Když mi bylo...

Tak to dopadá, když rozepíšete povídku s určitým úmyslem a prostě se do toho nějak nemůžete dostat. Tak to celý až na první větu smažete a začnete znova, s úplně a naprosto JINÝM úmyslem. A pak najednou koukáte, jak se vám do toho úmyslu najednou vkradl úplně jinej příběh, respektive pokračování úplně jinýho příběhu... A rozhodnete se to tak nechat, protože ono to vlastně docela sedí. A není to tak, jako by ten příběh měl zatím někomu něco říct, ehm. No dobře, najde se někdo, komu jo, ale... Nebudeme se v tom rýpat, ano? =D

Zkrátka je tu povídka na téma 'Když mi bylo pět'. Tak si ji pěkně užijte... =)

 

Když mi bylo pět, poprvé mi došlo, že něco není tak docela v pořádku. Tedy, tehdy jsem neměl ani tušení, že to není v pořádku, jistě. A ani mi pořádně nedocházelo, co přesně je jinak. Dětský mozek tohle asi nechápe, no.
I když, jasně, věděl jsem, že jsou děti, co mají mámu a tátu, ne dva táty. Stejně tak jsem ale věděl, že jsou děti, co mají dvě mámy. Jenže tehdy jsem tomu nepřikládal žádnou velkou váhu.
Věděl jsem, co jsem viděl, a co jsem viděl, to jsem považoval za normální.
Ale přece jen mi trochu vrtalo hlavou, proč se paní učitelka tak divně kouká na libovolnýho z taťků, co mě přivedl do školky. A proč si mámy ostatních dětí šeptají, když mi taťka sundává boty. A proč vlastně ty ostatní děti vodí do školky jen mámy?
A hlavně, proč si holky vždycky chtěly hrát jen na maminku a na tatínka?
Něco nehrálo, ne. Jen jsem nedokázal určit co. A když jsem se nechtěl ptát taťků...

Když mi bylo sedm, tak nějak jsem už to pochopil. To když si ze mě děcka ve škole začala utahovat. Jen pár dní po tom, co jsem paní učitelce řekl, že nemůžu vyprávět o tom, co dělá moje maminka, protože mám jen dva taťky.
Vlastně jsem to měl na talíři snad hned druhý den. Nemám tušení, kdo ze spolužáků to začal, ale chytili se toho všichni.
Takže se ukázalo, že mít dva táty není tak docela normální, stejně jako není normální mít dvě mámy. Tedy, že je TEORETICKY normální mít dvě mámy nebo dva táty, nebo třeba obojí, ale jen tehdy, když druhá máma žije s normálním tátou a druhej táta s normální mámou. Mít dva táty v jednom bytě je divný.
A znamená to, že já jsem taky divnej.
Neřekl jsem taťkům, že si ze mě ostatní děti utahují. Jen by je to zbytečně rozesmutnilo, a to jsem nechtěl.
Myslel jsem, že je to přejde, stejně jako babičku Evu přešlo to, jak se na taťky zlobila, když na mě jednou na hřišti na chvíli nedávali pozor a já spadnul z prolézačky a měl rozbitou hlavu. Nebo jako když se na sebe taťkové přes den někdy naštvou, ale večer zase leží vedle sebe na gauči a koukají se na televizi.
Proč by tohle mělo být jinak? Proč by to nemělo přejít?

