Šipky

Aby bylo jasno, TT 'Šipky' jsem si vážně přála. Nebyla jsem si jistá tím, co na něj napíšu, ne, ale sázela jsem na to, že Múza nezklame a dohodí mi nějakej naprosto geniální nápad. A víte co? Múza nezklamal a dohodil mi naprosto geniální nápad. Aspoň pokud já můžu soudit. Miluju svoji Múzu. A víte, že to tak často neříkám.

Tak jo, tady ji máte. Teplou povídku o šipkách. A mimochodem, je napsaná podle slov, co mi už kdysi dávno zadala Annie. Ano, trvalo mi to, než jsem se k nim dostala, ale tak co už. Ona slova jsou následující: program, smajlík, bleší trh, prasklina, košťál, žehlení, návštěva, plíseň, zlomek, kostka, skelet, klíč, lístek, vesmír, finští muzikanti 

Tak se můžete jít mrknout, jak jsem se s nima popasovala. Přeju příjemný počtení... =)

Palcem u nohy mi projela ostrá bolest. Tlumeně jsem zaklel.
„Řekl jsem 'zvedej nohy', ne?“ ozvalo se mi vedle ucha.
„Jo, ale až v okamžiku, kdy jsem ten krok dopředu už udělal. Zatracenej práh!“ zavrčel jsem.
„Ale tak klid. Já ti to pak pofoukám.“
„Jak milý,“ ušklíbl jsem se. „Ale to mi vysvětli, proč ze všech blbejch nápadů, co lítají vesmírem, tebe musí potkat zrovna ten, že mi zavážeš oči a odvedeš mě do našeho obýváku?“
„Jak víš, kde jsme?!“ vyjekl.
„Vyšli jsme z ložnice, dali jsme se vpravo, ušli pár kroků a zalezli vpravo do dalších dveří? To nebylo tak těžký poznat.“
„Hm. No, to je jedno. Stejně není podstatný, abys nevěděl, kam jdeme. Důležitější je to překvapení, co tu na tebe čeká.“
„My máme na programu překvapení? A zatraceně.“
„Hele. Když dovolíš, snažím se tu bejt romantickej.“
„A už mi romanticky sundáš ten šátek z očí?“
„Ale jistě,“ odpověděl. „Jen se takhle postav... Fajn. Můžeš.“
Zvedl jsem ruce a stáhl si z hlavy hedvábný šátek. Zamrkal jsem. Trvalo pěkných pár vteřin, než mi došlo, co mám vlastně vidět. Na zdi přede mnou visel terč na šipky.
„Ehm...“ odkašlal jsem si opatrně. „Jo. Říkal jsi, že se snažíš bejt romantickej?“
„Opravuju. JSEM romantickej.“
„Fajn. A já jsem ještě zmatenější.“
„Ano, to věřím. A víš proč, lásko moje? Protože nevíš, co ten terč symbolizuje.“
„Terč taky může něco symbolizovat?“ zamrkal jsem. „Hm, co asi... Jo, počkej, už to chápu, šipky do terče se zabodávají, co? Tak skoč pro lubrikant...“
„To myslíš, že mi jde jen o sex?“ našpulil rty. „Ne, nic takovýho. Tohle je vážně romantický!“
„Kotě, já to fakt nechápu,“ kousl jsem se do rtu. „Myslíš, že bys mi to mohl nějak srozumitelně...“
„Jistě,“ zaculil se a zvedl z konferenčního stolku list papíru. „Tohle je tvůj seznam odměn.“
„Seznam... Fajn, chápu to ještě míň.“
„Je to jednoduchý, lásko,“ řekl. „Víš, jak sis stěžoval na to, že trávím moc času v práci, doma nic neudělám, všechno je na tobě, nedělám nic pro tebe, neplním tvoje přání...“
„Jo, jo, vzpomínám. Neboj. Už jsem ti řekl, že jsem to tak nemyslel, byl jsem přiopilej a dělal drama queen, nic víc.“
„Možná,“ usmál se. „Já ale usoudil, že jsi měl pravdu. Mohl bych do našeho vztahu dávat víc. Takže jsem vymyslel tohle. Tady máš terč na šipky. S jednou šipkou. Tady je seznam odměn. U každýho čísla je jedna. Některý jsou stálý, některý jednorázový a můžou se obměňovat. Každej tejden můžeš vzít tu šipku a hodit s ní do terče. A podle toho, co trefíš...“
„Dostanu odměnu. Je mi to jasný,“ kývl jsem. „To je... Lásko, to je od tebe vážně moc hezký. Můžu se na ten seznam podívat?“
„Samozřejmě, že ne!“ vyhrkl a přitiskl si papír popsanou stranou k tělu. „Budeš schválně házet na to, co tě nejvíc láká!“
„Ale no tak. Víš, že šipky vůbec neumím. Naučil jsem se trefit aspoň ten terč, ale to, kam se zabodne šipka, absolutně neovládám.“
„Taky pravda,“ kousl se do rtu. „Fajn. Ale běda ti, jak se to naučíš jen kvůli políčku se smajlíkem!“
„Smajlíkem?“ zamrkal jsem, když mi podal papír. „Co je smajlík?“
„Dvacítka,“ navedl mě. „Je to... smajlík. Smajlík, co znamená, no... To asi uhodneš.“
