Včerejškem nám začalo zkouškové období

Vysokoškoláci to znají, středoškoláci poznají. Zkouškové je taková příjemná doba, kdy se teoreticky vzato máte intenzivně učit, ale prakticky vzato děláte všechno, jen ne to. Třeba tvoříte seznamy knížek, po kterých se v knihovně podívat, až to skoro dvouměsíční peklo skončí. Rozhodně ovšem neděláte nic, co by se dalo označit za produktivní činnost. Tím myslím třeba psaní článků na blog. To totiž vyžaduje až moc psychické aktivity, a tu vynakládat rozhodně nehodláte.

Říkáte si, co tu v tom případě teda dělá tenhle článek? No, to je jednoduché. Je to totiž zase jeden z těch, co nemají vůbec nic společného s tvůrčím psaním ani ničím podobným, z těch, co je nedá zrovna moc práce napsat. Upřímně doufám, že máte rádi gify...

Víte, Arvari byla zase jednou nesmírně akční. Tedy, zase jednou... Spíš VÝJIMEČNĚ akční. Napsala si totiž první zkoušku už na první týden zkouškového období. Smělý to čin, zejména vzhledem k faktu, že téhle zkoušky se Arvari... poměrně bojí. A ta zkouška je už zítra. Což znamená, že jsem posledních pár dní tak trochu ležela v učení. Teda...

Aspoň jsem se o to snažila. Bohužel, ačkoliv ten předmět (teorie literatury, kdyby se někdo ptal) patří k těm poněkud zajímavějším, to učení zdaleka tak zajímavé není. Vlastně je to docela nuda.

Docela... DOST nuda.

A jak jsem postupovala, byla to nuda čím dál tím větší.

Jako příjemný malý bonus se zdá, že všechno, co se naučím, se mi vzápětí tak nějak... Samo vypaří z hlavy.

Každopádně, včera odpoledne, no, spíš navečer, jsem se prohlásila za víceméně naučenou s tím, že mám den na opakování.

Nicméně, když jsem se tak do těch zápisků dneska odpoledne podívala znova... Začala jsem mít pocit, že jsem to možná kapku podcenila.

Možná i kapku víc. A začal se mě zmocňovat velmi nepříjemný pocit.

Nejsem si schopná udržet v paměti, že modelový autor je narativní strategie ve významové výstavbě textu. Nejsem schopná si tam udržet pomalu ani pojem kontextová pole. A nechoďte na mě s tím, co je fabule. Pojmy, pojmy, pojmy.

Kolem sedmé odpoledne jsem doopakovala. Moje pocity se rozhodně nijak nezlepšily.

Teď už mi chybí jen dodělat si výpisky ze studie a celý si to znova před spaním přečíst (jen tak pro jistotu a urovnání myšlenek). Jo, a vytrhat si obočí, ehm. Bože, já jsem dneska tak utahaná...