Když mi bylo devět, došlo mi, že to jen tak nepřejde. Bylo to horší a horší, hlavně od začátku třetí třídy, kdy k nám přišel nový spolužák. Jasně, že se to všechno hned dozvěděl. Jasně, že to řekl doma. A jasně, že mu na to jeho táta doma řekl svůj názor.
Kluci mi říkali, že jsem baba, že mí tátové taky jsou. Co chvíli jsem byl na zemi nebo v blátě. Ani nevím, kolikrát jsem přišel domů s roztrženými kalhotami. Klukům jsem se nikdy nebránil. Taťka David přece říkal, že se nemám prát, ne? Že není správné se prát. Tak jsem se nepral. A snažil se to vydržet.
Jenže to bylo těžké, když ten nový kluk bydlel hned ve vedlejším vchodu. Čekal na mě, jen co jsem ráno vyšel ze dveří.
Taťkům došlo, že něco není v pořádku. Došlo jim to ani ne dva měsíce po začátku třetí třídy. A vytáhli to ze mě.
Pak se taťka Jáchym sebral a než ho taťka David zastavil, vyběhl ven. Když se asi za čtvrt hodiny vrátil, řekl, že mě ten kluk už nebude otravovat. A ani ostatní.
Taťka David se zeptal, jestli hodlá rozbít hubu tátům všech kluků, co si na mě dovolovali.
Taťka Jáchym řekl, že klidně, ale teprve až ho přestane tak příšerně bolet ruka.
Taťka David mu řekl, že vážně JE baba.
Taťka Jáchym si dal na ruku pytlík mraženého hrášku a řekl, že o tom si ještě promluví večer.

Když mi bylo dvanáct, rozešli se.
Tehdy jsem už moc dobře věděl, jak se to má s 'normální' a 'nenormální' rodinou, s rozvody a tak podobně. Nebo rozchody, jasně, protože oni dva nikdy nebyli svoji.
Když taťka Jáchym odešel, bylo mi stejně mizerně jako jakémukoliv dítěti, které přišlo, no, skoro přišlo o jednoho z rodičů. Byl jsem zničený. A nedokázal jsem si představit, že nebudou spolu. Celý život jsem žil v tom, že oni dva k sobě... prostě patří.
Neřekli mi proč. Řekli prostě jen, že už spolu nechtějí a nemůžou být. Tedy, taťka David to řekl.
Jenže já to stejně věděl. Nehádali se tak potichu, jak mysleli.
Věděl jsem, že taťka Jáchym taťku Davida podvedl. A že to bylo s nějakou ženskou.
Samozřejmě, že jsem tehdy věděl o bisexualitě. Oba taťkové si dali záležet na tom, aby mi vysvětlili sexuální orientace. Jen se ani jeden nikdy nezmínil, že i taťka Jáchym je... bi.
A proto se vyspal s kolegyní z práce. Očividně.
A nepřiznal by to, kdyby s ním nečekala dítě.
Když odešel, brečel jsem celou noc. Proto, že jsem ho měl rád a byl pryč. A proto, že jsem ho mít rád nechtěl, protože ublížil taťkovi. A protože jsem slyšel, jak i taťka celou noc brečí.
Od toho dne jsem se na taťku Jáchyma nedokázal dívat stejně.
Aspoň nějakou dobu.

Když mi bylo třináct, narodila se moje nevlastní ségra. A já nevěděl, jestli ji mám mít rád.
Byla hezká, jo. Docela hezká. Ale stejně jsem měl pocit, jako by to byla ona, kdo rozbil vztah mých rodičů. I když nebyla. Byl to taťka Jáchym.
Měl jsem na něj vztek. A měl jsem ho pořád rád. Babička Eva říkala, že to není špatný, mít ho rád. Teta Lenka říkala jen, že její brácha je idiot, ale pořád je to můj táta.
Přestal jsem se snažit přestat ho mít rád a smířil se s tím, že ho mít rád prostě budu. Stejně jako ségru. Měl z toho radost.
Pak jsem se zeptal, proč ale taťka David nemá rád svého tátu, když je to pořád jeho táta, ne?
Na to mi nikdo neodpověděl.

