá, ano, ale ne klasicky párová, tak se nedivte. A snad je aspoň trochu vtipná. Doufám. Vy to ale asi zhodnotíte nejlíp, takže... Přeju příjemné počtení a (snad) pobavení. =)

„Ne. Nevěřím tomu. Takovej člověk nemůže existovat.“
„Hm?“ naklonil jsem hlavu a potáhl si z cigarety.
Matěj, můj bývalý přítel, se kterým jsem ovšem i dva roky po rozchodu udržoval přátelský (a čas od času, když jsme oba byli nezadaní, nadržení a nechtělo se nám hledat vztah na jednu noc, i VELMI přátelský) vztah, se na mě upřeně zadíval přes okraj své sklenky skotské.
„To, jak mi ho popisuješ!“ Rozhodil rukama a skotská vyšplíchla přes okraj skleničky. „Do prdele...“
„Ano, to taky umí moc hezky,“ zaculil jsem se.
„Idiote,“ frkl. „Opakuju. Já ti prostě nevěřím. Ideální chlap, pozornej, vůbec ne sebestřednej, milej, nosí ti dárky, nekouří...“
„Kouří. Taky dost dobře.“
„Tak jsem to nemyslel, a ty to VÍŠ!“ ukázal na mě prstem. „Dobytku.“
„Ale ale, MATTE,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jeden by skoro řekl, že na něj žárlíš.“
„Samozřejmě,“ zvedl oči v sloup. „Nemám na práci nic lepšího než žárlit na svýho ex.“
„Vzhledem k tomu, že zjevně nemáš v pátek večer na práci nic lepšího než sedět v obýváku svýho ex, pít skotskou a kouřit... Mimochodem, tu cigaretu žmouláš už pět minut. Nechceš si třeba... připálit?“
„Za chvíli, za chvíli,“ mávl rukou s cigaretou. „Ale vážně tu naznačuješ, že k tobě ještě něco cítím? Prosím tě. Víš, že nejradši na tobě mám tvůj pěknej zadek. Jen mi prostě něco nesedí na tom tvým... úžasným novým příteli. Chápeš, je až MOC úžasnej.“
„Nebo ty jsi až MOC paranoidní.“
„Hele. Každej má nějakou chybu. Ty jsi zapřísáhlej perfekcionista-“
„To ale vadí jen TOBĚ, protože ty zas neumíš uklízet.“
„Blá, blá, blá,“ natáhl se pro zapalovač. „Ty jsi zapřísáhlej perfekcionista, já zas kurva, co zahne, i kdyby toho druhýho stokrát milovala. Moje ségra je na první pohled dokonalá, ale má sklony bejt majetnická, jak jsem slyšel od jejího manžela. Erik tě nevykouří, ani kdybys mu za to zaplatil-“
„Kdo je ERIK, sakra?“ zamrkal jsem.
„Můj přítel z minulýho tejdne? Obrovská láska,“ zaculil se.
„O tom nepochybuju.“
„Každopádně, ten tvůj,“ zamumlal přes cigaretu. „Ten žádnou chybu prostě NEMÁ, aspoň podle toho, co mi tu říkáš. Nosí ti dárečky, v posteli udělá, co ti na očích vidí, vaří ti večeře, venku za tebe platí večeře, má práci, díky který si může DOVOLIT za tebe platit, zve tě do kina, nedělá ti tu bordel, ráno si po sobě i ustele postel, nekouří, nechlastá, je vtipnej, používá deodorant, nekurví se... Jak velkýho ho má? Řekni, že většího než já, a už se fakt jdu odstřelit.“
„Promiň. Má ho většího než ty. Ale prosím, střílej se venku, nemám chuť oškrabávat ze zdi tvůj mozek...“
„Ne. NE,“ zavrtěl prudce hlavou. „Něco s ním prostě musí bejt špatně. Nemá aspoň na jedný noze šest prstů?“
„Má dost velkou nohu, takže se mu špatně sháněj boty, počítá se to?“
„Má tu nohu tak velkou proto, že je vysokej?“
„Přes metr devadesát.“
Potáhl si z cigarety, zvedl se a vyrazil k oknu.
„Omlouvám se, ale za chvíli bude před barákem trochu rušno.“
„Nebuď melodramatickej. Bydlím ve druhým patře a pod tímhle oknem jsou stejně keře,“ ušklíbl jsem se.
„To je peklo. Člověk tu ani nemůže spáchat sebevraždu.“
„Slibuju, že než příště přijdeš, přestěhuju se do výše položeného bytu. Jo, a otevřu ti okno, takže budeš moct rovnou vyskočit.“
„Ale ne, to nebude nutný. Po cestě domů mám takovej hezkej, sympatickej most, skočím si z něj.“
„No vidíš, jak se umíme domluvit,“ kývl jsem.
