14 – Únos

Jak si můžete všimnout, dnešní kapitola Patrika s Lukym je tu poměrně brzy. Je to proto, že mi, jak možná víte, zase začala škola (*vložte vysoce ironické zajásání*), pročež se musím jít ani ne za hodinku chystat a vydat se na cestu do ní. A to je ještě klika, že máme tak trochu, ehm... alternativní verzi dnešního rozvrhu, protože jinak byste tu tu kapitolu našli po sedmé hodině večerní. (Mimochodem, to se v příštích týdnech možná někdy stane, nevím. Ještě nemáme patřičné informace. Jen předem varuju...)

Takže, jak víme, na příště vybírám téma já. A vzhledem k tomu, že jsem hodné děvče, nebudu ho držet pod pokličkou a prozradím vám ho. Téma pro příští kapitolu je Panika. (Ano, nejsem vůbec hodné děvče, když vám tohle s klidem řeknu, já vím. I'm sorry, I'm so sorry.) Ale abyste neřekli, v anketě už můžete vybírat téma přespříští. Myslím, že možnosti tentokrát nejsou právě nejhorší... =)

A teď už radši mlčím, co? Tak se mrkněte, co jsem vymyslela na ten Únos.

(Jo, a jen tak mezi řečí, v téhle kapitole se na oba kluky dozvíte jednu věc, co jste dodnes netušili, i když by se dalo říct, že je vcelku důležitá. Tak schválně, co to bude... =D)

