Tak jim prostě řekni...

Ehm, ahoj, lidi. Jak se vám tak dneska vede? Možná rádi uslyšíte, že jsem si udělala pauzu od intenzivní prokrastinace intenzivního učení, abych vám zase jednou sesmolila nějakou povídku, jen aby se neřeklo, že vás zanedbávám. Podotýkám, že minimálně do středy je to asi to jediné, co tu ode mě uvidíte, takže si toho pokuste aspoň trochu vážit. =D

Zkrátka, jedna na holky orientovaná povídka (protože je tu pár lidí, co je mají vážně rádi) na téma 'Země za zrcadlem'. A doufám, že se mi to zase jednou povedlo zpracovat aspoň trochu tak, jak byste to asi nečekali... =)

Bolest na čele, která se za poslední minutu přetransformovala jen na nepříjemný tupý pocit, se kvůli desinfekci zase ozvala plnou silou, ostře, řezavě. Sykla jsem.
„Kuš. Nehejbej se,“ uslyšela jsem. „Nerada bych, aby ti ta desinfekce natekla do oka.“
„Myslím, že v oku by to nemohlo pálit víc,“ zamumlala jsem. „Sázka?“
„V žádným případě. Ať tě ani nenapadne to zkoušet.“
„Když to bolí...“
„No, jestli nechceš, čistit to nemusím. Vždyť je to fuk. Necháme to pěkně krvácet, ani to nebudu lepit, vždyť je jedno, co za bordel se ti do toho nachytá. Čím větší potíže to bude dělat při hojení, tím hezčí budeš mít jizvu. O to ti jde, ne?“
Pootevřela jsem jedno oko a pokusila se na ni opřít ublížený pohled. Což je jen s jedním okem otevřeným poměrně komplikované.
„Jsi zlá, uvědomuješ si to?“ zeptala jsem se.
„Dokonale,“ kývla, mírně mi otřela čelo několika vatovými čtverečky a znovu zvedla ze stolu desinfekci. Toho posledního jsem si samozřejmě všimla až ve chvíli, kdy jsem měla dotyčnou lahvičku ve výši očí.
„A je to tak nutný?“ kuňkla jsem.
„ANO.“
Sykla jsem, když rána zase začala štípat víc.
„Kurva,“ neodpustila jsem si. „Fakt myslíš, že nebude potřeba šití?“
„Rozhodně ne. Nic to není. Jen se to musí pořádně vyčistit, zalepit a mazat hojivou mastičkou, za pár dní to bude v pohodě.“
„Jsi si jistá?“
Vzdychla.
„No, jestli chceš, můžu tě vzít na pohotovost. Ale ručím ti za to, že tam ti řeknou úplně totéž. Po tom, co ti to znova vyčistěj.“
„Žádná pohotovost!“ vyjekla jsem.
„To jsem si hned myslela.“
„A jak... Jak to vypadá?“ kousla jsem se do rtu. „Jak moc vypadám jako oběť domácího násilí?“
„Nevypadáš. Vypadáš jako tele, co neumí chodit na podpatcích,“ ušklíbla se.
„Umím!“ ohradila jsem se. „Jen se mi blbě zvrtla noha. To se stává.“
„Jo. Tobě se to stává i když na sobě podpatky nemáš, já vím. Tak promiň. Vypadáš jako tele. Lepší?“
„Ti děkuju,“ zamumlala jsem. „Hádám, že na to určitě nemůžu ani plácnout make-up, co?“
„Ne, lásko. Promiň, budeš muset chodit s rozseknutým čelem.“
„Ach, bezva. Už se těším, jak to budu všem vysvětlovat.“
„No, tak jim prostě řekni, že ses jen jen pokoušela navštívit svět za zrcadlem.“
Pozvedla jsem obočí a okamžitě toho zalitovala, když pálení nad tím pravým zase značně zesílilo. Obočí rychle putovalo zpátky dolů.
„Svět za zrcadlem,“ zopakovala jsem. „To si vůbec nebudou myslet, že jsem byla absolutně namol, co?“
„No, měla jsi dvě skleničky vína,“ pokrčila rameny.
