1 – Tajemný dopis

Asi bych vám měla něco říct. Něco docela důležitýho. Dost možná už to tak nějak i tušíte, dost možná ne. V obou případech se ale nejspíš stejně dostaví menší zklamání, až to řeknu. Ale říct to musím. Takže... Jo. Dnešním dílem ve vztahu Patrika a Lukáše začíná fáze, co nese název Manželé, která bude tou úplně poslední, kterou hodlám psát. Bylo to tak v plánu od začátku, ještě dřív, než kluci získali takovou popularitu. Což znamená, že do konce jejich příběhu zbývá i s tou dnešní celkem patnáct kapitol. A nezkoušejte mě přemluvit, abych to protáhla a pokračovala. Vážně se vám to nepodaří. ;)

Na příště se opět stalo to, že dvě témata získala zcela shodný počet hlasů. Čekala jsem, jestli se neobjeví ještě nějaký rozhodující, ale ne. Takže zcela demokratický hod mincí rozhodl, že příští kapitola bude na téma Fotky. Ale jako minule, když k téhle situaci došlo, jsem i tentokrát zařadila druhé z oněch témat i do následující ankety, takže máte druhou šanci odhlasovat si ho. Tak do toho.

A teď si už hezky jděte přečíst první manželskou kapitolu. Snad se vám bude zamlouvat... =)