„Zabiju je.“
„Patri...“
„Zničím.“
„Ale no tak, kotě...“
„Na svatbu nejdou. Ani omylem. Nikdo z nich!“
„No tak, zrzounku.“
„Víš, že tví kamarádi jsou banda magorů, viď?!“
„Ano, jsem si toho plně vědom.“
„Mohl jsem umřít. Vlastně jsem málem umřel!“
„Nepřeháněj, Paťulko.“
„Nepřeháním. Byl jsem asi tak vteřinu od infarktu! Jak je vůbec mohla taková kravina napadnout?!“
„Myslíš únos nevěsty?“
„ANO!“
„Promiň. Asi se moc koukají na americký filmy.“
„Koho napadne unášet nevěstu?!“
„Toho, co moc kouká na americký filmy.“
„Ach, to ti teda moc děkuju za info. Víš, asi se taky začnu moc koukat na americký filmy. Ty o zákeřnejch sadistickejch vrazích.“
„Hups.“
„Ano, to teda je hups. Únos nevěsty. Ježiši KRISTE, já fakt málem umřel!“
„Patri...“
„Smaž si z obličeje ten úšklebek! Víš, jaký to vůbec je? Když si tak v klidu jdeš kolem parkoviště, a najednou tě někdo popadne a zatáhne do velký modrý dodávky? Přísahám, kdybych ve chvíli, kdy se zavřely dveře, nepoznal Jirku, nejspíš by to se mnou seklo!“
„Pokud tě to nějak potěší, kdyby Jakub nevolal ze svýho telefonu a kdyby ta banda idiotů nepožadovala jako výkupný diskografii Alice Coopera, taky bych měl docela strach.“
„Docela? Tejden před svatbou mě unesli, a ty bys měl DOCELA strach?“
„Jo, lásko. O ty únosce.“
„...“
„Ale no tak. Netvař se tak. To byl vtip. Paťulko...“
„Neříkej mi Paťulko. Tak o únosce, jo?“
„Taky tě moc miluju, lásko, a už se nemůžu dočkat, až se vezmeme.“
„Neodváděj pozornost! Ty... idiote! Ani bych se nedivil, kdybys v tom měl taky prsty. Kdyby vám to všem přišlo hrozně VTIPNÝ.“
„Dovol? Kdyby se mě zeptali, nikdy bych jim nedovolil takhle tě vyděsit.“
„Určitě ne?“
„Určitě. Myslíš, že jsem až takovej blázen? Protože já vážně nejsem.“
„Ale přátelíš se s bláznama!“
„Ehm...“
„Víš, teď bys měl udělat něco, abys mi pomohl vzpamatovat se z toho šoku.“
„Hm... Chceš ohnout přes stůl, nebo to chceš na gauči?“
„Blbče.“
„Tak v ložnici?“
„Co třeba kdybys mi zopakoval to, co jsi řekl Jakubovi, když žádal o výkupný? Teda, konkrétně v momentě, kdy řekl, že mě nedostaneš, dokud jim nedáš to nejcennější, co máš?“
„Myslíš... To, že to nemůžu, protože tebe už mají?“
„Jo. Přesně tak. A to mi Jirka říkal, že si nějak věřím, když jsem říkal, že přesně tohle bude tvoje odpověď.“
„Fakt jsi to říkal?“
„Samozřejmě.“
„Ty si fakt věříš.“
„Pch.“
„Ale no tak, neurážej se. Nafouknutýmu ti to nesluší...“
„PCH. A jen tak mimochodem, co jsi těm svejm kámošům řekl, že mi odmítli říct jinak než budoucí pak Horáček?“
„Co? Já jim nic neříkal. Ještě jsme se nebavili o... Sakra.“
„Ale sakra.“
„My se ještě nebavili o tom, co budeme používat za příjmení, co?“
„Abych se přiznal... Tohle mě zatím vůbec nenapadlo.“
„Něco mi říká, že to moje to nebude, co, zrzounku?“
„Proč myslíš?“
„Ehm, nejspíš proto, že ses teď docela rázně ohradil proti označení za budoucího pana Horáčka?“
„Já se neohradil. Já jen... Ehm.“
„To je v pohodě, Patri. Taky to příjmení nemám dvakrát v lásce. Chápu, že nechceš měnit jméno.“
„Neřekl jsem, že nechci. Já... Já o tom vážně ještě vůbec neuvažoval. Vůbec jsem nepřemejšlel, jestli...“
„Tak nepřemejšlej. Nechci, abys byl Patrik Horáček.“
„Ach, díkybohu. Teda...“
„Kušuj. Nemusíš se tvářit tak provinile.“
„Ne? Tak se ty přestaň tvářit tak zklamaně, jak se tváříš.“
„Já se netvářím zklamaně.“
„Ale jo. Tváříš.“
„Patri, nehádej se se mnou o tom, jak se tvářím.“
„Ne, Luky, ty se nehádej, protože já vidím, jak se tváříš. Lásko, mě to mrzí. Vážně moc. Chtěl bych, abysme měli stejný příjmení. Jo, fakt by se mi to líbilo. Ale... Chápeš, já jsem překladatel, už mě pár lidí zná, kdybych najednou změnil příjmení, bylo by to-“
„Patri, netvářím se zklamaně. Přemýšlím. A ty rušíš.“
„Hezounku...“
„Řeknu ti, že mě rušíš od přemýšlení, a ty si mi sedneš na klín? Zlobíš.“
„Jen nechci, aby tvůj mozek dospěl k něčemu jako Šedivý-Horáček, protože tyhle složeniny fakt z duše nesnáším.“
„Hm...“
„Ne, víš co? Kašlu na překladatelský jméno. Jsem nevěsta, budu se chovat jako nevěsta. Vždyť i jako překladatel můžu mít pseudonym, ne? Určitě jo. Patrik Horáček, to je fajn. To je-“
„Ještě horší než Lukáš Horáček.“
„Budeš se hodně zlobit, když řeknu, že se mi tvoje příjmení nikdy moc nelíbilo ani na tobě? Chci říct, není nijak hrozný, ale...“
„Lukáš Šedivý by znělo líp, nemyslíš?“
„Jo, to asi... MOMENT.“
„Než se zeptáš, ano, navrhuju přesně to, co si myslíš, že navrhuju.“
„Ale... To přece nemůžeš udělat. Nemůžeš jen tak změnit-“
„Můžu si dělat, co jen chci.“
„Lukáš... Šedivý?“
„Jo, kotě. Zní to fajn. Líbí se mi to. A bude fajn bejt spojený příjmením, ne? Když už se teda bereme.“
„Lukáši...“
„A fakt bych po tobě nechtěl, aby sis změnil příjmení. Vždycky se mi to tvoje líbilo, víš? Ten kontrast mezi tím, že se jmenuješ ŠEDIVÝ, a zatím jsi... asi ten nejbarevnější a nejšílenější a nejmíň nudnej člověk, co znám.“
„Myslím, že jsi fakt chlap pro mě. Právě jsi přesně definoval to, co mám na tom příjmení rád já.“
„Tak vidíš. Byla by škoda to měnit na něco tak... Nudnýho jako Horáček.“
„Stejně nemůžu uvěřit, že jsi ochotnej to udělat.“
„Nevidím důvod, proč bych neměl bejt.“
„Teď si přijdu jako hodně mizernej snoubenec, když já-“
„Co jsi to říkal, zrzounečku?“
„Nic, pane Šedivý. A potěšilo by mě, kdybyste mi nezarýval nehty do boků.“
„Tak se mi to líbí.“
„Hm, když o tom přemejšlím, mně se možná líbí to zarejvání.“
„Stačí jen říct... Ale mimochodem, aby se předešlo omylům, to, že měnit jméno budu já, ze mě ještě nedělá nevěstu, jasno?“
„Naprosto jasno.“
„Fajn. Já jen kdyby tě snad napadlo zařídit, aby tví kámoši taky zorganizovali nějakej únos.“
„Bez obav. Nejsem přece tak krutej... Mimochodem, kdy ti kluci vrátí ty cédéčka Alice Coopera? Mám pocit, že mi bude při sexu dost chybět.“
„Bez obav. Mám ještě pár vlastních vypálenejch výběrů. Ty jsem jim nedal.“
„Sláva.“
„Jo, a vrátí je po svatbě. Začnu si myslet, že byla chyba udělat z nich hlavní diskžokeje pro taneční část hostiny, fakt že jo...“