Otázečka

Upřímně doufám, že se od čtení téhle povídky nenecháte odradit už jen jejím názvem. Vážně, to by byla věčná škoda. Ehm, tedy, myslím. Tahle povídka, no, minipovídka, se mi totiž osobně docela zamlouvá. A když já říkám, že se mi moje dílo zamlouvá, to už je něco, ne?

Každopádně, moc vám toho o ní neřeknu. Je to prostě zase jednou taková docela obyčejná a kratičká epizodka, tentokrát opět pro ty, co v hlavní roli povídek preferují děvčata. A jen tak mimochodem, vznikla na základě TT 'Co (ne)dává smysl'. Tak přeju příjemné počtení... =)

 

„Lásko?“
Vzhlédla od notebooku, který jí ležel na klíně, a pozvedla obočí.
„Ano?“
„Mám jednu takovou otázečku,“ řekla jsem.
„Jo, kafe bych si dala,“ kývla.
„To nebyla ta otázečka,“ ušklíbla jsem se.
„Hm... Jo, dám si ke kafi kousek bábovky, díky.“
„LÁSKO...“
Naklonila hlavu a zmateně se na mě zadívala.
„Jsou tři odpoledne. Chceš mi říct, že mi NECHCEŠ nabídnout kafe a bábovku? Jsem velice zklamaná.“
„No, možná bysme si k tý otázečce kafe dát mohly. Jo, asi by to bylo lepší,“ zamyslela jsem se.
„Vidíš, tak se mi to líbí!“ zaculila se. „Moment. Netýká se ta otázečka třeba toho, jestli s tebou chci dál bydlet, nebo jestli by třeba nebylo lepší se rozejít, že ne? Protože v tom případě mi to kafe zalej vodkou.“
„Bez obav,“ zavrtěla jsem hlavou a zamířila ke kuchyňskému koutu. „Žádnýho rozchodu se to netýká.“
„Uf...“
„Týká se to tvojí mámy.“
Za zády jsem slyšela klapnutí notebooku.
„Přidej mi k tý bábovce tak dvě řádky čokolády, ano?“

„Takže ty mi tvrdíš, že tvoje máma je naprosto dokonale smířená s tím, že jsi na holky.“
Ukousla si kousek čokolády a kývla hlavou.
„Stoprocentně.“
„Bezva,“ olízla jsem si rty. „Tak mi vysvětli, proč máš v diáři zase jednou napsaný rande s nějakým klukem.“
„Ty mi lezeš DO DIÁŘE?“ vytřeštila oči. „Zklamala jsi mou důvěru!“
„Tvůj diář leží otevřenej na kuchyňský lince. A to rande je zakroužkovaný červenou fixkou,“ poznamenala jsem. „Kdybych nevěděla, jak MOC si zakládáš na soukromí, skoro bych myslela, že jsi ho tam nastražila schválně.“
„To nedává smysl. Proč bych to asi dělala?“ zamrkala, ale já viděla, jak jí koutky rtů cukají směrem nahoru.
„Abych to zjistila a zeptala se tě na to?“ navrhla jsem.
„A co bych tím získala?“
„Hele, nech toho, nebo ti zabavím bábovku.“
„No to ne!“ vytřeštila oči. „Moje! Kdo ji pekl?!“
„Já.“
„Ehm...“
Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a rukama je objala.
„Takže tvoje máma je dokonale smířená s tím, že jsi na holky,“ zopakovala jsem, „ale stejně ti od začátku roku domluvila už čtvrtý rande s chlapem. I když tak nějak ví, že spolu my dvě bydlíme.“
„Jo, ale když jsem se nastěhovala, dvě ty rande jsem už měla za sebou,“ podotkla.
„Jestli tady něco nedává smysl, je to tvoje máma, víš?“ kousla jsem se do rtu.
„Moje máma dává naprosto DOKONALEJ smysl!“ ohradila se a nacpala si do pusy rovno celý čtvereček čokolády.
„Asi máme poněkud jinou představu o dávání smyslu,“ odkašlala jsem si.
„Rozhodně,“ potvrdila. „Máma je smířená s tím, že jsem na holky. Není smířená s tím, že s nima vážně chodím. A s tím, že s jednou bydlím. A s tím, že s vnoučatama to bude trochu komplikovanější. A s tím, že mě ani ten hezoun Radim nepřesvědčil, abych si to rozmyslela. A s tím, že jsem jí to řekla až ve dvaceti. A s tím, že-“
„Kotě, teď nedáváš smysl ty.“
Založila si ruce na prsou a vrhla po mně krajně dotčený pohled.
„Já vždycky dávám smysl!“
„Ovšem. Jistě,“ pokývala jsem. „Naprosto vždycky. Zejména při procházení kolem soch, já vím. Jenže promiň, ale tohle prostě-“
„Ona to vezme. Časem to vezme,“ vzdychla. „Do tý doby prostě budu občas muset přežít nějaký to rande. Ber to tak, že mě prostě jen pokouší a testuje moje odhodlání. Ale neboj, když mě nepřesvědčil Radim, rozhodně tě neopustím kvůli... Jak se jmenuje ten kluk, co s ním mám rande tentokrát?“
„Myslím, že to v tom diáři nemáš.“
„A sakra,“ kousla se do rtu. „No nic. Nevadí. To se nějak... poddá.“
Zvedla jsem ze stolku svůj hrnek s kávou.
„Plánuješ tam jít?“
„No samozřejmě!“ zadívala se na mě zděšeně. „Jak bych mohla nejít? To by přece bylo neslušný, kdybych se neukázala na rande!“
Usrkla jsem horkého nápoje.
„Takže...“
„Takže půjdeme vyděsit dalšího heteráka?“ zakřenila se. „Nenecháš mě v tom samotnou, že ne, kotě?“
„Ale samozřejmě, že ne...“

Zabouchla jsem za námi dveře bytu.
„Tak jestli PO TOMHLE tvoje máma nepřestane, tak už nevím po čem,“ zasmála jsem se.
„Pokud se to k ní donese,“ podotkla. „Ten chudák jí to taky nemusí říct.“
„Tvářil se tak vyděšeně,“ konstatovala jsem a sundala si šálu, „že bych věřila, že to půjde minimálně zavolat do televize.“
„Chudák,“ zatvářila se soucitně. „Myslíš, že jsme to přehnaly?“
„No, možná úplně nepatrně. I když... Ne. Ne, rozhodně ne. Každopádně jsme mohly bejt ještě mnohem horší.“
„Každopádně,“ přikývla. „Každopádně, kotě... Už jsem ti řekla, že když jsi majetnická, přijdeš mi neskutečně sexy?“
„Myslím, že ještě ne. Počkat...“ zamračila jsem se. „Přijde ti, že jsem byla MAJETNICKÁ?“
„Jen... docela maličko.“
„Majetnická?“ zopakovala jsem.
„Proč slyšíš to horší z těch dvou slov, co jsem na tebe použila? Taky jsem říkala, že jsi SEXY.“
„Neskutečně sexy.“
„Jo!“
„Hm...“ zamyslela jsem se. „Myslíš až tak sexy, že bys ráda...“
„Přesně tak.“
„Ach...“ zamrkala jsem. „Tak to abych byla majetnická častějc, co?“
Popadla mě za ruku a táhla ke dveřím ložnice.
„Jasně. Třeba... Teď hned.“
„Co? Počkej. Moment, já ještě nemám sundaný boty. Počkej!“
Na moje protesty nebrala ani ten nejmenší ohled.