Dvakrát do stejné řeky

A zase budu povídku uvádět slovy, že tu měla být mnohem dřív. Už to začíná bejt trochu trapný. Ale ona měla, vážně. Měla tu rozhodně být před půl desátou, než začne Doctor. Jenže pak jsem se nějak sekla, povídka se prodloužila a já ji prostě nestihla dopsat, takže jsem se k ní zpátky dostala až ve čtvrt na jedenáct, když Doctor skončil. (Zpráva pro Whoviany, co čekají na titulky: Tenhle díl je ZATRACENĚ dobrej. I když Doctora bych v jednu chvíli s velkou chutí zabila.) No, a než jsem ji dopsala... Zkrátka, je skoro jedenáct. No, skluz hodinku a půl, to ještě celkem jde.

Takže, tohle je teplá povídka inspirovaná tématem Platonická láska. Nemám, co víc bych k ní řekla. Snad jen... Užijte si? =)

 

„Mirku?“
Překvapeně jsem zvedl oči od knížky a prohlédl si přehnaně vysokého blonďáka v černém koženém křiváku.
„Ano?“ zamrkal jsem. Pak se mi ale mozek nějak spojil tu jeho zhruba třicetiletou tvář s její zhruba o polovinu mladší verzí a mně poklesla čelist. „Štěpáne?“
„Jo,“ zaculil se. „Páni, tebe jsem neviděl...“
„Nějakejch třináct, čtrnáct let?“
„Zhruba,“ kývl a ukázal na prázdnou židli proti mně. „Můžu si přisednout?“
„No jasně! Chceš, abych ti koupil kafe?“
„Ne, díky, na kafe ještě mám,“ zasmál se.
„Ale prosím tě. Když už tě po letech vidím, to nejmenší, co můžu udělat, je pozvat tě na kafe.“
„Dobře. Hádat se nebudu,“ zvedl na obranu ruce a posadil se na židli. „Co to čteš, mimochodem?“

Nevěřil bych, jak snadné bude bavit se s někým, s kým jsem nemluvil víc jak deset let. Ne, že bych o něm za tu dobu neměl žádné zprávy (a on o mně, což možná rozhovor malinko ulehčovalo), ale osobně jsem ho nikdy neviděl. Ale teď...
Kdysi dávno, když nám bylo nějakých patnáct, šestnáct, jsme spolu měli skvělý, i když vždycky jen přátelský vztah. Trávili jsme spolu celé hodiny, smáli jsme se, koukali na seriály v televizi, chodili na kafe (a občas na pivo, i když nám ještě nikdy neměli nalívat)... Nikdy se nám nestalo, že bychom snad neměli o čem mluvit. Zkrátka, sedli jsme si.
A sedli jsme si i teď. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš? Ne, my tam rovnou spadli.
Nebo možná skočili šipku.
Za dvě hodiny (po jednom kafi a dvou skleničkách vína) jsme o sobě zase věděli první poslední. Byli jsme tak zabraní do rozhovoru, že Štěpán zapomněl, že původně přišel do kavárny jen proto, aby si zkrátil čas, než mu pojede vlak.
Který mu ve chvíli, kdy si to uvědomil, ujel už před dobrou hodinou. Nemluvě o tom, že mu ujížděl už i vlak, na který měl původně přestupovat. A o tom, že bylo osm večer.
To nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo nabídnout mu na přespání svoji postel. S tím, že já se vyspím na gauči, přirozeně.
Mimo tu postel jsem mu nabídl ještě lahev vína. Tedy, její polovinu. Tu druhou jsem vypil já. A po vínu přišel panák vodky. A po panáku vodky...

