„Zlobíš mě.“

„JÁ TEBE?“ vytřeštil oči. „Já jsem jen poslušná Múza. Dělám to, co se od Múz očekává.“
„Stresuješ mě,“ konstatovala jsem.
„I to mám v popisu práce.“
„Jo? Můžeš mi ukázat nějakou smlouvu, co jsme spolu uzavřeli a co se týká toho, že si přeju bejt stresovaná?“
„Ehm... Dej mi chvíli.“

„Ráda bych tě jen upozornila, že v Lokiho podobě nemáš psychopapír.“
„Zatraceně.“
„Život Múzy je svině, co?“
„Víš, mohl bych se proměnit. Pak bych psychopapír měl,“ zamyslel se.
„Jo, ale zase bys rozhodně nebyl extra děsivej,“ poznamenala jsem. „A rozhodně bys mě tak snadno nepřiměl psát.“
„To tě stejně jen tak nepřiměju,“ frkl. „A to jsem zkusil ty nejhorší výhrůžky!“
„Promiň, to, že se naklonuješ, to byla výhrůžka?“
„Samozřejmě. Naklonovaný bych mohl pracovat pořád. Nikdy by sis neodpočinula. Neděsí tě to?“
„Ani ne.“
„Hm...“
„Promiň?“ pokrčila jsem rameny.
„Dobře,“ založil si ruce na prsou. „Přiznávám, že konkrétně my dva spolu dohodu o stresování nemáme. Ale na moji obhajobu, jsou autoři, co nejlépe pracují ve stresu, a pro ně by tohle byla přímo geniální strategie!“
„Pro mě není.“
„Já vím,“ kývl. „Takže...“
„Takže mě zlobíš.“
Posadil se na kraj postele a zoufale se zahleděl ke stropu.
„Jak přesně že to zlobím?“ dotázal se hlasem poměrně klidným, hlasem, který v žádném případě nekorespondoval s jeho výrazem.
„Přihráváš mi nápady,“ řekla jsem.
„Ehm, a nemá PŘESNĚ to Múza dělat? Víš, smlouvu, co jsi vyžadovala, na to nemám, ale předpokládám, že si vzpomeneš na jistou ústní dohodu, kterou jsme-“
„Přihráváš mi úplně ŠPATNÝ nápady,“ upřesnila jsem. „Pořád jen na to, co psát nepotřebuju, nikdy ne na to, co napsat musím. A vůbec, momentálně bys mi krom toho, co napsat musím, neměl přihrávat nápady vůbec na nic. Já musím dát dohromady ten referát, vzpomínáš? To je moc důležitý!“
„Je to tak důležité jako tvé psaní?“ pozvedl obočí.
„No, jo, dalo by se říct, že v tuhle chvíli jo.“
„Hm,“ přimhouřil oči. „Tuhle odpověď jsem tak docela nečekal.“
„Promiň,“ pokrčila jsem rameny.
„Ale určitě nemáš energii na to, abys... dávala dohromady referát, když jsi nemocná, že? Chci říct, samozřejmě, že jako Múza A bůh jsem vůči chřipce a nachlazení imunní-“
„To ti upřímně závidím.“
„-ale musí to být skutečně nepříjemné, že?“ pokračoval klidně. „Ta teplota, věčné smrkání... Je mi nepříjemné se na tebe jen koukat.“
„Ty jsi vážně miláček, Múzáčku,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Přece se ti v tomhle stavu nechce psát referát, ne?“ usmál se zářivě. „Ale trocha tvůrčího psaní, to tě krásně povzbudí...“
„O tom si dovolím pochybovat. Nechce se mi ani mít na klíně počítač, natožpak do něj něco psát.“
„Sakra,“ zavrčel. „Dnes mám vážně mizerný den.“
„Jo, všimla jsem si, že stříbrnej jazýček nějak selhává. Asi by potřeboval naleštit.“
„Ale ten tvůj se zjevně tak nablýskaný, že se leskne jako zrcadlo,“ frkl. „A na to, že máš teplotu, máš podezřele dobrou náladu, drahá.“
„Mám všechno, jen ne dobrou náladu,“ ušklíbla jsem se a zavřela oči. „Chce se mi spát.“
„V tom případě bych navrhoval, abys šla spát.“
„Najednou můžu jít spát?“ dotázala jsem se a přitáhla si peřinu těsněji k tělu. „Co že jsi tak změnil názor? Myslela jsem, že mám jít psát. Co možná nejvíc. Protože mě to báječně povzbudí.“
Když jsem se přiměla oči zase otevřít, neviděla jsem před sebou černou kůži a zlato, ale tvídové sako a červený motýlek.
„Vyspi se,“ usmál se Múza. „Psát můžeme později, jestli ti bude líp. Nebo zítra. Já si zatím ten nápad, co mám, pořádně promyslím.“
„Doufám, že si ho nehodláš tradičně promýšlet v mojí hlavě,“ zamumlala jsem.
„Promiň. Bojím se, že to taky tak nějak patří k práci Múzy,“ pokrčil rameny. „Koneckonců, copak ty k tomu usínání nechceš nějakou hezkou zábavu?“
„Fakt zlobíš,“ vzdychla jsem. „Múzo zatracená.“
„Taky tě mám rád,“ pokýval. „A mimochodem, až příště budeš trvat na tom, že mírně nachlazená půjdeš do školy, připomeň mi, ať ti v tom zabráním všemi dostupnými prostředky, ano?“
„A co za prostředky by to mělo bejt?“ zívla jsem.
„No, to ti neřeknu,“ usmál se zářivě. „Ale dám ti malinkatou nápovědu. Těžko budeš moct jít do školy, když se nebudeš moct otočit zády ani mrkat.“
„To bys neudělal!“ vytřeštila jsem oči.
„Chceš to riskovat?“ pozvedl obočí. „Víš, já umím být skutečně velice... velice zákeřná Múza...“