Když mi bylo čerstvých čtrnáct, tu odpověď jsem dostal. Když jsem se v bytě potkal se svým druhým dědečkem. S tím, kterého jsem nikdy neviděl.
Když jsem přišel domů, byl už podle všeho na odchodu. Stáli s taťkou v předsíni našeho bytu. Poznal jsem, že to musí být on. Taťka mu byl podobný. Jen vzhledově, jasně.
Taťka řekl, ať okamžitě jdu k sobě do pokoje.
On řekl, že to snad nebude potřeba. Pak se zeptal, jestli ze mě aspoň taťka už vychovává stejného úchyla, jako je sám.
To, co mu na to taťka odpověděl, asi nikdy nezapomenu.
„Já nevím. Rád bych, ale ono se to vždycky nepodaří. To víš, mě jsi taky vychoval ty, no ne?“
Pak taťka dostal facku.
Nedokázal jsem se ani pohnout. Přísahám, ani nevím, co... co mu ten chlap (protože o něm nehodlám přemýšlet jako o dědečkovi) řekl, než odešel a prásknul za sebou dveřmi.
Až když se taťka svezl po dveřích koupelny k zemi a začal hlasitě vzlykat, dokázal jsem zareagovat. Došel jsem k němu, klekl si vedle něj.
„Mobil,“ zašeptal přes slzy. „Přines... přines mi můj mobil.“
Třásly se mu ruce, když vytáčel číslo.
Pak jsem už jen poslouchal, jak někomu asi desetkrát opakuje, ať hned přijde a že ho potřebuje u sebe, hned.
O dvacet minut později u dveří zvonil taťka Jáchym.
Myslím, že jsem je nikdy předtím neviděl tak pevně se objímat.

Když mi bylo čtrnáct a dva měsíce, taťkové se k sobě vrátili.
Nemůžu ani říct, jakou radost jsem z toho měl. Jak rád jsem byl, když jsem je zase viděl snídat spolu a večer se válet u televize.
Přiznávám, že jsem se tehdy schválně tvářil otráveně, když jsem je chytil, jak se líbají, ale koneckonců, to dělá nejspíš většina puberťáků, ne?
Zhruba tehdy někdy jsem se jich taky zeptal, jestli si otec taťky Davida fakt myslí, že by ze mě mohl být gay jen proto, že mě vychovávají oni dva.
Taťka Jáchym na to řekl, že jo, i takoví idioti se na světě najdou.
Zeptal jsem se, proč by se mi jako měli líbit chlapi jen proto, že se líbí mým tátům. Protože já vážně nikdy neuvažoval o tom, že bych chtěl dát třeba jen pusu klukovi.
Taťka Jáchym konstatoval, že jsem dost možná neuvažoval ani o tom, že bych chtěl dát pusu holce.
Oznámil jsem mu, že je mi víc jak čtrnáct a že o puse holce jsem rozhodně už uvažoval. Dokonce i o puse naprosto konkrétní holce.
Rozhovor o kondomech následoval vzápětí.

Když mi bylo čerstvých patnáct, dal jsem první pusu holce. Jen pusu.
Když jsem to řekl doma, taťka Jáchym se chytil za srdce a vykřikl, že se to přece jen stalo a že jim láme srdce, že nejsem jako oni.
Taťka David ho pod stolem kopl do holeně. Myslel si, že je nenápadný.
Pak si dál hrál s mojí nevlastní sestřičkou, kterou měli na odpoledne u sebe.

Když mi bylo šestnáct, taťkové se vzali. Impulzivně. Skoro tajně. Jen na úřadě.
Všechny v okolí tím naprosto šokovali.
A kdyby pak neudělali tu obrovskou oslavu na chatě, nejspíš by si to příbuzenstvo bralo trochu osobně.
Teta Lenka zvedala oči v sloup, když se po půlnoci s hihňáním vypařili někam do tmy.
„Je mu čtyřicet,“ řekla. „ČTYŘICET. Ale hádám, že vzpomínky jsou vzpomínky.“
Neptal jsem se, co tím chtěla říct. Předpokládám, že to nějak souvisí s jejich seznámením u vedlejší chaty, když bylo taťkovi Davidovi šestnáct a taťkovi Jáchymovi necelých dvacet.
Jsou věci, co děti o svých rodičích nepotřebují vědět...