Jak jsem se prozradil

Co byste řekli na to, kdybych vám sem hodila svoji závěrečnou práci na seminář tvůrčího psaní, kterej je dneškem, díkybohu, definitivně za mnou? A co kdybych vám řekla, že ta práce je povídka, která vychází z Radka a tak trochu blíž nám poodhaluje jednu takovou událost, která je v knížečce jen letmo zmíněná? Ano, jestli jste to četli, asi už matně tušíte, která že to bude. A jestli jste to nečetli, no, tak tohle prostě berte jako takovou malou samostatnou povídku.

No, malou. Ona je vlastně docela dlouhá, Ve wordu má přes čtyři stránky. Doufám, že si na to nikdo nehodlá stěžovat. Ne? Já to tak nějak tušila... =D

 

Jak jsem se prozradil. Nezávislému pozorovateli by se to mohlo zdát jako docela vtipná historka. Přiznávám, s odstupem pár týdnů to i mně dokáže vyvolat mírný úsměv na tváři. Ale tehdy... Tehdy to vyvolávalo maximálně nepředstavitelnou touhu dojít si koupit lopatu a jít se zahrabat pár kilometrů pod zem.
Jako obvykle to celé byl jen výsledek mojí neskutečné blbosti a naivity. Blbosti, že jsem si myslel, že se mi něco takového může podařit utajit, a naivity, že jsem mámě věřil, že konečně jednou dodrží nějaký plán. Jako bych snad neznal sebe a svoje typické štěstí. A jako bych snad neznal JI. Měl jsem vědět, že pro mámu je čas naprosto relativní veličina a hodinky jsou určeny jen pro letmou orientaci v oné veličině.
Řekněme, že kdyby moje máma měla cestovat časem, nejspíš skončí o pár století jinde, tedy, jindy, než původně zamýšlela. A nejspíš by to nezjistila dřív než za pár hodin. Zhruba v době, kdy by se divila tomu, že v té chalupě nemají elektrickou troubu...
Ale to kapku odbočuju. A vůbec, myslím, že by bylo lepší začít trochu víc od začátku. Jo, začátek zní fajn.
Když o tom tak uvažuju, možná bych byl ještě horší cestovatel časem než máma...

Tak k tomu začátku. V době, o které mluvíme, mi bylo zhruba devatenáct a půl. Byl jsem docela normální kluk, žil jsem normálním životem, chodil s jinými normálními kluky...
Ano, řekl jsem kluky.
Což asi znamená, že podle většiny lidí jsem normální ani náhodou nebyl. Ne, že by mě jejich názor nějak extra zajímal, to, jak se na mě kdo dívá, mě nikdy zase tak docela netrápilo. I když jsem samozřejmě nebyl takový ten typ, co ostatní k tomu, aby se na něj dívali špatně, prakticky nutí. Nenosil jsem na batohu placky s duhovými vlaječkami a na střední se o přestávkách rozhodně na chodbě neoblizoval se svou životní láskou pro daný měsíc.
Mimochodem, to je něco, co se o značné části heterosexuálů na střední říct nedá. Myslím to o tom olizování, ne o vlaječkách. Ale zpátky k tématu.
S tím, že jsem buzna, jsem se prostě netajil, ale zároveň jsem to každému na potkání necpal. Ono by to taky vypadalo docela vtipně. „Ahoj, jsem Radek. Mimochodem, jsem gay. Dáš mi pusu?“
Ne. Ani omylem.
Bylo ovšem pár lidí, kterým jsem to necpal tak trochu cíleně, i když jsem jim to možná cpát měl. Dost pravděpodobně jsem se jim měl pochlubit už tak v šestnácti, v době, kdy mi došlo, že to, že při převlékání na tělocvik nemůžu odtrhnout pohled od hezky zaobleného zadku jednoho ze svých spolužáků, o mně asi něco vypovídá. A že bych se vážně měl přestat snažit randit s děvčaty, protože mě zkrátka přitahovat nezačnou.
Těch 'pár lidí', se kterými jsem se o tohle své (ne)tajemství nepodělil, byli, samozřejmě, mí rodiče, starší sestra a ostatní příbuzenstvo. Zkrátka ti, u kterých by se čekalo, že jim to svěřím mezi prvními.
Na moji obhajobu, přece jen mi pár měsíců trvalo, než jsem se s tím pořádně srovnal já sám. Jasně, v současnosti to není zase taková tragédie, když je člověk gay, ale stejně to není něco, nad čím prostě jen tak mávnete rukou, když to o sobě zjistíte. Chvíli jsem to musel vstřebávat.
A když těch pár měsíců uběhlo a já se poprvé odhodlal zajít do gay baru, tehdy ještě ve vší počestnosti... Uznávám, tehdy jsem to rodičům měl říct. Nebo aspoň mámě. Ale neudělal jsem to.
Neudělal jsem to další tři roky. Až do těch devatenácti a půl.
V té době o tom vědělo, krom osazenstva toho našeho malého gay baru, jen tolik lidí, že bych je spočítal na prstech jedné ruky a malíček by mi zbyl. Tři kamarádky ze střední a jeden heterosexuální kamarád.
To, jak se to dozvěděl on, bych snad radši ani nerozváděl.
Dobře, dobře. Prostě se měl odpoledne stavit na návštěvu. Předtím, než měl přijít, jsem si pozval svého tehdejšího kluka. Půl hodinu před Robinovým plánovaným příchodem jsem se s tím klukem přede dveřmi bytu loučil. A přesně v okamžiku, kdy jsem mu dával pusu, se otevřely dveře výtahu a před námi stál Robin.
Naštěstí to vzal dobře, na rozdíl od většiny mých heterosexuálních přátel mužského pohlaví. Dokonce to byl on, kdo se mě nejvíc ze všech snažil přesvědčit, že by to naši měli vědět. Povětšinou pomocí menšího citového vydírání...