„Dvě skleničky,“ zopakovala jsem. „Na to, abych chtěla navštívit svět za zrcadlem, musela bych v sobě mít dvě LAHVE.“
„Když jsi naposledy vypila dvě lahve vína,“ zamyslela se, „byla jsi přesvědčená o tom, že musíš sehnat koně, jet zachránit Froda a pak si to rozdat s Aragornem. Ta poslední část mě mírně šokovala, abych pravdu řekla.“
„No vidíš. Žádná země za zrcadlem.“
„Ne, máš pravdu, jen Středozem. Tam se totiž dostává mnohem líp,“ pokývala.
„Hm,“ frkla jsem. „A moment, jak tě napadla zrovna země za zrcadlem?“
Zamračila se a naklonila hlavu.
„Poslyš, seš si jistá, že jsi neměla ty dvě lahve? Nebo aspoň jednu?“
„Proč?“ zamrkala jsem.
„No, třeba protože sis jaksi nevšimla, že sis to čelo rozsekla právě o zrcadlo. I když, dobře, asi jsi věnovala pozornost spíš tý krvi než tomu, kde přesně se vzala.“
„V první chvíli jsem nejvíc pozornosti věnovala tomu, co sakra dělám na zemi.“
„Tak to ti závidím. Já viděla hlavně tu krev na skle. Mimochodem, je fakt klika, že se to zrcadlo nerozbilo. Praštila ses o něj pěkně.“
„Fakt? Já bych si nevšimla.“
Zvedla ze stolu nějakou mastičku a trochu si jí nanesla na prst.
„Jsi si jistá, že nemáš žádný z příznaků otřesu mozku?“ zeptala se a já zase sykla, tentokrát když se dotkla rány.
„Nic z toho, co jsi zmiňovala, klid. Jsem v pohodě. Jen mě pekelně bolí čelo. A ruka. Trochu jsem si ji narazila.“
„O tom ses nezmínila?“ zamračila se.
„Začínám si myslet, že chodit s doktorkou je hodně blbej nápad,“ odkašlala jsem si. „Nic to není, fakt. Hele, můžu to ohejbat, jak jen chci.“
Sledovala, jak několikrát otáčím zápěstím. Pak pomalu kývla.
„Fajn, žádná zlomenina. Ale dám ti na to led.“
„Ano, generále.“
„Ještě o něčem bych měla vědět?“
„Myslím, že jsem si dost možná zlomila podpatek.“
„Jen dobře. Někdo tak nešikovnej jako ty stejně na podpatky nepatří.“
„Tohle od tebe bylo vyloženě ošklivý, drahá.“
Zalepila mi ránu na čele náplastí a ušklíbla se.
„Jdu pro led. Ty se ani nehni, ať si ještě víc neublížíš. Pak míříš přímo na gauč. A dneska máš povoleno maximálně si číst nebo koukat na televizi. Kdyby ti začalo bejt nějak zle, jedeme na pohotovost.“
„Kurevsky blbej nápad.“
„Prosím?“
„Nic, nic,“ zavrtěla jsem prudce hlavou. „Že samozřejmě přesně dodržím předepsaný léčebný postup, drahá.“
„Tak se mi to líbí,“ usmála se. „Mimochodem, než donesu ten led, možná by ses přece jen mohla TROCHU hejbat. Jmenovitě si sundat ty boty.“
„Ano, generále.“
Když zmizela směrem k lednici, sklonila jsem se, abych si mohla rozvázat tkaničky na botách. Zula jsem levou (naštěstí se ukázalo, že podpatek přece jen zlomený není), pak pravou, trochu jsem se zvedla...
Nevím, jestli ten tupý úder temena mojí hlavy o stůl nebyl v mém mozku náhodou hlasitější, nicméně hlasitý byl HODNĚ.
Od lednice se ozvalo povzdychnutí.
„Začínám mít dojem, že jsem tě trochu přecenila, když jsem ti dovolila hejbat se, co?“
Velice opatrně jsem se na židli narovnala. Hlava mě teď bolela zepředu i zezadu.
„Bože můj,“ zaskučela jsem. „Zlatej pokus o návštěvu země za zrcadlem. Bože. To je bolest. BOŽE.“
„Víc ledu,“ zamumlala. „Bude to chtít mnohem víc ledu...“