Sakra, po konci zkouškovýho se mi nějak pořád nejde rozepsat. Chci říct, vím, že jsem vám slíbila, že budu psát víc, ale nějk to nejde. Nad touhle povídkou jsem strávila většinu dne, vždycky kousek napsala a šla se flákat při čtení slashových fanfiction. O pairingu se šířit nebudu. Stejně by vám to většinou nic neřeklo. (Bylo to FrostIron a Thorki, ale pst!)
Ale nějakým zázrakem se mi povedlo tuhle povídku nakonec dopsat, i když o pár hodin pozdějc, než jsem měla původně v plánu. Hádám, že vám ovšem záleží především na tom, že se to nakonec přece jen povedlo, co? Tak jo, nebudu vás zdržovat. Po dlouhý době je to zase jednou lesbi. A je to víceméně odpověď na stížnost jedné osoby na to, že zrovna povídek s touhle tematikou tu mám docela málo. ;)
Jo, a mimochodem, taky je to tak trochu na TT 'Dnešní svět'... =D
Uslyšela jsem prásknutí dveří bytu. Kabelku dopadající na botník. Boty narážející do dvířek zmíněného kusu nábytku. A kdyby se dal kabát pověsit hlučně, nepochybně bych slyšela i to.
Kroky směřující z předsíně do obývacího pokoje.
„Zatraceně, mě tohle tak NEBAVÍ!“
Otočila jsem hlavu od televize a zadívala se na vysokou brunetku, která právě razantně kráčela ke kuchyňské lince, konkrétně ke kávovaru na ní stojícímu.
„Copak, lásko?“ pozvedla jsem obočí. „Zase na tebe byla šéfová protivná?“
„Ta mi může políbit...“ frkla.
„No to doufám, že nemůže,“ zasmála jsem se. „Tak o co jde?“
„O co jde...“ Kávovar se rozeběhl. „Dáš si taky? Jistě, že dáš. O co jde...“
„Jo, to už jsi říkala,“ konstatovala jsem.
„Jde o to, že mě příšerně štve ten dnešní svět!“
„Co je špatně s dnešním světem?“ zamrkala jsem zmateně.
„Je neskutečně... politicky korektní!“ zavrčela. „Hyperkorektní!“
Pootočila jsem se na gauči tak, abych na ni líp viděla.
„Hyperkorektní,“ zopakovala jsem. „Tak co se stalo?“
„Radši bych to nekomentovala,“ vzdychla a zvedla naše dva hrnky s kávou. „Ale jestli to teda chceš slyšet...“
„No, jo, docela ráda bych věděla, co tě nutí skoro ničit vybavení naší domácnosti. Zvlášť když je ten botník skoro novej.“
Položila hrnky na stolek, posadila se vedle mě, naklonila se a vtiskla mi krátký polibek.
„Promiň,“ zamumlala. „Ale jsem vytočená. Šla jsem domů pěšky, dvacet minut, v tý zimě, a stejně jsem se neuklidnila.“
„To zní vážně.“
„Ále, vlastně zas o tolik nejde, jen...“ Najednou se octla na mém klíně. „Víš, jak mám ve zvyku mluvit o Matějovi, viď? O tom svým kolegovi?“
„Jako o zatracený teplý děvce?“ pousmála jsem se. „O buzně? Teplouškovi? Malý kurvičce, co to má ráda do prdelky?“
„Přesně tak,“ kývla. „A víš, že jemu to nevadí, že jo?“
„No... Ne,“ zamyslela jsem se. „Vím, že on to přímo miluje. Zejména tu část s děvkou.“
„Sláva, aspoň někdo tomu rozumí,“ vzdychla.
„Takže zase šéfka?“ pozvedla jsem obočí.
„Šéfka... A nějaká kráva, co jí donášela o tom, jak chudákovi Matějovi říkám ošklivý a homofobní věci. Podle všeho jí to někdo vykládal už tak... měsíc.“
„Prosím, neříkej, že máš padáka,“ zamračila jsem se.