„Patri?“
„Hm... mhm?“
„Promiň, že tě budím, lásko, ale je jedenáct dopoledne.“
„Hm... To není můj problém. Neměl jsi mě držet vzhůru do rána.“
„JÁ? Promiň, ale nebyl jsem to já, kdo pořád říkal, že chce víc... a víc... a ještě...“
„Ale jo, byl. Rozhodně jsi to párkrát TAKY řekl.“
„Jenže ne po sexu, když jsme se mazlili. Já to zpravidla říkal BĚHEM toho sexu. Konkrétně ve chvíli, kdy jsem byl, ehm... na kolenou. A ty za mnou. Jestli víš, jak to myslím, drahoušku.“
„Myslíš když jsem tě šoustal?“
„A já nechtěl naše první maželský ráno zničit tím, že budu sprostej.“
„Přijde ti jako zničený? Pojď sem...“
„Ne. Patri, no tak. Tohle je na mě fakt moc. Myslím, že po dnešní noci ho nebudu schopnej pěknejch pár dní zvednout.“
„Tak TEĎ jsi naše první manželský ráno zničil dokonale.“
„Jo, možná bych ti to věřil, kdyby ses tak neculil, zrzounku.“
„Kruci.“
„Ale nebudil jsem tě, abysme si odbyli naši první manželskou hádku, víš? Chtěl jsem ti jen říct, že máme čas jen do dvanácti, abysme vyklidili pokoj.“
„Proč přesně jsme si nezaplatili DVA dny?“
„Nejspíš proto, že dneska odpoledne je tu další svatba, tentokrát nepochybně normálnější.“
„Ale já se chci ještě válet...“
„To budeš moct, jen co se dostaneme domů. Tam na tebe čeká pohodlnej gauč, televize, tvůj počítač... Nebo si klidně můžeme vlízt zase do postele a až do večera se mazlit, kdyby ti to vyhovovalo.“
„Hm, to jako naznačuješ, že jen proto, že jsi můj manžel, se tě najednou nebudu moct nabažit, budu tě chtít neustále osahávat a celkově nebudu schopnej fungovat jako normální člověk, Lukáši?“
„Co já vím, jak můj romantickej zrzounek zareaguje na to, že teď máme společný jméno. Ta dnešní noc...“
„Ta mi nejspíš stačila, abych se tak nějak... vyblbnul.“
„Uf.“
„UF? Co tím naznačuješ? Děsilo tě snad pomyšlení na to, že budeš muset jen ležet v posteli, tvářit se šťastně a nechat se objímat?“
„Řekněme, že jsem vcelku rád, že naše líbánky nebudou patřit ke zcela stereotypním. Tedy, kromě míry sexu. Až se vzpamatuju z tý noci.“
„A co když kvůli tomu, že se se mnou nechceš mazlit, nebudu JÁ chtít ten sex?“
„Tomu ani jeden z nás nevěří, nemám pravdu?“
„...“
„Ne. Nevěří.“
„Asi podám žádost o rozvod.“
„Budeš podávat žádost o rozvod pokaždý, když se ti nebude líbit něco, co řeknu?“
„Možná tak... tejden nebo dva.“
„Bezva. Nemůžu se dočkat.“
„Ale no tak. Nebuď tak ironickej, Lukášku.“
„Já budu tak ironickej, jak jen budu chtít, lásko moje. A vstávej už. Potřebujeme si nutně dát sprchu, než odsud půjdeme. A asi by bylo docela fajn vyvětrat.“
„Hm... Když mně se nechce z postele...“
„Já vím, to nikdy. Jenže se obávám, že budeme muset.“
„Hm.“
„Hele. Oči otevřít, zrzoune. Řekl jsem, že vstáváme.“
„Jsi zlej.“
„Když vstaneš, vařím dneska večeři já.“
„No vidíš. Takhle se vyjednává. Ale mimochodem, bylo by lepší dát si sprchu samostatně. Protože jinak ten pokoj do dvanácti vyklidit... Hele, co je to za obálku u dveří?“
„Co? Ehm... Nemám tušení. Ale vypadá to na nějakej dopis.“
„Nepovídej. To by mi nedošlo, když je v obálce. Ještě řekni, že ho tam někdo musel podstrčit, když jsme spali.“
„Kdo je teď ironickej, Paťulko?“
„Nemel a radši přines ten dopis.“
„Už běžím.“
„I když předpokládám, že přesně vím, od koho je a co se v něm píše.“
„No, pokud se u tebe během těch pár hodin spánku zázračně neobjevily věštecké schopnosti...“
„Ale prosím tě. Je to jasný. Je to od bráchů. A oznamujou mi v něm, že pokud příště nebudu potichu, udělají mi něco hodně, hodně nepříjemnýho. Třeba zabaví lubrikant. Znám je.“
„Skvělá dedukce, Sherlocku. Ale na obálce se píše 'Patrik a Lukáš'. Promiň.“
„Myslíš, že nejsou schopný vyhrožovat nám oběma? Očividně je ještě neznáš!“
„A vůbec, proč by se obtěžovali s nějakým hrozně tajemným dopisem? Nebylo by praktičtější a jednodušší říct nám to osobně, až nás uvidí?“
„Ty, Lukáši, bys byl ten nejhorší Watson v historii.“
„A ty ještě stokrát horší Sherlock. Tak co? Chceš si ten dopis přečíst? Nebo ho mám přečíst já?“
„Dej to sem.“
„Stačilo říct něco jako 'manželi, prosím, podej mi tu obálku', víš?“
„Manželi, dej to sem.“
„Taky tě moc miluju.“
„Manželi, prosím, podej mi tu obálku a dej mi pusu. Tak. Spokojenej? A teď se podíváme...“
„Hodláš to číst nahlas, viď? Jsem zvědavej.“
„Patriku a Lukáši. Vidíš, fakt je to pro nás oba. Patriku a Lukáši, když jste se na tý rozlučce tak nenápadně vypařili, dohodli jsme se, že nás už nebaví to, jak si od kohokoliv z nás v jednom kuse půjčujete auto. A i když jsme pro vás už všichni měli svatební dary, rozhodli jsme se, že vám.. KURVA. Že vám nějaký koupíme. Je z bazaru, ale v dobrým stavu. Klíče od něj dostanete od recepční, když jí řeknete, že jste manželé Šediví. Jakub, Jirka... Sakra. Jsou tady podepsaný všichni. VŠICHNI.“
„Dej mi to. To si dělaj srandu.“
„Počkej. Pé es, je to oranžová Octavia. Pro Patrika se zdála naprosto perfektní.“
„Koupili nám AUTO?!“
„Pé pé es, vzhledem k tomu, že určitě budete spát dlouho, vzali jsme si na starost veškerý posvatební organizační věci, odvoz svatebních darů a podobně. Abyste zjistili, co kde máte, volejte Jirkovi.“
„Počkej, počkej. Auto, ano?“
„Pé pé pé es, jestli takovejhle kravál děláte obvykle, všichni chápeme, proč je sousedka pod vámi tak pobožná.“
„Oni jsou magoři. Totální MAGOŘI.“
„To mi povídej. Bože můj. AUTO.“
„Ke všem svatebním darům, co jsme od nich dostali.“
„Lukáši, tví kámoši nám vážně koupili auto.“
„Já říkal, že si je od nich nemůžeme pořád půjčovat. Počkat. MÍ? Tví v tom jeli taky, ne?“
„Ale my oba tušíme, koho to napadlo.“
„Ehm...“
„Já to auto chtěl koupit. Přísahám, že chtěl. Ale po svatbě!“
„Já vím, Patri. Oni byli rychlejší.“
„Magoři. Vážně. Šílenci. Měli bysme přehodnotit to, jestli se s nima budeme nadále stýkat.“
„Vzhledem k tomu, že každej z nich utratil za náš svatební dar pěknejch pár tisíc... Myslím, že by bylo společensky nevhodný se s nima nestýkat. Nemluvě o tom, že pořád mají moje cédéčka Alice Coopera. A Jakub by mi chyběl. Docela.“
„Hm... Fajn. Tak se s nima teda budeme stýkat. Asi bysme jim měli... poděkovat, až je uvidíme, co? Nebo spíš každýmu z nich zavolat.“
„Proč jen mám blbej pocit, že o zábavu na odpoledne je postaráno?“
„No... nejspíš jo. Koneckonců, musíme z kluků ještě dostat ty cédéčka. A dary. Ale především ty cédéčka.“
„Patri, nikdy jsem si nemyslel, že z tebe vychovám fanouška Alice Coopera, fakt.“
„To ani já, Luky. A teď... Jdu do sprchy. Začni zatím tak nějak balit, já to pak dodělám. Ať můžeme vyrazit domů. Už se nemůžu dočkat, až... Až tam budeme.“
„Chtěl jsi říct... Až uvidíš naše nový auto?“
„Ale kdepak. Nechtěl. Fakt ne.“
„Jak myslíš. JÁ klidně přiznám, že ho chci vidět. A mimochodem, jsem rád, že kluci vybrali oranžovou. Od jistý doby je to moje oblíbená barva.“
„No, to teda netuším, od který doby, Lukášku. Vůbec netuším...“