„Nedokážeš si představit, jak to bolí, když před tebou někdo tají něco takovýho,“ konstatoval, když to téma zase jednou přišlo na přetřes Seděli jsme zrovna v mém pokoji, já na kancelářské židli a on na mojí posteli. „Někdo, od koho bys čekal, že ti to řekne, že k tobě bude mít tu DŮVĚRU. Někdo, od koho bys rozhodně-“
„Robi, neber si to osobně...“ olízl jsem si rty. „Ale jsi si jistej, že nejsi taky buzna, ano?“
„Proč?“ zamrkal. „To proto, že dávám najevo CITY? A jsi si jistej, že ty nejsi heterák, ano?“
„No...“ zamyslel jsem se. „Jo. Dost jistej. Ale to už nějakej pátek víš, kotě.“
„Teď chceš, abych se začal rozčilovat, že mi nemáš říkat kotě.“
Zamračil jsem se.
„Ty testuješ nějaký nový prášky, co zvedaj IQ?“
„Proč bych... Blbče!“ frkl. „Ne, netestuju žádný nový prášky. Ale kdykoliv nakousnu, že bys to měl minimálně svý mámě říct, po nějaký chvíli mi řekneš kotě, já řeknu, ať mi neříkáš kotě, začneme to řešit a já zapomenu, že jsem s tebou chtěl řešit to, že bys měl-“
„Pst!“ sykl jsem, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vzápětí do pokoje nahlédla moje máma.
„Neruším?“ zeptala se. „Jen jsem si říkala, jestli si nedáte bábovku, před chvílí jsem ji vytáhla z trouby.“
„Dáš si?“ otočil jsem se na Robina. „Ále, že se vůbec ptám. A kafe?“
„Samozřejmě,“ zaculil se Robin a podíval se na moji mámu. „Máme vám s tím jít pomoct?“
„Ale prosím tě, seďte. Oba. Za chvíli to tu máte.“
Dveře se zase zavřely.
„Vidíš?“ pozvedl Robin obočí. „Tvoje máma není někdo, komu bys měl takhle lhát!“
„Ticho, kotě,“ ušklíbl jsem se.
„Promiň, dneska to fakt nezabere. Tentokrát jsem odhodlanej tě donutit k přiznání.“
„Bože... Fajn!“ zaskučel jsem. „Ale příští tejden jedou na tu dovolenou. A máma už minimálně čtrnáct dní mluví o tom, jak si poprvý od narození Moniky užije volno bez obou svejch děcek. Fakt jí to nechci zkazit. Tak jí to řeknu potom, spokojenej?“
„Nechceš zkazit? Mám blbej pocit, že se spíš bojíš, že by nikam nejeli. A dám krk na to, že máš na těch pár dní, co budou pryč, jistý svoje plány, nemám pravdu?“
„Tak trošku,“ kousl jsem se do rtu. „Problém, kotě?“
„Přestaň mi říkat kotě!“

