13 – Majonéza

Mám nebezpečnej pocit, že během zkouškovýho bych měla ty kapitoly radši nastavovat předem. Vážně moc, moc se vám za to omlouvám, ale momentálně se učím lexikologii a prostě mi nějak vypadlo z hlavy, že jsem sem tu kapitolu měla hodit. No dobře, úplně nevypadlo, ale zásadně mě to napadlo, když jsem se zrovna intenzivně učila a neměla čas, takže... Ještě jednou se omlouvám.

Takže organizaci vezmeme rychle. Na příště jste si zvolili téma Baba. Je to definitivně poslední námět, co jste si měli možnost odhlasovat, takže... No, prostě doufám, že jste spokojení. =D Přespříští téma už určuju zase já. Ale ještě vám ho neprozradím, jen chvíli zůstaňte hezky napjatí. =)

A teď si jděte užít Majonézu. Vážně doufám, že se vám bude aspoň trošku líbit...

„Tak jo. Dovol, abych ti oznámil, že konečný skóre je čtrnáct různejch skvrn, Patriku.“
„Ehm...“
„Čtrnáct. Slovy čtrnáct. Na našem gauči.“
„No, to se... asi tak někdy stane.“
„ČTRNÁCT.“
„Jo, to jsi už říkal.“
„Část z nich jsem nebyl ani schopen přesně identifikovat.“
„Tak jak můžeš vědět, že to je čtrnáct různejch skvrn?“
„Rozdílné barvy, Patriku. Rozdílné barvy.“
„Víš, že momentálně vypadáš tak trochu jako bůh pomsty? Jsi děsivej s tím... rejžákem v jedný a čističem ve druhý ruce. I když to asi nejsou zrovna vhodný předměty pro boha pomsty. Možná důtky a pořádnej meč...“
„Je moc špatný, že mám pocit, že ten meč bych mezi svejma kámošema sehnal snáz než ty důtky?“
„Myslím, Luky, že by ses nejspíš divil, u kolika lidí bys našel důtky. Dokonce bych měl i pár tipů, kdybys snad-“
„Nehodlám shánět ani meč, ani důtky, Patriku. ČTRNÁCT.“
„Nehodláš je shánět proto, že se bojíš, že bych ty důtky chtěl využít? Nebo proto, že víš, že představa tebe s mečem se mnou dělá nehorázný věci?“
„Odvádíš pozornost, lásko moje.“
„Vadí ti to?“
„Tak trochu.“
„Ach jo, fajn. Čtrnáct. Hádám, že se nemůžeš dočkat, až mi řekneš, co byly zač, co? Teda, ty, co jsi identifikoval. Nemáš na to náhodou... Ach. MÁŠ na to seznam.“
„Samozřejmě.“
„A hádám, že vyhnout se tomu prostě nemůžu, co?“
„Velice správně, Paťulko.“
„Bože. Fajn, fajn. Tak začni. Poslouchám.“
„Za prvé, cola.“
„Hm, jo. Jo, to by sedělo, myslím, že minulej tejden-“
„Za druhé, marmeláda.“
„Fakt? Já myslel, že jsem ji vyčistil.“
„Za třetí, kakao.“
„Hm... Ne, kakao jsem už hodně dlouho-“
„To nic, dochází mi, že to asi bude moje práce. Kruci.“
„Lukášku, lásko moje, nemůžeme ten seznam vynechat a přejít k tý části, kdy se ti omluvím, slíbím ti, že už se to nikdy nebude opakovat, a pak půjdu a obratem ten gauč omylem poleju džusem? Teda, tak to bylo minule. Tentokrát bych se tomu džusu radši vyhnul.“
„Ne. Nemůžeme přejít k tý části.“
„Tak nic.“
„Ale můžeme přejít k tomu, jak se dostala majonéza... sem. Na opěradlo. Ve výši hlavy. Protože to mi trochu nejde do hlavy.“
„Majonéza?“
„Předpokládám, že to byla majonéza. Rozhodně to byla přibližně bíle vyhlížející skvrnka. Takže pokud to nebyla majonéza, zajímalo by mě vysvětlení ještě víc, vzhledem k umístění toho fleku.“
„Kde že byl?“
„Asi tak pět centimetrů vpravo od místa, kde si opíráš hlavu.“
„Hm... Jednoznačně majonéza.“
„Já si myslím.“
„Nebo možná jogurt. Meruňkovej, flek po něm by se možná dal zaměnit za majonézu...“
„Flek od meruňkovýho jogurtu jsem našel pod jedním s polštářů. I s kusem meruňky, podotýkám.“
„Hups.“
„Tak nějak.“
„Jak by se dostala MAJONÉZA takhle blbě na opěradlo? Teda, upřímně, jak by se COKOLIV dostalo takhle blbě na opěradlo?“
„Nevím, to mi řekni ty. Každopádně, já už si docela dokážu představit, jak vznikají ty klepy, co se o nás šíří. Jestli tu ten flek někdo viděl...“
„Prosím tě, nikdo u nás nebyl minimálně tejden. A ten flek tady musel bejt chviličku, jinak bych si ho všimnul.“