„Ne. Padáka ne. Zatím ne,“ olízla si rty. „Dostala jsem napomenutí. Podle všeho je moje chování nepřípustný. Chápeš to? Je nepřípustný říct v soukromí svýho kanclu 'buzno' někomu, kdo je naprosto dokonalej PROTOTYP buzny, někomu, kdo by se tak sám s radostí označil, kdyby se ho někdo zeptal, jak by se popsal jedním slovem! Jo, a to není všechno. Matěj má to napomenutí taky, protože mi na oplátku říkal, že jsem lízalka a podobně, znáš to. Jo. Dva OTEVŘENĚ teplí lidi maj průser z toho, že se projevujou homofobně. Zasranej politicky korektní svět.“
„No... Tak teď už se nedivím, že jsi za cestu domů nevychladla,“ kousla jsem se do rtu. „To je hustý.“
„To teda. Takže podle všeho ho teď můžu označit maximálně tak za homosexuála nebo gaye. A on mě za lesbičku. Pozor, LESBIČKU, ne lesbu, protože bych to mohla vnímat urážlivě.“
„To bylo nařízení šéfky?“
„Ano, prosím.“
„Řekla jsi jí, jak se stavíš k označení za lesbičku?“
„Řekla jsem jí, že každýmu, kdo o mně řekne, že jsem lesbička, mám chuť vyrvat jazyk, ano. Nebylo to k ničemu.“
„Tak to mě mrzí, kotě...“
„Díky,“ pousmála se. „Ale... Bože, mě tohle tak nebaví. Člověk aby si pořád dával pozor na pusu! Jako tehdy, když se mě nová slečna z recepce ptala, jestli si myslím, že má Matěj přítelkyni, a já jí řekla, že určitě ne, protože se nechce vázat, ale ať si na něj nebrousí zuby, protože aby se mu líbila, muselo by jí něco sházet na hrudníku a naopak přebejvat mezi nohama... Uznávám, že to nebylo zrovna nejdiplomatičtější, ale ten pohled, co po mně hodila Vlasta, co zrovna šla kolem... Ta zasraná MRCHA!“
„Zdá se, že máme donašečku, co?“
Vyskočila mi z klína (k mému jistému rozčarování) a vyrazila do předsíně. Když se vrátila, měla v ruce telefon.
„Jsem blbá. Fakt blbá,“ frkla. „Jasně, že to byla ona. Kdo taky jinej? Naše hyperkorektní madam. Jasně, jako když Lenka mluvila o svý vlastní velký prdeli a ona ji opravila, že tak mluvit nemůže, že je plnoštíhlá. Nebo baculka. Ten Lenčin výraz bych ti přála vidět.“
„Lásko...“ oslovila jsem ji opatrně.
„Nebo jak se mnou dodavatel flirtoval a ona ho začala decentně upozorňovat, že to by neměl, protože mojí PARTNERCE by se to nemuselo zamlouvat. Přísahám, decentnější by byla i kdyby to řvala do megafonu.“
„Tak moment. Označila mě za tvoji PARTNERKU?“ vytřeštila jsem oči. „O tom jsi mi neřekla. Ta slepice!“
„Říkám,“ kývla, zatímco něco hledala v mobilu. „A když dodavatel řekl, že on přece ví, že jsem na holky, vypadala, že ji trefí. Jo, očividně nemůžeš o někom říct ani to, že je na holky. Co přijde příště, nemůžu říct, že ty přijímáš podobojí a musím tě označit za... Jak by se to řeklo? Nevyhraněnou vůči žádnému pohlaví? Přitahovanou oběma pohlavími?“
„Bisexuální bude to slovo, co hledáš, lásko.“
„Jo. Nebo tak. Děs,“ frkla.
„Co tam děláš?“ naklonila jsem hlavu. „Snad jí nejdeš volat?“
„Jí? Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Matějovi. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže vymyslet adekvátní odvetnej tah. A ta malá buzna je pozoruhodně chytrá.“
„Pozor, teď homofobně naznačuješ, že homosexuální muži nejsou tak inteligentní jako heterosexuálové,“ upozornila jsem ji.
„Promiň. Nemůžu za to, že většina teploušů, co znám, je blbá jak tágo na ping pong,“ pokrčila rameny. „Asi to bude náhoda.“
„Teď jsi velice politicky nekorektní,“ konstatovala jsem.
„Můžu bejt ještě víc. Můžu ti večer v posteli říct třeba to, že máš nádherný kozičky. Hádám, že to už se taky nesmí. Tipuju, že by to bylo... přitažlivé poprsí?“
„Politicky korektní by bylo vůbec si mejch koz nevšímat.“
„Výborně. Píšu si,“ ušklíbla se.
„PROSÍM?!“ vytřeštila jsem oči.
„A teď pst,“ posadila se vedle mě a rukou, ve které nedržela telefon, zvedla hrnek s kávou. „Volám svému milému homosexuálnímu kolegovi, jehož otevřenost v tomto ohledu velice obdivuji. Jen doufám, že ta malá kurva zrovna před někým neklečí...“
Kroky směřující z předsíně do obývacího pokoje.
