Malá reorganizace

Heh. Tuhle úplně bezpředmětnou minipovídku sem házím už asi dva dny. Den mi trvalo, než jsem se vůbec obtěžovala ji zkopírovat z editoru, a další, než jsem se obtěžovala napsat k ní úvod. Tomu se říká pracovní morálka. No, ono taky není moc o co stát, když se na to podíváte, ale... Lepší než to nekonečný mlčení, ne? :D

Jak se mám?

Ano, uvědomuju si, že je to už zase doba, co jsem se naposledy ozvala, ale jak jsem možná zmiňovala, blížily se mi státnice a já prostě nemohla psát články na blog, psát povídky... Nic. Ne že bych na to snad neměla ČAS, ten by se i našel. Ale vůle? Ani nápad.

Poslední měsíce jsem na tohle celkem trpěla, já vím. Prakticky kdykoli mě dohnaly školní povinnosti, přestala jsem psát, ne z nedostatku touhy nebo času, ale prostě proto, že když jsem seděla před počítačem, měla jsem pocit, jako by se mi v hlavě otevřela miniaturní černá díra a vycucla všechny potenciální nápady a všechnu chuť do psaní. Prostě jsem si ani nedokázala představit, že bych dokázala něco vyplodit, a nechtěla jsem to ani zkoušet, protože jsem měla pocit, že bych psát neměla, že bych měla makat na něčem jiným, na čem makat musím... No, a teď to bylo totéž, ale v ještě silnějším provedení a s permanentním pocitem, že se mám učit a ne něco psát.

(Ale ne, že bych se místo toho psaní někdy učit začala, heh...)

No, nicméně, v pondělí se státnice konečně přiblížily až na úroveň neodvratné srážky, takže dovolte, abych vám oznámila (tedy těm, co mě na Facebooku nemají v přátelích a nepřečetli si to tam), že od pondělka jsem oficiálně Bc. (což je dle mé maminky zkratka pro 'blbka'), ale kdo se pokusí to na mě vytáhnout, toho vezmu po hlavě Isherwoodovými deníky. :D 

Ovšem od pondělka tak nějak pořád čekám na to, až ze mě opadne ten stres a napětí. Ještě pořád mi občas hlavou probleskne, že bych se měla učit, s psaním jsem taky zatím nepohnula a čtecí záchvat, který jsem očekávala, se taky ještě tak nějak neobjevil. Prostě jsem pořád ještě ve 'školním' módu a nemůžu se uvolnit a uklidnit a přejít do módu 'volno'. Tedy, dočasné volno.

Ale ono to přejde. Nakonec.

Co se týče psaní, momentálně jsem se konečně odhodlala fakt zkusit fantasy. Zároveň jsem se rozhodla využívat svoje superdrahý pero, takže po pár letech zase jednou píšu ručně do sešitu, odkud pak ten příběh budu pěkně poslušně přepisovat. Což je vlastně vcelku fajn, protože to umožní první vlnu úprav. Uvidíme, jak dlouho mě to bude bavit. Ohledně toho zbytku typu povídky... No, momentálně čekám na inspiraci, která nejspíš přijde, až poleví ten stres. A pokud jde o další články, no... Hádám, že až se dostanu k tomu, abych se podívala na nějakej film, dokoukala seriál nebo právě přečetla vhodnou knížku, tak se zase dočkáte nějakého tipu. Ale kdy a na co to bude... To netuším.

Plus si teď teda samozřejmě zase jednou musím hledat práci. Nerada bych to zakřikla, ale možná, možná už se i něco rýsuje. Tak mi držte palce, ať to dopadne, protože kdyby to vyšlo, tak je to vcelku i splněnej sen... :)

Hodný kluk

Ještě pořád na ty zázraky věříte? Tak v tom pokračujte. Momentálně je toho na mě sice ještě pořád trochu moc, nemluvě o tom, že když už přece jen píšu, věnuju se i jiným věcem (článek o tom, co momentálně chystám, na čem pracuju a jak se obecně mám, by měl dorazit v nejbližší budoucnosti), ale dneska večer mě zase jednou osvítilo (respektive mi Múza přihrál nápad, líbat mě údajně nehodlá), a tak jsem během asi dvou hodin dala dohromady tuhle kratičkou povídku. Pravda, nevěnovala jsem jí zrovna hodně času, to uznávám. Ale na druhou stranu se mi líbí, že z toho zase po delší době vyšlo něco relativně krátkýho a... syrovýho? Dá se to tak říct?

