Jak vypadám?

Budu k vám upřímná. Tahle povídka na TT 'Květ' je špatná. Možná spíš mizerná. Je to nesmysl bez vtipu a bez zápletky. Vlastně ani nevím, proč ji sem vůbec dávám, snad krom toho pocitu, že sem NĚCO na TT dát musím, jakkoliv se mi nechce. No jo. Aspoň je to teplý, když už nic jinýho, že ano.

P.S. Asi bych neměla psát povídky, když jsem naštvaná a bolí mě hlava.

P.P.S. A už vůbec bych k těm povídkám neměla psát úvody...

„Tak co? Jak vypadám?“
„Ehm, no, jak bych to jen...“
„Nech mě hádat. Jako idiot?“
„Ne, tak bych to zrovna nedefinoval, ne.“
„Obecně divně?“
„Ani... ani ne.“
„Bláznivě?“
„Maličko.“
„Jako buzna?“
„Rozhodně. Ale ještě... jinak.“
„JINAK?“
„Počkej. Nech mě chvíli přemejšlet. Já na to přijdu.“
„Přicházej na to rychle. Začínám bejt nervózní.“
„No jo. Dej mi chvíli. Mám to skoro na jazyku.“
„Kotě...“
„Já se snažím soustředit.“
„Mazlíčku...“
„Počkej. Vydrž. Vypadáš jako...“
„ANO?“
Upřeně jsem se zadíval jen na jeho novou květovanou košili.
„Ha! Už to mám!“ vykřikl jsem vítězoslavně. „Vypadáš jako hipík!“
„No samozřejmě, že vypadám!“ pohodil hlavou. „Ale to mi přišlo tak zjevný, že jsem to ani nechtěl zmiňovat!“
„Ach. Takže to není náhoda, že na sobě máš zvonáče, ano?“
„Ne, lásko, to není. Jedinej důvod, proč nemám na nohou kristusky, je to, že jsem je nesehnal!“
„Škoda. Dodaly by tomu ten pravej šmrnc.“
Zaculil se, rozpřáhl ruce a zatočil se kolem dokola.
„Tak jak teda vypadám?“
„Víš, šedesátý léta skončily už před nějakou dobou.“
„Vím,“ kývl. „Ale poselství květinových dětí přece přetrvává, ne? Žádný války, svoboda, tolerance, volná láska...“
„Volná láska, lásko?“ přimhouřil jsem oči.
„No co? Víš, že jsem měl tak trochu... divočejší mládí.“
„Jo, to vím. Někdy si říkám, že je zázrak, že jsi chytil jen filcky. A že jsi nikdy nevyskočil z okna v domnění, že jsi Včelka Mája, když jsi byl sjetej.“
„Abys věděl, sjetej jsem vždycky jen souložil.“
„Hipíku.“
„Ach, ano.“
„Víš, ta košile ti vážně moc sluší.“
„Jo?“ olízl si rty. „Víš, koupil jsem si ji jen z hecu. Neplánuju v ní zas tak často chodit na ulici a dělat ostudu. Vlastně je spíš... do soukromí. Hlavně pro tvoje oči. Víš, viděl jsem tvůj výraz, když tehdy v televizi dávali ten film o Woodstocku. Mohl jsi oči nechat na tom pěkným organizátorovi...“
„A sakra,“ usmál jsem se. „Tak já nebyl tak nenápadnej, jak jsem myslel?“
„Ne, lásko, to rozhodně nebyl,“ zamumlal. „Tak se ti líbím?“
„Rozhodně,“ pohladil jsem ho po tváři. „I když by se to dalo ještě trochu vylepšit.“
„Bez obav. Kristusky jsou na cestě. A ségra mi slíbila čelenku a duhový korálky.“
„Výborně. Ale já bych věděl o způsobu, jak to vylepšit hned teď.“
„Tak to udělej, kotě.“
Otočil jsem se a sehnul se ke konferenčnímu stolku. Z malé vázičky jsem vytáhl jednu kopretinu a zlomením poněkud zkrátil její stonek.
„Květovaná košile...“ řekl jsem, když jsem se obrátil zpátky na svého dlouhovlasého blonďatého přítele. „A květ do vlasů. Dokonalý.“
„Perfektní hipík?“
„Perfektní,“ zašeptal jsem a rozepnul horní knoflíček košile. „Co trochu tý volný lásky?“
Chytil mě za ruce a udělal krok vzad.
„Pojď do ložnice, lásko...“