Díl sedmý – První slova, první řádky

Prakticky každý návod na psaní knížky vám v tomhle ohledu řekne totéž. První řádky a odstavce jsou prostě důležité. Je to věc, na kterou se musíte vážně soustředit, protože právě první řádky jsou to, co musí zaujmout čtenáře, který vzal v knihkupectví do ruky zrovna vaši knížku. Ony rozhodnou o tom, jestli ji koupí, nebo ji (s obočím vysoko zdviženým) vrátí zpátky do regálu a obezřetně ustoupí o pár kroků dozadu. První řádky musí zkrátka být zatraceně dobré. Pokud možno ještě lepší než zbytek knížky. (Múzí poznámka: Jo, je to tak trochu podfuk. Mimochodem, už jste slyšeli o Metodě 99?)

Jestli teď čekáte přesný návod, jak máte napsat začátek, který náhodného knihomola přiměje vytřeštit oči, zaslintat a sprintovat k pokladně, asi vás trochu zklamu. Pravda je, že já osobně to s nimi zase tak dobře neumím. Když vynecháme fanfiction tvorbu, napsala jsem zatím jeden, kterému bych věřila. Ten zbytek patří zásadně rozepsaným dílkům, což znamená, že daným úvodům se ještě v budoucnosti podívám na zoubek a patřičně je upravím. Ten jeden 'hotový' patří, přirozeně, Buzničce. Když budete hodní, hodím ho na konec tohohle článku.

„Můžeš mi říct, proč jim vlastně chceš radit, když sama přiznáváš, že o tom víš kulový?“

„Něco MÁLO přece vím.“

„Jasně. Ale toho je hodně málo.“

„Sázím na to, že NĚKDO toho ví trochu víc, Múzičko.“

„Zatraceně, do čeho jsem se to zase uvrtal...“

První řádky, jak jsme si řekli na začátku, musí v současné době především zaujmout. Autorů je hodně, knížek ještě víc, lidi v knihkupectví mají pro změnu málo času... Přečtou si dva odstavce a víc šancí od nich nedostanete. Pokud tedy nejste slavní, celkově úžasní a hojně doporučovaní (věřte, že když si kupuju knížky Terryho Pratchetta, jediné, co zkoumám, je to, jestli už zrovna tuhle náhodou už nemám). Ale to se zase nemusíte tím perfektním začátkem zabývat.

Takže co (podle všech pouček) má a nemá být v úvodu knížky?

Nemá tam být především nuda. Žádné zdlouhavé popisy malebného města, domu a pokoje hrdinky. Žádné životopisy postav. Žádnou charakteristiku každého jednotlivého člena rodiny. Pokud to tedy všechno neumíte popsat zatraceně poutavě. („Mezi náma, nenapsala jsi PŘESNĚ takhle asi před dvěma lety jeden... Ne, já mlčím. Nekoukej na mě tak!“)

MÁ tam být pokud možno aspoň náznak nějaké akce (což neznamená, že musíte nechat svého hrdinu zrovna letět dolů ze skály, i když uznávám, že takovému začátku by odolal málokdo), možná malinko neurčitosti a tajemna (tím nemyslím strašidelný dům, spíš jakési lehce záhadné nalákání na budoucí události), případně trocha té přímé řeči („A vaše jméno?“ „Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“) Vykašlete se na úvody, skočte rovnou do děje, čtenář už se chytí. Aspoň tak to praví příručka pro moderní autory.

Ale jestli chcete slyšet, co je doopravdy důležité, když začínáte příběh, nastražte uši. („Oči. Myslela jsi oči.“ „Kušuj.“) DOOPRAVDY důležité je především ZAČÍT.

Zní to logicky, ovšem. Ale upřímně, kolik z vás už někdy proseděl hodinu před nově otevřeným souborem a jen zíral na blikající kurzor v marné snaze přijít na ten PERFEKTNÍ začátek, protože s ničím menším se nedokázal smířit? A dochází vám, kolik tisíc znaků jste v té době už mohli mít za sebou, kdybyste se na dokonalost vykašlali, na začátek napsali něco, s čím se prozatím spokojíte a co je aspoň zhruba to, čím jste začít chtěli, a prostě datlovali dál? Věřte, že hodně. O lepší náladě ani nemluvě.

Je to pravidlo pro většinu věcí v životě. Musíte hlavně začít. V momentě, kdy se do toho dostanete, jde všechno najednou mnohem líp. A pro změnu se vám zase nechce přestat.

A ten perfektní začátek prostě vypilujete při úpravách po dopsání. Od toho je přeci děláte.

No, víc vám toho pro dnešek neřeknu. Ale těšte se na příště. To si popovídáme o rozdílech mezi psaním 'popořádku' a 'na přeskáčku'.

...

Ehm, jo. A teď byste asi rádi ten úvod Buzničky, že? Tak prosím, tady ho máte...

Přísahám, kdybych jen TUŠIL, na jaké potíže si tím coming-outem zadělám u svého okolí, vzal jsem si do té skříně pěknou knížku a zásobu kvalitního porna a zůstal tam klidně až do konce života.
Ne, teď kecám. Ale nejspíš bych si desetkrát rozmyslel, komu a jak tu informaci podám.
Jasně, nikdo mě nevydědil, nikdo neomdlíval, nikdo nepředstírá, že jsem se nikdy nenarodil. Vlastně bych si ani neměl stěžovat.
Vlastně si tak DOCELA ani nestěžuju.
Možná jen malinko.
Víte, co moje příbuzenstvo zjistilo, že jsem gay, děje se asi tohle.
Moje babička z tátovy strany, prostá a zbožná to žena vychovaná na poctivé české vesnici, se střídavě modlí za mou na scestí svedenou duši, děkuje Bohu za to, že dědeček se toho nedožil, a poukazuje na to, že tohle všechno je určitě jen kvůli tomu, že táta si místo sousedovic Anči vzal tu městskou rajdu, neboli moji mámu, protože to po ní mám tyhle nekřesťanský manýry.
Moje babička z máminy strany, žena podstatně více (avšak stále nedostatečně) osvícená, se tváří, že mít v rodině homosexuála je absolutně normální, aspoň tedy pokud se o tom nedozví sousedky. Ale stejně se na mě tak nějak divně a podezřívavě koukala, když jsem se sešel na jedné rodinné oslavě s patnáctiletým bratránkem. Jako bych se ho snad chystal odtáhnout do ložnice a zneuctít, nebo jako by v něm měla moje přítomnost probudit jeho skryté nestoudné choutky.
Můj dědeček z máminy strany, který se té bezbožnosti dožil, se jen zeptal, jestli je to proto, že když nás měl se stejně starou sestřenkou jako pětileté hlídat, nechal nás vlézt do babiččiny skříně a šperkovnice. Když byl ujištěn, že babiččiny perlové náušnice na klipsnách neměly na moji orientaci pražádný vliv, pokýval hlavou a vrátil se k luštění křížovky.
Rodiče, ti...
Tak jo. Začneme jinak.