"Já ho nechci zabít."

„Nemel a udělej to.“
„Ale já ho VÁŽNĚ nechci zabít!“
„O tom ty ale VÁŽNĚ nerozhoduješ.“
„Jakto? Já jsem ta, co píše. Rozhoduju o všem.“
„Ovšem, drahoušku. Mysli si to dál.“
„Naznačuješ, že to tak NENÍ?“
„Ty toho ještě pořád o Múzách moc nevíš, že?“

„Tohle bych radši nekomentovala.“
„Hm, takže si ve skrytu duše uvědomuješ, že o tom, co nakonec doopravdy napíšeš, rozhoduju vždycky, VŽYCKY jenom já?“
„...“
„Tak je hodná holka. Jen kdyby ses netvářila tak nakvašeně.“
„A proč přesně bych se tak neměla tvářit?“
„Protože... Protože to není hezký. A hrozně blbě se s tebou spolupracuje, když máš na tváři výraz, jako by ses mě chystala během deseti vteřin zabít.“
„Deseti? Já bych to viděla spíš na pět.“
„Můj odhad je horší, než jsem myslel.“
„Teď jsou to tak dvě.“
„Omluv mě na okamžik.“
Zadívala jsem se ke stropu a vzdychla, když můj pohled, přesně dle očekávání, padl na jeho nevinně se uculující tvář.
„Slez dolů.“
„Ani mě nehne. Chceš mě zabít.“
„A ty se mi divíš?!“
„Popravdě řečeno... Ano. Kvůli čemu je to tentokrát? Zase obligátní 'jsi prostě zkurveně drzá Múza'?“
„Co třeba 'tvojí vinou se na mě lidi naštvou'?“
„MOJÍ vinou?“
„Ano, tvojí vinou. Jako obvykle. Vždycky mě donutíš napsat nějakou špatnou událost-“
„Myslím, že tomu se říká zápletka, miláčku.“
„Já VÍM, jak se tomu říká! Ale nemusí to obsahovat TAK drastický události, jaký většinou plánuješ.“
„Samozřejmě, že musí.“
„Tobě ještě pořád leží v žaludku Patrik s Lukym, viď?“
„...“
„Ale no tak. Od začátku jsi věděla, že to dřív nebo později budeš muset udělat. Nebyla by to sranda, kdyby se pořád jen měli rádi, ne?“
„Chmpf.“
„Už zase máš ten výraz.“
„Jo. Protože kvůli tomu, co podle tebe bylo nezbytný udělat, moje popularita nejspíš poněkud... poklesla.“
„Ale na druhou stranu, tebe to psaní o něco víc baví, ne?“
„To si myslíš?!“
„Ne. To vím. Jsem tvoje Múza, vzpomínáš? Vím všechno.“
„Začínáš mě fakt štvát.“
„Začínám? Skvělý. To bych mohl slízt z toho stropu.“
„Fakt myslíš, jo?“
„Ehm...“
„Ještě tu totiž máme jednu nedořešenou záležitost.“
„Ehm, ano. Chápu. Zase ten drobnej problémek ohledně přísně tajného projektu, na kterém pracuješ.“
„Mhm...“
„Jak dlouho o tom chceš ještě diskutovat?“
„Dokud nepochopíš, že ho nezabiju.“
„Nebo dokud ty nepochopíš, že musíš. A ne, nezkoušej to na mě s tím svým 'ale kdyby si jen všichni mysleli, že je po smrti, výsledek je stejnej', není! Mrtvý postavy, ani ty domněle mrtvý, se neoživujou, vzpomínáš? Sama jsi o tom někdy psala!“
„Proboha, vždyť mi čtenáři urvou hlavu!“
„To ale není moje vina. Já řekl, ať ho napíšeš jako zmetka, kterýho nebude nikdo litovat, až ho pro účely příběhu odstraníš. Ale ty ne, ty jsi z něj musela udělat toho typickýho pohlednýho hajzlíka, kterej má pro svoje jednání docela slušnou motivaci, takže nejen, že ho čtenáři chápou, ale čtenářky se do něj ještě zamilovávaj! Ty SAMA ses do něj zbláznila. A to je taky jedinej důvod, proč mu doopravdy nechceš ublížit.“
„Ale já bych mu UBLÍŽILA. Jen ne tak, aby to mělo... fatální následky.“
„O ty fatální následky ale přesně jde.“
„Říkáš ty.“
„Ano, ale nezapomínej. Hlas Múzy, hlas Boží!“
„Myslím, že tenhle výrok původně zněl kapku jinak.“
„Myslím, že mě to nezajímá.“
„Mělo by. Já ho nezabiju.“
„Jen si to dál mysli. Jak jsem řekl, o všem, co nakonec napíšeš, rozhoduju JÁ.“
A náhle zase stál přede mnou, v tmavých očích sebevědomý výraz. A mně něco došlo.
„Jak si v tom případě můžeš stěžovat na to, jak jsem ho napsala? Jestli rozhoduješ o všem...“
„Sakra. Doufal jsem, že tohle tě nenapadne.“
„Doufal jsi špatně.“
„Jo, taky si... všímám.“
„Takže ho necháme žít, hm?“
„Ani omylem.“
„Ale PROČ NE?“
„Protože potřebuješ lekci. Lekci o tom, že jako autor musíš bejt silná. Že se musíš umět zbavit i postav, co máš ráda. Potřebuješ se naučit, že v životě není všechno růžový, sympaťáci umírají mladí, znáš to...“
„Je mu přes sto.“
„S dovolením bych poslední výrok upravil na 'sympaťáci umírají'.“
„Hm.“
„Hm?“
„A nemůžu se tu lekci naučit na někom jinym?“
„Máš na mysli někoho konkrétního?“
„No, tak trochu...“
„???“
„...“
„Kdybys mě hledala, jsem u stropu.“
„Kde jinde bys taky byl. Zatracená zbabělá Múzo...“