Nebudu zapírat, že jsem byl zlobivý, zlobivý kluk. Ani mě nenapadne tvrdit, že to první, co jsem udělal, když jsem našim zamával na rozloučenou, nebylo zvednutí telefonu a zavolání mému tehdejšímu drahouškovi, že vzduch je čistý. Stejně jako klidně přiznám, že pár kontrolních telefonátů jsem mámě zvedal mírně zadýchaný. Ale pokaždé se mi to podařilo hodit na to, že jsem se zrovna před malou chvílí byl proběhnout, dělal kliky nebo prostě obecně cvičil.
„Jo, mami, je to už potřetí. Můžu JÁ za to, že si umíš vybrat tak skvělou chvíli na to, abys volala?“
Živě si vzpomínám, že jsem tohle říkal, zatímco jsem se druhou rukou snažil zacpat dotyčnému tehdejšímu drahouškovi pusu, abych mu zabránil hlasitě se smát.
Mimochodem, není ani trochu vtipné, že si už vůbec nepamatuju, jak se ten kluk jmenoval. Není to zase tak divné, nebyli jsme spolu zrovna dlouho. A navíc, když to skončilo (ano, k tomu se dostaneme), docela usilovně jsem se snažil zapomenout na to, že vůbec kdy existoval.
Možná to byl Lukáš. Nebo... snad Marek? S nějakým Markem jsem určitě někdy něco měl. Nebo to byl David?
Ne, asi spíš... Ondřej! No jasně, Ondřej. Doufám.
Ale ono je to vlastně jedno, jak se jmenoval, protože už teď je mi naprosto jasné, že jediný význam, který pro můj život měl, spočíval v tom, že...
No jo, no jo, zase předbíhám. Zpátky k tomu týdnu. Zpátky ke konci toho týdne. K tomu poslednímu večeru, kdy jsem měl byt sám pro sebe.

(Snad) Ondřej se rukou klidně opíral o zvonek, když jsem otevřel. V okamžiku, kdy mě uviděl, připažil a suverénně prošel dovnitř do bytu.
„Aspoň boty sis mohl sundat přede dveřma,“ ušklíbl jsem se.
„Stejně jsi říkal něco o tom, že zejtra musíš vysát, ne?“ ohlédl se přes rameno. Dveře jsem zavřel zrovna ve chvíli, kdy se velmi provokativně sehnul a začal si rozvazovat tkaničky, ačkoliv jsem si byl dobře vědom toho, že tyhle boty může klidně sundat i bez toho.
„Ale mohl jsem s tím mít míň práce,“ odvětil jsem. „Na druhou stranu, teď asi chápu, proč ses nechtěl zouvat venku, a začínám to oceňovat.“
„Dobytku.“
„Díky za uznání.“
Napřímil se a velice provokativním způsobem se protáhl.
„Takže od zítřka máme zase utrum, jo? Náš svatej pokoj skončil. Zase si budeme muset dávat pozor, kdy tu budeme, a já se budu muset vydávat jen za tvýho kámoše, když někdo náhodou přijde domů...“
„Ne tak docela,“ pousmál jsem se. „Plánuju to mámě říct.“
Pohled, který mi věnoval, naznačoval, co si o tom plánu myslí, i bez toho, aby to musel vyslovit. Což tedy stejně vzápětí udělal.
„Ty jsi naprosto ZEŠÍLEL!“ vyhrkl. „Proč bys to dělal, proboha?!“
„Protože to už nechci tajit?“ pozvedl jsem obočí. „Protože chci bejt upřímnej.“
„Ty máš úžeh, nebo něco takovýho?“
„Proč bych měl mít-“
„Ne, počkej. Ten tvůj kámoš, co? Ten Robin,“ frkl. „Jo, to je ono. On tě navádí. Dám krk na to, že je teplej, hrozně žárlí a chce tě mít jen pro sebe.“
„A tímhle by toho docílil... jak?“ zamrkal jsem. „A ujišťuju tě, že Robin není teplej.“
„To si myslíš. Ale počkej, nakonec se ukáže, že-“
„Zlato, klid. Fajn, jak chceš. Když si to nepřeješ, neřeknu to. Spokojenej?“
„Uf. Děkuju. Upřímně, nevím, jak bych se tvý mámě dokázal podívat do očí, kdyby to věděla. Už teď je to těžký.“
„Moji mámu jsi potkal asi třikrát. Nevím, proč by se to mělo měnit jen proto, že by to věděla. Ale říkám, jak chceš. Držím hubu. Žádný lezení ze skříně se zatím nekoná,“ vzdychl jsem. „Tak co, mám zase objednat pizzu?“

Musím přiznat, že si ani nejsem tak docela jistý, jestli mi ta noc za to, co následovalo, vlastně stála. Teoreticky ano, jelikož svým způsobem vyřešila můj nejpalčivější problém a do budoucna mi nejspíš ušetřila pár starostí, ale prakticky...
Prakticky jsem si to ráno, respektive dopoledne, říkal, že by mi za to nestála ani noc s tím nejhezčím chlapem, jakého znám, tím spíš ne s tímhle.
Bez urážky.
Aby bylo jasno, já za to nemohl. Máma sice nespecifikovala, kdy se z té dovolené PŘESNĚ vrátí, ale mezi termíny 'navečer' a 'dopoledne' je podle mě poměrně citelný rozdíl. Nevím, možná se na to máma tak nedívá. Možná je pro ni jedenáct dopoledne už skoro večer. Pak se ovšem nemůže divit tomu, že zažije jistá, ehm... nečekaná překvapení.
Možná jsem to mohl ovlivnit, ano. Možná jsem si mohl nastavit budík a vstát včas. Vyhodit Ondřeje včas. Z bezpečnostních důvodů. Začít s úklidem a... tak.
Na druhou stranu, možná by to nastavení budíku věci jen zhoršilo. Protože si nechci představovat, co mohli rodiče vidět, kdybychom nespali, ale Ondřej by ještě nebyl pryč. To už radši tohle.
I když to bylo všechno, jen ne příjemné probuzení.
Výkřik.
Trhl jsem sebou a prudce se otočil ke dveřím.
Máma ležela na zemi a táta se nad ní skláněl.
Polkl jsem.
„A do hajzlu.“
„M...hm?“ zabručel vedle mě Ondřej.
„Proboha tě prosím...“ zamumlal jsem. „Hlavně teď NEVSTÁVEJ.“