Tak přeju hezký počtení a doufám, že se vám to bude líbit... :)

Pohnuté minulosti

Že nevěříte na zázraky? Tak pozor, vážení, měli byste začít, protože vidíte správně. Já jsem zase tady, po víc jak měsíční pauze, a ano, nesu po té době jednu povídku. Vzhledem k tomu, že můj nemožný pokus o fantasy se vám minule docela zamlouval, nesu vám tentokrát jeho volné (jakože velmi volné) pokračování. Nebudu se snažit vysvětlit, proč jsem se takovou dobu neozvala. Ano, souviselo to s bakalářkou. Tu mám sice už víc jak týden odevzdanou, ale dostat se zpátky do psaní mi nějak trvalo, takže... Prostě povídku nesu až teď, no. :D A nevím, jak to bude s další aktivitou, jelikož se akutně musím začít učit na státnice, ale... No, při troše štěstí se tu zas něco objeví. A při troše štěstí vás nebudu zase otravovat touhle dvojicí... :D

Neposlouchají

Protože mi očividně tak nějak přeskakuje. Protože nějak nemám náladu psát věci, co jsem dřív psávala. Protože jsem měla nějakou depresivní náladu a tohle mě prostě, no, napadlo. Protože jsem chtěla zase po dlouhé době něco napsat, i když nečekám, že to zlomí moji tvůrčí krizi. Prostě jsem chtěla zase jednou zkusit něco trochu jiného. A už jsem se zmínila, že mi tak nějak přeskakuje?

Upozornění: Tohle není zrovna hezká povídka...

Náhodné setkání

Jen abyste věděli, hodit sem tuhle věc mě stálo hodně přemáhání. Víte, jak jsem nedávno psala o tom, že jsem sesmolila něco-jako-fantasy povídku, i když jsem vždycky byla přesvědčená, že fantasy psát neumím, neumím vymýšlet jména, světy... A tak? A upřímně, tohle asi není nic, co by stálo za přečtení. I pro mě je to spíš úvod a seznámení se s postavami než co jiného. Ale časem se snad dohrabu k tomu, abych vytvořila něco, co za to stojí. Chci říct, V HLAVĚ už pár námětů na povídky s těmihle hrdiny mám. Jen se musím donutit to sesmolit, což, no, by mohlo nějakou chvíli trvat. Prozatím můžete zkusit aspoň tohle. A dejte mi vědět, jak se vám to líbí. Tentokrát budu za vae komentáře extra vděčná, protože jinak si tu asi ohlodám všechny nehty. A to by byla škoda, mám je teď docela pěkně nalakovaný... :D

Krize... Krize... Krize!

Asi vás to zrovna dvakrát nenadchne, ale ano, tohle je zase jeden z těch článků, kdy si budu stěžovat prakticky na všechno, a mezi stížnostmi se budu marně snažit ospravedlnit fakt, že na tenhle blog už tak dlouho tak příšerně kašlu. Protože já VÍM, že na něj kašlu. A to vědomí je na tom asi nejhorší. Tedy hned vedle vědomí, že byly časy, kdy jsem si říkala, že přesně tohle se mi nikdy, prostě nikdy, nemůže stát.

Faktem je, že ono se to kašlání vlastně netýká zdaleka jen blogu. Dobře, to je možná ještě horší. Ono se totiž týká psaní celkově. Kde je ta doba, kdy jsem vysekla pět normostránek za den, a někdy i to mi přišlo jako žalostně málo! Ta doba, kdy jsem večer prostě začala psát a psala. A měla nápady. A druhej den jsem byla schopná psát dál a pokračovat v příběhu.

Filmový tip #17 - Wonder Boys

Zdravíčko. Dnešní článek je pro vás dalším důkazem toho, že ano, zázraky se dějí, a ne, ještě není čas tenhle blog úplně odepsat a vymazat z oblíbených, protože se tu přece jen může objevit něco, co vás třeba bude zajímat. Popravdě, když jsem koukala na film k dnešnímu tipu, nějak mi nedošlo, že má jeden zásadní spojující článek s tipem předchozím, ale to je proto, že ten předchozí tip vyšel už tak zatraceně dávno, že jsem prostě zapomněla a zjistila to až v okamžiku, kdy jsem hledala, jaké že má tenhle tip mít číslo. No nic. Však vy ten spojující článek přežijete. Aspoň v to doufám. Minimálně vás to nijak extra nepřekvapí...

Takže, dneska se mrkneme na zoubek filmu Wonder Boys, který byl do češtiny kapku idiotsky přeložen jako Skvělí chlapi. Ne, že by mě to ještě nějak překvapovalo, znáte překladatele...

Ale to je klučičí!

Aby bylo jasno, jsem si plně vědoma faktu, že název článku zní jako dětský výkřik. To proto, že technicky vzato to dětský výkřik taky je. Konkrétně argument mojí osmileté sestřenky, který použila v okamžiku, kdy jsem jí dnes, když byla na návštěvě, nabízela pustit kreslenou verzi Avengers. A zarputilost, s jakou odmítala i další návrhy (mezi nimi i Harryho Pottera, kterého já osobně sice skoro nemůžu vystát, ale i přesto považuji za poměrně šokující, že ho osmileté děcko nikdy nevidělo), mě přiměla se nad tím tématem 'holčičích' a 'klučičích' věcí trochu zamyslet.

Panebože, CO CHCEŠ?!