„Zatraceně, mě tohle tak NEBAVÍ!“
Otočila jsem hlavu od televize a zadívala se na vysokou brunetku, která právě razantně kráčela ke kuchyňské lince, konkrétně ke kávovaru na ní stojícímu.
„Copak, lásko?“ pozvedla jsem obočí. „Zase na tebe byla šéfová protivná?“
„Ta mi může políbit...“ frkla.
„No to doufám, že nemůže,“ zasmála jsem se. „Tak o co jde?“
„O co jde...“ Kávovar se rozeběhl. „Dáš si taky? Jistě, že dáš. O co jde...“
„Jo, to už jsi říkala,“ konstatovala jsem.
„Jde o to, že mě příšerně štve ten dnešní svět!“
„Co je špatně s dnešním světem?“ zamrkala jsem zmateně.
„Je neskutečně... politicky korektní!“ zavrčela. „Hyperkorektní!“
Pootočila jsem se na gauči tak, abych na ni líp viděla.
„Hyperkorektní,“ zopakovala jsem. „Tak co se stalo?“
„Radši bych to nekomentovala,“ vzdychla a zvedla naše dva hrnky s kávou. „Ale jestli to teda chceš slyšet...“
„No, jo, docela ráda bych věděla, co tě nutí skoro ničit vybavení naší domácnosti. Zvlášť když je ten botník skoro novej.“
Položila hrnky na stolek, posadila se vedle mě, naklonila se a vtiskla mi krátký polibek.
„Promiň,“ zamumlala. „Ale jsem vytočená. Šla jsem domů pěšky, dvacet minut, v tý zimě, a stejně jsem se neuklidnila.“
„To zní vážně.“
„Ále, vlastně zas o tolik nejde, jen...“ Najednou se octla na mém klíně. „Víš, jak mám ve zvyku mluvit o Matějovi, viď? O tom svým kolegovi?“
„Jako o zatracený teplý děvce?“ pousmála jsem se. „O buzně? Teplouškovi? Malý kurvičce, co to má ráda do prdelky?“
„Přesně tak,“ kývla. „A víš, že jemu to nevadí, že jo?“
„No... Ne,“ zamyslela jsem se. „Vím, že on to přímo miluje. Zejména tu část s děvkou.“
„Sláva, aspoň někdo tomu rozumí,“ vzdychla.
„Takže zase šéfka?“ pozvedla jsem obočí.
„Šéfka... A nějaká kráva, co jí donášela o tom, jak chudákovi Matějovi říkám ošklivý a homofobní věci. Podle všeho jí to někdo vykládal už tak... měsíc.“
„Prosím, neříkej, že máš padáka,“ zamračila jsem se.
„Ne. Padáka ne. Zatím ne,“ olízla si rty. „Dostala jsem napomenutí. Podle všeho je moje chování nepřípustný. Chápeš to? Je nepřípustný říct v soukromí svýho kanclu 'buzno' někomu, kdo je naprosto dokonalej PROTOTYP buzny, někomu, kdo by se tak sám s radostí označil, kdyby se ho někdo zeptal, jak by se popsal jedním slovem! Jo, a to není všechno. Matěj má to napomenutí taky, protože mi na oplátku říkal, že jsem lízalka a podobně, znáš to. Jo. Dva OTEVŘENĚ teplí lidi maj průser z toho, že se projevujou homofobně. Zasranej politicky korektní svět.“
„No... Tak teď už se nedivím, že jsi za cestu domů nevychladla,“ kousla jsem se do rtu. „To je hustý.“
„To teda. Takže podle všeho ho teď můžu označit maximálně tak za homosexuála nebo gaye. A on mě za lesbičku. Pozor, LESBIČKU, ne lesbu, protože bych to mohla vnímat urážlivě.“
„To bylo nařízení šéfky?“
„Ano, prosím.“
„Řekla jsi jí, jak se stavíš k označení za lesbičku?“
„Řekla jsem jí, že každýmu, kdo o mně řekne, že jsem lesbička, mám chuť vyrvat jazyk, ano. Nebylo to k ničemu.“
„Tak to mě mrzí, kotě...“
„Díky,“ pousmála se. „Ale... Bože, mě tohle tak nebaví. Člověk aby si pořád dával pozor na pusu! Jako tehdy, když se mě nová slečna z recepce ptala, jestli si myslím, že má Matěj přítelkyni, a já jí řekla, že určitě ne, protože se nechce vázat, ale ať si na něj nebrousí zuby, protože aby se mu líbila, muselo by jí něco sházet na hrudníku a naopak přebejvat mezi nohama... Uznávám, že to nebylo zrovna nejdiplomatičtější, ale ten pohled, co po mně hodila Vlasta, co zrovna šla kolem... Ta zasraná MRCHA!“
„Zdá se, že máme donašečku, co?“
Vyskočila mi z klína (k mému jistému rozčarování) a vyrazila do předsíně. Když se vrátila, měla v ruce telefon.
