Myslel jsem...

 Hřejivá výzva: Úkol č. 5 - Příběh začínající slovy: "Myslel jsem, že jsem viděl..."

Přiznávám, že tenhle úkol jsem rozepisovala absolutně bez nápadu. Prostě jsem si jen tak sedla a nechala se unášet inspirací. No, nakonec jsem byla unešena poměrně předvídatelným směrem, ale já za to nemůžu. Múza by se urazil, kdybych ho chtěla nějak cenzurovat... (Jinými slovy pozor, tenhle příběh je zase jeden z těch, co pochopí hlavně Whoviani. I'm sorry, I'm so sorry...)

„Myslel jsem, že jsem viděl...“
Pozvedl jsem obočí tak, že bych se nedivil, kdyby mi už mizela ve vlasech.
„Ano?“ zeptal jsem se znovu.
„Myslel jsem...“ Zavrtěl hlavou a zvedl k ústům sklenici s pivem. „Nic. To nic. Asi se mi něco zdálo.“
„No, mně se spíš zdálo, jako bys viděl minimálně ducha,“ konstatoval jsem.
„Proč ducha?“ zeptal se.
„No, já nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Prostě ses rozhlížel... A najednou ses tak nějak zarazil a vytřeštil oči na jedno místo.“
„Jen mě něco překvapilo. To nic.“
„Počkat,“ zamračil jsem se. „Pořád se koukáš na to samý místo. I když jsi vrtěl hlavou, koukal ses na jedno místo. Jedno. Konkrétní. Místo.“
„To se ti jen zdá,“ olízl si rty a mrkl nejdřív jedním, pak druhým okem. A mně došlo, že...
„Koukal ses na jedno místo a nemrkal,“ řekl jsem.
„Prosím tě. Proč bych to dělal?“
Prudce jsem se otočil a zadíval se do jednoho z rohů hospody, toho, o němž jsem věděl, že v něm na malém podstavci stojí asi metr vysoká socha anděla, o které si majitelka kdovíproč myslí, že vypadá esteticky. Jenže teď nestála na podstavci, ale kus před ním. Kus směrem k nám.
„To si ze mě snad děláš prdel,“ zamumlal jsem.
„Myslel jsem, že jsem viděl, že ta socha byla ještě před chvíli kapku jinde,“ dokončil svou předchozí myšlenku.
„Tak to mě vojeď.“
„Možná pozdějc. Nebo spíš dřív. Doufej, že skončíme v minulosti, kde už vymysleli pořádnej lubrikant.“
Chtěl jsem se otočit, ale nemohl jsem. Zíral jsem na sochu (ne do očí, jen ne do očí) a usilovně nemrkal.
„Musí to mít logický vysvětlení,“ řekl jsem pevným hlasem. „MUSÍ. Jsi si jistej, že když jsme přišli, byl na svým místě?“
„Naprosto. Kdykoliv sem přijdeme, kontroluju ho.“
„Sakra. Ty taky?“
„Jo. A co chvíli na něj koukám. Nejdýl jsem ho dneska spustil z očí, když jsme se před chvilkou líbali.“
„Musím říct, že když sedím čelem k němu, jsem na tom absolutně stejně.“
Uslyšel jsem, jak odkládá sklenici zpátky na stůl.
„Tohle není možný,“ frkl. „Tohle musí bejt nějakej blbej vtip. Co když oba mrkneme? Dám krk na to, že se ani nepohne.“
„Pokud chceš mrknout, doufám, že to s tím krkem myslíš doslova,“ ušklíbl jsem se.
„Myslím. Jdeš do toho se mnou?“
„Bože... Jo. Fajn,“ kývl jsem. „Mimochodem, kdybysme snad skončili každej jinde v minulosti, miluju tě.“
„A já tebe. Takže... Tři.“
„Dva?“
„Jedna.“
Náhle světla zhasla.
A mého ramene se něco dotklo.

„Ale no tak, koťátka. Dáte si ještě panáka na účet podniku?“
Oba jsme se podívali na blonďáka, který v ruce svíral lahev vodky.
„Myslel jsem to vážně. Zabiju tě,“ zavrčel jsem. „Respektive tě unesu, budu tě mučit a PAK tě zabiju. Slowly, intimately...“
„Hej!“ ozvalo se z druhé strany stolu. „Beze mě ho teda nějak INTIMNĚ zabíjet nebudeš. A pokud jde o to mučení, zabírám si horkej vosk.“
„Přece byste se nezlobili. Byl to jen vtípek,“ zaculil se blonďák.
„Málem jsem měl INFARKT, ty idiote!“
„Ale kdybyste viděli ty svoje výrazy, když jsme rozsvítili...“
Zvedl jsem oči v sloup.
„Víš co? Nalej ty panáky. A jestli ještě jednou uděláš nějakej takhle blbej fór, tak si nepřej vědět, kam ti narvu sonickej šroubovák.“
„Hele. Nejel jsem v tom SÁM,“ ohradil se.
„Možná ne. Ale oba víme, kdo to celý VYMYSLEL,“ frkl jsem. „Takže ještě jednou...“
„Hm,“ kousl se do rtu. „Tak to ty plynový masky objednávat nebudu.“
„Dobrej nápad,“ kývl jsem a obrátil do sebe panáka. Můj drahoušek mě vzápětí napodobil.
Pak se zhluboka nadechl.
„Promiň, proč přesně že jsem ti uvěřil, že jsou tví kámoši fajn?“
„Nemám ani to nejmenší tušení,“ odpověděl jsem.
„Takže mě podpoříš, když navrhnu vendettu?“
„Absolutně.“
„Výborně,“ usmál se. „Neviděl jsi poslední dobou nějakej slušnej, inspirativní horor?“