„Ale nejdřív, pokud dovolíš, musíme dořešit tvýho ZDÁNLIVĚ dokonalýho přítele.“
„Fajn, Mattie. Poslouchám. A jsem napnutej jak kšandy.“
Otočil do sebe zbytek skotské a rovnou sáhl pro lahev, aby si nalil novou skleničku.
„Jak víš, že ten tvůj miláček není ve skutečnosti nějakej psychopat?“ zeptal se. „Že to není jeden z těch lidí, co se tvářej jako naprostý andílci, ale ve skutečnosti jsou to zákeřný démonský hajzlíci? Víš, jak to myslím. Na povrchu Azirafal se svojí všeobjímající andělskou láskou, ale uvnitř Crowley a jeho hadí oči.“
„Tak Crowley v Azirafalovi?“ olízl jsem si rty. „Ale proč ne, že, určitě jsou si blízcí...“
„Dobytku.“
„Promiň, broučku, ale nemyslím, že v sobě můj přítel má Crowleyho.“
„Nikdy nevíš. Nenosí pořád sluneční brejle?“
„Hm... Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Promiň, tahle teorie ti nevyjde.“
„Sakra.“
„Smiř se s tím. Můj přítel prostě je dokonalej. Teda, myslím, že je. Jestli není, asi se to teprve projeví. Ale slibuju, že pak uznám, že jsi měl naprostou pravdu.“
„Ale co když se ukáže, že je fakt psychopat?“ vytřeštil oči. „Co když to zjistíš až ve chvíli, kdy budeš někde svázanej v kufru jeho auta?“
„No, svázanej bejvá spíš on,“ zaculil jsem se. „Ale obvykle na posteli. Občas na podlaze. V kufru auta fakt ne.“
„Svá...“ Jeho čelist poklesla. „Jo počkej, tak on je ujetej TÍMHLE směrem.“
„Proboha si nepředstavuj nějaký Fifty Shades of Gay,“ zvedl jsem oči v sloup. „Prostě si občas užíváme trochu.... Jinak. A musím říct, že v tom nacházím docela zálibu, i když bych to naprosto nečekal.“
„Ne? Ty jsi vždycky byl příšerně panovačná buzna. MĚ to teda nepřekvapuje.“
„To ti teda pěkně děkuju. Mimochodem, doufám, že tohle nehodláš prohlásit za jeho charakterovou vadu.“
„Ale prosím tě, vždyť víš, že já jsem otevřenej všemu,“ mávl rukou. „Dokud s tím oba souhlasíte, bla bla bla. Znáš ty kecy, ne? Vzhledem k tvojí panovačnosti bych to viděl leda jako další DOBROU vlastnost. Sakra, ale MUSÍ mít nějakou chybu!“
„Já nevím. Nemá rád kafe?“ zkusil jsem.
„To je všechno? Nemá rád kafe?“
„No...“ zamyslel jsem se. „Jo. A kouká na fotbal.“
„A jsme doma!“ vykřikl. „Nemá rád kafe a kouká na fotbal! Hrozný. Nechápu, jak s takovým člověkem můžeš vydržet!“
Vzal jsem do ruky vlastní skleničku skotské.
„Mattie, Mattie. Ty jsi fakt absolutně zoufalej, co?“
„Ani mi nemluv,“ zamumlal.
„Hele, a nechtěl by ses s ním třeba poznat?“ nadhodil jsem. „Aby ses sám přesvědčil, že to není skrytej ďábel?“
„Chm...“ frkl. „Možná. Hádám, že by pan Dokonalej neměl nějakýho kámoše s poněkud volnomyšlenkářským přístupem k partnerské věrnosti, co?“
„Možná. Zkusím se zeptat,“ pokrčil jsem rameny. „Ale možná o někom takovým mluvil...“
„Přísahám, že jestli mi někoho takovýho najde, přestanu zkoumat, čím by mohl bejt nedokonalej.“
„A co když pak kvůli tomu skončím svázanej někde v kufru auta?“
S ledově klidným výrazem oklepal cigaretu do popelníku.
„Tak se aspoň poučíš, že si máš vybírat chlapy, o kterejch budeš předem vědět, že jsou to zmetci, a Azirafaly ignorovat.“
„A co když skončím zakopanej někde v lese, nebo třeba na dně řeky?“
„No, budeš mi chybět. Určitě si na tebe někdy vzpomenu, až budu mít obličej zabořenej do polštáře...“
„Idiote,“ frkl jsem a kopl ho do holeně. „Ty zatracenej otravnej idiote.“
„Jo, taky tě miluju, brouku... Hele, neměl bys něco k večeři? Umírám hlady.“
„Ano, pane,“ zvedl jsem oči v sloup (a pozadí z gauče). „Už běžím, pane...“