„Jsem blbá. Fakt blbá,“ frkla. „Jasně, že to byla ona. Kdo taky jinej? Naše hyperkorektní madam. Jasně, jako když Lenka mluvila o svý vlastní velký prdeli a ona ji opravila, že tak mluvit nemůže, že je plnoštíhlá. Nebo baculka. Ten Lenčin výraz bych ti přála vidět.“
„Lásko...“ oslovila jsem ji opatrně.
„Nebo jak se mnou dodavatel flirtoval a ona ho začala decentně upozorňovat, že to by neměl, protože mojí PARTNERCE by se to nemuselo zamlouvat. Přísahám, decentnější by byla i kdyby to řvala do megafonu.“
„Tak moment. Označila mě za tvoji PARTNERKU?“ vytřeštila jsem oči. „O tom jsi mi neřekla. Ta slepice!“
„Říkám,“ kývla, zatímco něco hledala v mobilu. „A když dodavatel řekl, že on přece ví, že jsem na holky, vypadala, že ji trefí. Jo, očividně nemůžeš o někom říct ani to, že je na holky. Co přijde příště, nemůžu říct, že ty přijímáš podobojí a musím tě označit za... Jak by se to řeklo? Nevyhraněnou vůči žádnému pohlaví? Přitahovanou oběma pohlavími?“
„Bisexuální bude to slovo, co hledáš, lásko.“
„Jo. Nebo tak. Děs,“ frkla.
„Co tam děláš?“ naklonila jsem hlavu. „Snad jí nejdeš volat?“
„Jí? Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Matějovi. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže vymyslet adekvátní odvetnej tah. A ta malá buzna je pozoruhodně chytrá.“
„Pozor, teď homofobně naznačuješ, že homosexuální muži nejsou tak inteligentní jako heterosexuálové,“ upozornila jsem ji.
„Promiň. Nemůžu za to, že většina teploušů, co znám, je blbá jak tágo na ping pong,“ pokrčila rameny. „Asi to bude náhoda.“
„Teď jsi velice politicky nekorektní,“ konstatovala jsem.
„Můžu bejt ještě víc. Můžu ti večer v posteli říct třeba to, že máš nádherný kozičky. Hádám, že to už se taky nesmí. Tipuju, že by to bylo... přitažlivé poprsí?“
„Politicky korektní by bylo vůbec si mejch koz nevšímat.“
„Výborně. Píšu si,“ ušklíbla se.
„PROSÍM?!“ vytřeštila jsem oči.
„A teď pst,“ posadila se vedle mě a rukou, ve které nedržela telefon, zvedla hrnek s kávou. „Volám svému milému homosexuálnímu kolegovi, jehož otevřenost v tomto ohledu velice obdivuji. Jen doufám, že ta malá kurva zrovna před někým neklečí...“
No, to jsem se zase nasmála. Soucítím s tebou, co se týče nechání se rozptylovat při psaní. Malá kurvička, co to má ráda do prdelky :D Nedivím se, že se mu to líbí nejvíc.
OdpovědětVymazatFurt se jen při psaní rozptyluju. Už týden jsem skoro nic nenapsala. =D Jsem děsná, děsná, děsná... =D
VymazatTo bolo opäť moc krásne :) Vážne by si mohla takýchto poviedok písať máličko viac... alebo si aspoň prečítať tie moje O:) no dobre, sklapnem. Pointa tohoto komentára mala byť pochvala, len som sa nechala máličko uniesť :D
OdpovědětVymazatMomentálně jsem ráda, že píšu aspoň takhle, i to je víc, než se mi vůbec chce... =/
VymazatOpět jsem se u tvojí povídky zasmála :D
OdpovědětVymazatSvět je dneska až "hyperkorektní". A v tom případě jsem homofobní i já :D
O mně ani nemluvě. Stačí to, jak mluvím o svejch postavách... =D
VymazatSuper povidka, dekujeme za ni:-) opet jsme se u ni pobavily!:)
OdpovědětVymazatP a K
Díky za pochvalu, vážně mě moc potěšila... =)
VymazatTuhle povídku jsem četla na doporučení..a taky mě moc pobavila. Važně. trošku se v tom vidím :D
OdpovědětVymazat