„Nebudeš tomu věřit,“ zamumlal jsem. „Ale když nám bylo patnáct, byl jsi moje platonická láska.“
Olízl si rty a široce se usmál.
„Jo... Ty moje taky.“
„Bože, když si na to vzpomenu,“ zasnil jsem se. „Měl jsi delší vlasy než teď, a nosil jsi ty roztrhaný kalhoty a černý trička. Byl jsi neskutečně sexy.“
„A ty?“ kousl se do rtu a zavřel oči. „Ty tvoje trika s vtipnejma nápisama, a ty rozkošný brejle se širokejma obroučkama...“
„Pořád nosím brejle se širokejma obroučkama. Jen dneska jsem si náhodou vzal čočky. Ale doma mě vždycky najdeš jen v těch brejlích. Mám troje. Různě barevný.“
„To mi ani neříkej, jinak si u tebe budu muset dát ledovou sprchu.“
„Mhm...“ zamumlal jsem.
Vtom jsem se zarazil. Jeho oči se ve stejnou chvíli prudce otevřely. Pár vteřin jsme na sebe zírali.
„Tak moment,“ řekl pak on. „Ty jsi...“
„A TY jsi...“ polkl jsem.
„Teplej?“ dokončil.
„Buzna?“ dokončil jsem já.
„Samozřejmě, že jsem!“
„Samozřejmě? Mě to zas tak samozřejmý nepřijde. Jsi si jistej, že jsi-“
„ANO, to rozhodně jsem.“
Zhluboka jsem se nadechl.
„Teď mi dochází, že během toho celýho našeho dnešního rozhovoru jsme ani jeden nějak... nezavedli řeč směrem ke vztahům.“
„Protože jsem nechtěl poslouchat o tom, jak moje platonická láska spí s ženskejma,“ řekl.
„Nápodobně!“ odpověděl jsem.
Na gauči se napřímil a naklonil se ke mně.
„Ale přece máš děcko, ne? Slyšel jsem, že ses oženil. Moje MÁMA mi řekla, že ses oženil!“
„Jsem bi,“ kousl jsem se do rtu. „Ve čtyřiadvaceti jsem potkal stejně starou holku, v pětadvaceti si myslel, že je moje životní láska. V šestadvaceti se mi narodila dcera, v sedmadvaceti jsme se začali hádat, v osmadvaceti si našla jinýho a podala žádost o rozvod, rozvedli nás někdy loni. Teď spolu vycházíme v pohodě. Bydlí kousek odtud, takže můžu Elišku vídat, kdykoliv chci.“
„Fíha. Nenudil ses, co?“ pozvedl obočí.
„Ale ty jsi taky žil s holkou. Když jsi byl na vejšce!“
„To byla kamarádka. Spolubydlící. Nikdy jsme spolu nic neměli. Ne, že by se mi jednou nezkoušela dostat do kalhot, ale to byla tak ožralá, že by se pokoušela dostat do kalhot i figuríně v obchodě s hadrama, takže...“
„Ale já myslel...“ olízl jsem si rty. „Věděl jsi to o sobě, když jste se odstěhovali?“
„Honil jsem si ve sprše a myslel na tebe. Myslím, že jsem měl jistý podezření.“
„Kurva,“ zaklel jsem. „Proč jsi někdy něco neřekl?“
„Protože mě nenapadlo, že ty bys taky byl! Ty jsi to věděl? O sobě, myslím.“
„Měl jsem to podobně jako ty.“
„A proč jsi něco neřekl ty?“
„Viděl ses? Vidíš se teď? Vysokej, dlouhý blond vlasy, věčně v černým, vyloženě rockerskej typ... A MĚ mělo napadnout, že bys mě mohl chtít ošukat?“
„Tehdy jsem s tebou chtěl dělat MNOHEM víc, než tě jen šukat.“
„Jo? V tom případě jsi měl poněkud širší záběr. Dva roky po tom vašem odstěhování bylo to, jak mě šukáš, moje oblíbená masturbační představa.“
„Když jsem si to dělal, tak jsem SAMOZŘEJMĚ myslel jen na to, jak bych tě hodil do postele a sundal ti všechno, až na ty tvý rozkošný brejličky, a pak...“
Prudce se kousl do rtu a zavřel oči. A já zjistil, že mám v ústech nějak podezřele sucho.
Zvedl jsem se na nohy. Cítil jsem se jako ve snu.
Tohle byl hloupý nápad, tohle byl tak příšerně hloupý nápad...
„Dej mi moment, ano?“ odkašlal jsem si. „Jen si... zajdu vyndat čočky. A vzít si brejle. Mám jedny starší, úplně stejný jako ty, co jsem měl na gymplu...“
Natáhl se pro lahev vodky a odšrouboval víčko.

Postel jsem mu tu noc půjčil. Ale já ani omylem nespal na gauči. Když jsem se ráno probudil, byl jsem celý rozlámaný a moje brýle měly podezřele ohnutou nožičku, jelikož než jsem (důkladně sexuálně uspokojený) usnul, nějak jsem si je nestihl sundat.
Zrovna jsem studoval, jestli to ohnutí půjde nějak opravit, když jsem vzadu na krku ucítil rty. Zachvěl jsem se.
„Příště bez těch brejlí, prosím,“ zamumlal jsem.
„Chceš, aby bylo příště?“ odpověděl tiše.
„Ano. Ach, ano,“ vzdychl jsem. „Tohle bylo lepší než jakákoliv moje představa.“
„Jsi s brejlema ještě rozkošnější než tehdy,“ pohladil mě po boku. „Bez nich ti to taky sluší, ale s nima... Sexy, sexy, sexy.“
„Napadlo tě už někdy, že máš možná prostě jen trochu úchylku?“ zasmál jsem se.
„Ne. Nikdy. Jiný kluci s brejlema se mi nelíběj. Za poslední roky jsem ve všech viděl tebe.“
„Hm, já byl ale pořádná platonická láska, co?“
„Možná ani ne tak platonická, jako spíš první láska.“
Otočil jsem hlavu a zadíval se mu do očí. Byl tak blízko, že se mi dokonce podařilo zaostřit.
„Jo. Ty moje taky. Proto zásadně nešukám s dlouhovlasejma blonďákama. Měl bych pocit, že nešukám s nima.“
Sklonil se a políbil mě.
„Přemejšlel jsem, že se přestěhuju zase sem. Praha je hrozně nudná.“
„Jo. To jsi včera říkal. A říkal jsi, že jen čekáš na nějaký znamení, že to máš udělat.“
 Zasmál se a jeho dlaň sjela po mém břiše směrem dolů.
„Ahoj, moje znamení,“ řekl.
„Nazdárek,“ ušklíbl jsem se. „Nechtěl jsi náhodou ráno jet domů?“
„Pojedu tím vlakem, co jsem včera prošvihnul. Je neděle, nemám v Praze nic na práci, ty na dnešek taky nemáš plány... Nebo máš?“
„Ne. A i kdybych měl, jsem naprosto ochoten je změnit,“ zaculil jsem se.
Jen tak tak jsem stihl odhodit brýle stranou, než se na mě vrhnul.
Dobře, možná je pravda, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, protože tahle naše se náhle ukazovala být naprosto jinou. Na druhou stranu, byla mnohem zajímavější. Takže jsem jí tu odlišnost byl více než ochoten odpustit...