„Stejně jako... Fleku od čokolády na tamhletom polštářku?“
„Lukáši, dal bys mi laskavě ten seznam?“
„Ani nekomentuju, že na jeho druhý straně byl jednoznačně mastnej flek. Ve tvaru zhruba... Poloviny talíře.“
„Někdy... NĚKDY si vezmu oběd k počítači, no. A protože ten talíř je obvykle moc horkej na to, abych ho měl na kolenou, prostě... ho podložím polštářkem.“
„Samozřejmě.“
„Nech mě hádat. Kdybych byl ještě pořád jen tvůj spolubydlící, nejspíš už jsem proletěl zavřenejma dveřma, viď?“
„Jednoznačně.“
„Taky tě miluju a ani nedokážu popsat, jak neskonale jsem rád, že jsi mě poctil tím, že ses stal mým mužem, Lukášku.“
„Myslíš, že tohle ti nějak pomůže?“
„Upřímně v to doufám.“
„Mimochodem, taky jsem mezi polštářema našel zapadlou stovku, tři padesátikoruny, dvě dvacky a osm dvoukorun. A jednu prázdnou lahvičku od lubrikantu. A pár kancelářskejch sponek, korálků a ketlovacích nýtů a jehel, ale to jsou věci, co se tu tak nějak válí VŠUDE, takže mě to ani nepřekvapilo.“
„Kleště jsi tam náhodou neviděl? Někam jsem je dal a nemám tušení kam.“
„Bože, vidíš moji svatou trpělivost?“
„Asi neviděl.“
„Ne. To vážně neviděl. Nejsou zase POD gaučem? Už jednou jsi je tam našel, vzpomínáš? Po tom, co jsi měsíc fňukal, že si budeš muset koupit nový.“
„To stejně musím, tyhle jsou už dost nepoužitelný. Hm, tak se na to podíváme... No vidíš, fakt tu jsou! Luky, ty jsi snad geniální!“
„Nebo jen umím používat mozek, Patri.“
„...“
„Dneska si to můžu udělat maximálně sám ve sprše?“
„Řekni, Lukášku, co v tobě zase vyvolalo záchvat... sekretářkovitosti?“
„Já ti ani nevím, prostě jsem přišel, ty jsi nebyl doma, a já se tak rozhlídnul... A došlo mi, jakej je tu příšernej bordel. A vzhledem k tomu, že mě neměl kdo zastavit... Prostě jsem se pustil do uklízení.“
„Takže teď je to tu dokonale vycíděný jen proto, že moje zlatíčko se nudilo a já byl nakupovat, chápu to správně?“
„Ano. Přesně tak.“
„Fajn. Budu muset chodit na nákupy častějc. Fakt tu začínal bejt tak trochu svinčík.“
„Víš, taky bys třeba mohl občas uklidit ty, Patri.“
„Já uklízím. Myju nádobí, ne? To mi připomíná, nedáme si už ty tortilly, co jsem cestou domů koupil? Hodil bych je do mikrovlnky. Začínám mít hroznej hlad, ten tvůj seznam mě hrozně vyčerpal.“
„Fajn, ale u stolu. Nehodlám riskovat, že se ten gauč zaprasí, sotva jsem ho uklidil.“
„...“
„Patri?“
„Teď mi došlo... Ne. Ten flek nebyl majonéza.“
„Nebyl?“
„Ne. Byl to jogurtovej dresing z tortilly. Měl jsem ji už předevčírem.“
„A jak se dostal na to opěradlo?“
„Protože... se tak nějak stalo, že jsem ji jedl v předklonu, stál za gaučem a předloktíma se opíral o opěradlo.“
„Mám se vůbec ptát, JAK se to stalo?“
„Klíčový okamžiky kriminálky. Přišel jsem od kuchyňskýho koutu a nechtělo se mi obcházet gauč. Tak jsem se prostě...“
„Ohnul přes gauč?“
„I tak to asi můžeš říct. Hele, dívám se tak každou chvíli, když mě něco zaujme, jen tentokrát jsem u toho jedl. A ten dresing mi prostě... musel ukápnout.“
„Víš, když ti pozice v předklonu přes gauč a předloktíma opřenej o opěradlo přijde jako běžná poloha pro sledování televize, asi vážně CHÁPU, odkud se berou všechny ty klepy.“
„No... Já vlastně docela taky. Kruci.“
„Mimochodem, už ohřejváš ty tortilly? Protože já taky umírám hlady.“
„Ano, pane, už jdu na to.“
„To 'pane' si nech na večer, zrzounku. Teď stačí 'ano, milovaný manželi', nebo tak něco.“
„Abych ti tu tortillu nenacpal-“
„S tím, že ji nacpeš do mikrovlnky, samozřejmě počítám.“
„...“
„A pivo. Bože, jak já bych si dneska dal pivo... Máme pivo?“
„Začínáš bejt vážně hodně otravnej, lásko moje.“
„Čtrnáct skvrn, Patriku. A ten gauč jsem naposledy čistil ani ne dva měsíce zpátky.“
„Rozdělíme se, nebo si to pivo mám vzít vlastní?“