A teď už si vás zase budu všímat, slibuju!

Někdo z vás si možná vzpomíná, jak jsem sem kdysi psala, že mě ještě čeká jedna dost složitá zkouška. Zkouška, od který se docela dost vyhazuje, znáte to. Asi jste si odvodli, že když jsem týden dost neaktivní, možná to znamená, že se učím. Ano, skutečně to znamenalo, že se učím. A tu zkoušku jsem dělala dneska.

Než začneme s podrobnějším popisem, ráda bych upozornila na novou rubriku 'O Arvari'. Už minulý úterý jsem tam přidala jeden článek, a hodlám v tom pokračovat. Přestalo mě bavit házet všechny psaní se netýkající články do šuplíku 'Obecně'. Takže od nynějška najdete ty trochu osobnější články právě v rubrice 'O Arvari'. Jo, sice tím lezu do zelí osobnímu blogu, ale... Nevadí. Na ten většina z vás stejně nechodí, že?

A ještě bych se vám předem chtěla omluvit za to, že je to zase další článek plný gifů. Nějak jsem si je zamilovala. Pardon...

Takže, k té zkoušce. Učila jsem se na ni celej tejden, denně kolem čtyř, pěti hodin. Většinu včerejška jsem opakovala a lehce panikařila, že to, co jsem se učila na začátku týdne, už nějak neumím. Hups.

Celej večer jsem byla mimo, s nervama v háji, naprosto vystresovaná. Nevyspala jsem se. Nemohla jsem usnout, pak jsem se pořád budila. Věděla jsem, že ty informace v hlavě mám. Že jsem se to fakt učila. Důkladně. A že mám velkou šanci tu zkoušku udělat. Ale stejně, jeden termín, další možnej patrně až v květnu, což by se mi nechtělo... Ráno jsem nedokázala nic pozřít. Byla jsem vážně hodně vynervovaná.

Zkrátím to. Dorazila jsem do školy. Pár lidí už se na potítku chystalo na zkoušku. Pak se začalo zkoušet. Na řadu jsem přišla jako pátá. Přihlásila jsem se poměrně dobrovolně. Ostatním se tam moc nechtělo, a já si to fakt přála mít konečně za sebou. Tak jsem se obětovala. Ne, že by to byla tak velká oběť. Takže jsem si vzala otázku, zasedla k zadání ortoepie...

I když jsem věděla, že ji umím, moje první reakce nepatřila k nejnadšenějším.

Trvalo mi to tak půl minuty, kdy jsem se snažila vzpomenout na základní věci, než se mi v hlavě rozblikala příslušná výstražná kontrolka.

Takže jsem se uklidnila, všechno jsem to vypracovala a šla si sednout před něj. To, že slečnu přede mnou poněkud vyrazil, mi na klidu nepřidalo, ale stejně jsem se snažila tvářit sebevědomě a jako že přesně vím, o čem mluvím.

Prostě jsem mluvila. Měla jsem dobrou otázku, psanou a mluvenou formu jazyka. Skoro žádný pojmy, hodně okecávání. Přerušil mě ještě před tou mluvenou, aby se mě zeptal na lingvistu. Řekla jsem mu lingvistu. Na slovník se nezeptal. Prostě jen prohlásil: "Tak já vám asi dám jedničku."

Má první reakce byla značně výmluvná.

Jak jsem se zvedala ze židle, moje pocity se poněkud vyvíjely.

A když jsem otvírala dveře...

Pořádně mi to začalo docházet až cestou na autobus, potažmo autobusem. A i to značně pomalu. Já tu těžkou zkoušku fakt udělala. A za jedna.

A to znamená, že tenhle semestr jsem řádně ukončila, splnila jsem všechno, co jsem měla, a do léta se nemusím stresovat s žádnou zkouškou. Nic se mi nepřesouvá, nic nemusím plnit znova.

A než začne škola, mám ještě týden volna. Konečně týden sladkýho nicnedělání. A to znamená jediný.

(Ale slibuju, že budu chtít i psát články na blog. Jako menší omluvu za to, jak jsem vás poslední dobou zanedbávala. Už to bude lepší, vážně...)