Skoro se tomu ani nechce věřit, ale skutečně je to teprve deset dní, co jsem na tenhle blog něco napsala naposledy, a hle! Další článek! A co víc, tentokrát je to dokonce povídka. No, spíš taková minipovídečka. Ale na druhou stranu, jsou to Patrik s Lukym. To by vás mohlo aspoň trochu potěšit, ne? Námět, co mi tak nějak vklouznul do hlavy, tak jsem ho tak nějak prostě zpracovala... A teď jen doufám, že se vám bude aspoň malililililinko líbit...

(Předstíráme že) Píšeme bakalářku

Pakliže toužíte po zdůvodnění toho, proč to na tomhle blogu poslední dobou trochu skřípe (no, kdyby to tak skřípalo jen trochu, ehm), mám jich pro vás hned několik. První důvod znáte, jsem poslední dobou (poslední hodně dlouhou dobou) líná cokoli psát, zkrátka mi úplně chybí motivace. Druhý důvod znáte taky, od podzimu vedle školy chodím ještě do práce, takže třetinu dní v měsíci se doplazím domů a moje motivace a schopnost psát, je, když vstávám o půl páté ráno, tím pádem ještě o dost menší. Třetí důvod je, že když už na to psaní přijde, musím se soustředit na něco tak trochu jiného a podstatně důležitějšího - svou bakalářskou práci.

(Mimochodem, tohle bude další ze článků plných trapných gifů. Pokud je nemáte rádi, víte, kde je křížek.)

Láska si žádá oběti

Ha. A teď jste zase jednou v šoku, nemám pravdu? Ale jo, vidíte dobře, moc dobře. Vážně jsem to já, vážně jsem napsala něco na tenhle blog (no, vlastně na libovolnej blog, vlastně jsem napsala, no, cokoliv, což je skoro zázrak). Sice je to jen taková mikropovídečka, ale bohužel, momentálně se asi bohužel na nic lepšího nezmůžu. Je to škoda, ale je to tak. Bohužel prostě nějak nemám nápady, ani čas, ani náladu na psaní. Ale když teď jeden přišel, tak jsem teda něco sesmolila, aby se neřeklo... :)

Vánoční stres

No jo, já vím, já vím, ono je vlastně už skoro po Vánocích, ale co se dá dělat. Poslední dobou jsem prostě neměla vůbec čas na psaní, a to jsem tenhle nápad nosila v hlavě pěknejch pár dní. Jen nebylo kdy ho sesmolit. Až dneska večer jsem se konečně aspoň na chvíli zastavila, no, a tady je výsledek toho zastavení. S kým jiným byste chtěli prožít Vánoce než s Patrikem a Lukym, že ano... ;)

Malá vánoční soutěž - VYHLÁŠENÍ

Ahojky, všichni!

Tohle je jen velice rychlý informativní článek týkající se té vánoční soutěže, od jejíhož vyhlášení jsem se na blogu neobtěžovala objevit. Na moji obhajobu, poslední dva týdny jsem měla absolutní blázinec, běhala jsem prakticky jen z práce do školy, volno nula nula nic. Můj mozek byl ve stavu permanentní vygumovanosti, zkrátka jsem neměla pořádně KDY psát. Ale o tom tady mluvit nechci. Když budeme mít štěstí, snad se v nejbližších dnech zase ozvu...

Teď už ale každopádně k tomu, kvůli čemu vlastně píšu, a to je vyhlášení výsledků té soutěže. Takže kdo se může těšit na výtisk Radka?

Je to, pozor... 

Ondřej Rychlík

Výherci samozřejmě gratuluju a doufám, že mi co nejdřív odepíše na mail a pošle mi adresu, ať můžu s Radečkem vyrazit na poštu. A vy ostatní nesmutněte, protože tohle určitě nebyla poslední soutěž na tomhle blogu.

(I když, kdybyste po Radečkovi vážně toužili, vždycky si ho můžete objednat. Když to uděláte do konce týdne, je šance, že by se to mohlo stihnout do Vánoc...) ;)

Taková docela malá předvánoční... SOUTĚŽ!

No, já to říkala, nebo snad ne? Jo, rozhodně jsem říkala, že pro vás mám jedno překvápko, a... No, je to tady. Vánoční soutěž! A protože se mi tu ještě pořád válí zbytečně moc výtisků Radečka (ne, vážně, kde jsou všichni ti, co tvrdili, jak si určitě objednají dotisk?), tak o co jiného bychom mohli soutěžit, než o jeden z nich? Uznávám, rozhodně to není soutěž pro všechny čtenáře blogu, ale třeba někomu stejně udělá radost. Zejména teda té jedné osobě, která ode mě dostane Radečka víceméně pod stromeček... :)

Možná  vás potěší, že se jedná o jednu z těch vzácných soutěží, kdy po vás nikdo nebude chtít sledovat blog na facebooku, komentovat článek, nebo cokoliv jiného. Případné komentáře potěší, samozřejmě, ale bohužel, v soutěži vám nijak nepomůžou. Pardon... :D