Seděl jsem a už zhruba minutu poslouchal Robinův velice pobavený smích. Vážně jsem netušil, co mu na té situaci přišlo tak vtipného. Jeden by řekl, že jsem mu právě nesdělil, že můj život buď brzy tragicky skončí, nebo se dost možná stanu vrahem. Nebo třeba taky obojí.
Čekal jsem. A čekal.
A Robin se nepřestával řehtat.
„Hele, bavíš se dobře?“ zeptal jsem se nakonec.
„Dokonale!“ vypravil ze sebe. „Bože. Když si jen představím... toho tvýho hezouna... jak se rychle oblíká a mizí...“
„Jo. Hrozně legrační,“ ušklíbl jsem se. „Už ho nikdy nechci vidět. Hnusně mě v tom nechal.“
Robinův smích se konečně začal utišovat. Dokonce natolik, že můj údajný kamarád byl konečně zase schopen běžné mluvy.
„Když si to vezmeš kolem a kolem,“ řekl konkrétně, „neměl důvod zůstávat. JEHO rodiče to nejsou. A jeho průšvih taky ne.“
„Na čí ty jsi straně?“
„Samozřejmě, že na tvojí, Radečku,“ odpověděl. „Máš pravdu, je to hnusnej hajzl. Lepší?“
„Mnohem,“ pousmál jsem se. „Díky.“
„No, a co... Co na to teda vaši? Krom toho, že máma omdlela, což není povzbudivý, přiznávám,“ zamumlal. „Museli ti na to ještě něco říct.“
„Ne tak docela. Prej si promluvíme pozdějc. Máma momentálně peče perník. Hádám, že se tím chce uklidnit.“
„To pečení se jí začíná malinko vymykat, co?“
„Nepatrně. Nebo prostě chce k tomu vážnýmu rozhovoru trochu občerstvení. I když se nedá říct, že bych snad měl na něco chuť. Bože. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že nás přistihli.“
„Technicky vzato vás nepřistihli. Jen jste spali.“
„Robine!“
„Je to pravda. Spali jste. Sice nahý a ve vzájemnym objetí, ale...“
Když zase vyprskl smíchy, jen jsem zvedl oči v sloup.
Nutně jsem mezi přáteli potřeboval víc gayů. Gay by mě určitě pochopil...

Musím říct, že nakonec to pro mě dopadlo docela dobře. Máma sice byla poněkud dotčená tím, že jsem se jí nesvěřil dřív, ale ten šok překonala rychle. I táta se tak po dvou týdnech vzpamatoval a to, že jsem gay, tak nějak vzal. Ten první rozhovor byl sice všechno, jen ne příjemný, ale mohlo to být mnohem horší. Když se to tak vezme, spousta kluků, co jsem znal, by tohle bralo jako přímo snový scénář svého coming outu.
Vlastně bych si vůbec na nic neměl stěžovat. Tedy, krom toho, že jsem byl idiot a nepřiznal jsem jim to dřív. Mohl jsem si tím ušetřit pár starostí. Zejména ty s neustálým vymýšlením lží o tom, s kým jdu ven, a výmluv, proč ještě nemám holku.
Každopádně, teď jsem oficiálně venku ze skříně, a to už skoro měsíc a půl. Ví to rodiče, ví to moje sestra, ví to prarodiče z máminy strany. S druhou babičkou to asi bude ještě trochu sranda, ale... No, to už asi patří do trochu jiného příběhu.
Teď jsem prostě spokojený. Máma se sice až podezřele zajímá o můj milostný život, ale jsem si jistý tím, že to přejde, jen co si trochu zvykne. Je to pár dní, co jsem potkal docela fajn staršího kluka. Jmenuje se Milan. A fakt myslím, že by to s ním mohlo někam směřovat. Což ale nic nemění na tom, že ho aspoň chvíli hodlám před mámou tajit. Aspoň tak měsíc nebo dva. Možná i tři. Přece jen...
Ale co. I kdyby na to máma přišla dřív, co se tak nejhoršího může stát, hm?