„Má vyplazenej jazyk a místo očí srdíčka. Hm, tak já ti nevím...“ ušklíbl jsem se. „Doufám, že nehodláš sex omezit POUZE na případy, kdy trefím políčko se smajlíkem!“
„Samozřejmě, že ne,“ ujistil mě. „Spíš to bude... Extra sex. A především, naprosto podle tebe. Co si nadiktuješ, to budeme dělat.“
„Ach, lásko...“ olízl jsem si rty. „Toho budeš litovat, víš to?“
Hlasitě polkl a sklonil hlavu.
„Vím.“
„Výborně,“ zakřenil jsem se. „Co tu ještě... Co je 'plíseň'?“
„Že konečně zlikviduju tu plíseň v koupelně, miláčku.“
„To je výhra v šipkách? Ale no tak. To bys měl udělat i bez toho, abych se do toho musel trefovat. Tohle není ani ZLOMEK výhry v šipkách! Přidej minimálně ještě opravu tý praskliny na zdi v ložnici. Víš, tý, co jsi ji se slovy 'ale prosím tě, to se schová' tak elegantně zakryl zrcadlem.“
„Fajn. Plíseň A prasklina, spokojenej?“ zvedl oči v sloup.
„Velice,“ pokýval jsem. „Tak o čem bysme ještě mohli... Co je 'žehlení'?“
„Jako co to vypadá?“ pokrčil rameny. „Žehlení znamená, že budu celej ten tejden, kdy si to vytáhneš, žehlit prádlo já.“
„To jako vážně?“ vydechl jsem. „No sakra! Musím trefovat třináctku, třináctku, třináctku...“
„Jo. A tomuhle jsem přesně chtěl předejít,“ povzdychl si. „Hele, víš co? Dej mi to...“
„Ani omylem!“ vyhrkl jsem a uskočil před jeho rukama. „Co tu máme dál... Návštěva? Bleší trh?“
„Dobrovolně s tebou půjdu na návštěvu k vašim nebo nějakejm našim teplejm přátelům,“ objasnil. „A to druhý je, že tě vezmu na bleší trh. Překvapivě.“
„Já tě miluju. Já tě tak miluju... Proč je tady u osmičky nakreslenej nějakej košťál?“
„To je brokolice,“ konstatoval. „Víš, jak máš rád tu moji brokolicovou polívku...“
„Ach, bože, ano,“ zasnil jsem se. „A co ten... skelet tady u jedenáctky?“
„SKELET?“
„Kostra,“ opravil jsem se.
„Ségra říkala, ať si nezačínám nic se studentem biologie...“
„Děláš, jako by ti to tak vadilo,“ ušklíbl jsem se. „Tak co ta KOSTRA znamená? Nic mě... Ach, počkej. Když hodím osmnáctku, koupíš mi to moje vytoužený kostlivý tričko?!“
„Proč jen mám pocit, že jsem právě objevil klíč k dokonalýmu vztahu?“ usmál se.
„Klíč k mýmu srdci. A já slibuju, že nikdy nevyměním zámek,“ zamumlal jsem a udělal krok vpřed, abych ho mohl políbit. „Lásko, ty jsi... Ty jsi... Ty jsi ale hajzlík! Vrať mi ten seznam!“
„Ani mě nehne,“ zavrtěl hlavou. „Už jsi viděl dost.“
„Neviděl jsem ani zdaleka dost!“ zaskučel jsem. „A co se stane, když trefím střed?“
„To by byl zázrak, miláčku.“
„Já vím, ale zázraky se dějou!“
„Pokud trefíš střed...“ řekl a odstrčil moji ruku, která chtěla chytit seznam. „Přijde na ředu kostka.“
„KOSTKA?!“ zopakoval jsem.
„Ano,“ potvrdil. „Hodíš si kostkou. A jako u šipek, každý číslo znamená odměnu.“
„Hádám, že odměny kostky mi už vůbec neřekneš, co?“ zamračil jsem se.
„No...“ zamyslel se. „Jednu jo. Říkám jí FINŠTÍ MUZIKANTI.“
Naklonil jsem hlavu a důkladně si prohlédl jeho tvář.
„Nebudeš TAK zlatej, abys mi nějakýho z nich svázanýho přivez, co?“
„Obávám se, že to by byl únos. A pokud vím, ten je trestnej,“ zavrtěl hlavou. „Ale koupím ti lístek na koncert podle tvýho výběru. A sobě taky, jistě. Budu muset jít s tebou. Nebo, když tu zrovna nebude nic, na co bys chtěl jít, koupím ti nějaký originální cédéčko.“
„A to jako... Vážně?“ polkl jsem. „Nemáš tu muziku nijak zvlášť v lásce, vzpomínáš?“
„To ne. Ale tebe mám v lásce fakt hodně,“ mrkl.
„Hm, lásko...“ pověsil jsem se mu kolem krku. „Nepůjdeme do ložnice?“
„Nechceš si nejdřív hodit šipkou?“
Pustil jsem se ho, otočil se a došel k terči. Vytáhl jsem šipku, která byla do té doby zabodnutá v samém středu, a přemístil ji do pole označeného číslem dvacet.
„Smajlík,“ konstatoval jsem. „Jaký štěstí. Tak jdeme do ložnice.“
„Věř, že kdybych do ní nechtěl jít sám, nejspíš bych podotkl, že to byl podvod,“ zaculil se na mě.
„Tak to je nejspíš dobře, že chceš,“ olízl jsem si rty, chytil ho za ruku a vyšel z obývacího pokoje. „Doopravdy si hodím pak, nemysli si. A doufám, že to padne na ten zatracenej košťál. Až s tebou skončím, budu mít pekelnej hlad!“